Každý, kdo v minulém (totalitním) režimu chodil do školy, musel se povinně seznámit s příběhem Pavlíka Morozova. Na životě existujícího chlapce postavený příběh o tom, jak malý „Pavka“ odhalil svého otce a další vesničany jako kulaky, kteří schovali obilí, udal je a poté byl vesničany zavražděn. Skutečný příběh Pavla Morozova byla takový, že žil a byl zavražděn. Pohled na vrahy, motiv i Pavlíkův vztah ke kolektivizaci se liší od autora k autoru a pravda dosud není známa, jeden tendenční výklad je střídán dalším stejně tendenčním.
Za socialismu se kniha šířila ve dvou verzích, jedné horší než druhé. Ta od S.P. Ščipačeva (překlad Jan Pilař) byla vydána v nákladu 15 000 ks. Ta od V.G. Gubareva pak v dvojnásobně větším nákladu.
Podle podání sovětské propagandy Pavlík Morozov udal svého otce úřadům jako kulaka. Jeho otec byl pak poslán do Gulagu a Pavlík Morozov byl brutálně zavražděn vesničany.
Pavlík Morozov pocházel z chudé rodiny, žijící v nynější Sverdlovské oblasti, a byl předsedou základní organizace Mladých pionýrů ve vesnické škole. Byl komunistickou propagandou vykreslován jako fanatický stoupenec kolektivizace. Jeho otec byl oblíbeným předsedou místního sovětu a odpůrcem násilného združstevňování. Pavlík ho udal bezpečnostním úřadům a před soudem vypovídal o tom, že jeho otec falšoval dokumenty a podporoval kulaky. Rovněž obvinil své sousedy, že skrývali vypěstované obilí a neplnili státní dodávky v patřičné výši.
Za Gorbačova byly údajně odtajněny spisy, které odhalují skutečný příběh, podle nějž Pavlíkův dědeček ukrýval v lese sáně, které mu chtěl sovchoz zabavit, a Pavlík tento úkryt hlídal. Saně však chtěl ukrást též kdosi jiný, kdo hlídajícího Pavlíka zabil. Pavlík byl údajně slabomyslný.
Jurij Družnikov, který byl průkopníkem v boření sovětského mýtu, přišel s tezí, že Pavlíka nezabili rozhořčení vesničané ani zloději, ale zabiják sovětské tajné policie OGPU Spiridon Kartašov (ve spolupráci s Pavlíkovým nevlastním bratrem Ivanem Potupčíkem, kandidátem bolševické strany) na pokyn šéfa OGPU a pravděpodobně se Stalinovým vědomím. Jiní publicisté a historici (např. Vladimír Bušin v listu Zavtra či britská historička Catriona Kelly v díle Comrade Pavlik: The Rise and Fall of a Soviet Boy Hero, Granta, 2005) této teorii oponovali.
„Skutečná postava Pavlíka Morozova je obestřena záhadným tajemstvím, které se snažilo odkrýt několik spisovatelů. Ve své práci jsem uvedla několik možných variant Pavlíkova příběhu. S největší pravděpodobností se však nikdy s naprostou jistotou nedozvíme, kdo a z jakých příčin tohoto chlapce zavraždil. Očití svědci jsou již mrtví a různé materiály mohou být zfalšovány za účelem dokázání určité verze. Je zvláštní, že jediné, co o tomto chlapci s jistotou víme je, že existoval jistý Pavel Trofimovič Morozov, který byl se svým mladším bratrem Feďou zavražděn v lese na začátku září r. 1932. Ostatní fakta jsou z důvodu existence několika možných verzí sporná. Nejpravděpodobněji se jeví názor Jurije Družnikova, který tvrdí, že ve vraždě chlapců sehrála svou roli socialistická propaganda, tedy že Pavlíkovými vrahy nebyli jeho příbuzní.
Faktem je, že vykonstruovaná a ideologizovaná postava a příběh Pavlíka Morozova měly významný vliv na výchovu sovětské mládeže a pro mnoho generací se staly vzorem. Podle potřeby poupravený příběh zavražděného chlapce posloužil sovětské vládě, prostřednictvím velmi důkladně propracované propagandy, pro znázornění chování, které se mělo stát samozřejmým.
Cílem sovětské vlády bylo podrytí všech tradičních hodnot uznávaných v dobách bývalého carského zřízení a jejich nahrazení jedinou nezpochybnitelnou hodnotou – státem. Poté, co Sovětský svaz perzekuoval církev, zůstala poslední tradiční hodnotou rodina. Na Pavlíkově vzorovém příkladu se děti učily, že je správné a chvályhodné nebát se udat i vlastní příbuzné a vždy upřednostnit zájmy státu před vším – i před rodinou. Díky masové propagandě Pavlíkova hrdinského činu se sovětským dětem dostalo do podvědomí, že na udávání není nic špatného, dokonce naopak, že je to nutné a správné. Pavlíkův příklad měl demonstrovat, jak moc je nebezpečné krást státní obilí, protože se nikdo nemůže spoléhat ani na loajalitu své vlastní rodiny.
Na vývoj mentality sovětského člověka měl nesporně kromě jiných důležitých faktorů významný vliv i fenomén udavačství, jehož symbolem se stal právě Pavlík Morozov,“ píše Petra Slámová.
„Výzkumné středisko ROMIR provedlo na začátku roku 2002 sociologický průzkum, který se týkal vztahu Moskvanů k dětskému hrdinovi Pavlíku Morozovovi. Celkem bylo dotázáno 500 Moskvanů ve věku od 18 let. Podle výsledků průzkumu uvedla téměř polovina respondentů, že znají Pavlíka Morozova jako pionýra, který udal svého otce. 24,3 % dotázaných nazvalo Pavlíka pionýrem-hrdinou a účastníkem Velké vlastenecké války. Pouze 2,8 % Moskvanů o Pavlíkovi vůbec neslyšelo a přibližně 10 % zapomnělo, kdo to byl. Podle většiny dotázaných se Pavlíkův čin dá vysvětlit ideologickými motivy. Takového názoru je 44,9 % respondentů. 16,9 % Moskvanů si myslí, že byl Pavlík někým ovlivňován a 13,1 % respondentů předpokládá, že ho k udání otce přiměly rodinné okolnosti. Téměř každý pátý Moskvan nevylučuje, že by mohl jednat stejně jako Pavlík Morozov. Přestože jednoznačně kladně odpovědělo méně než 1 % dotázaných, 21,5 % řeklo, že by to samé mohli udělat v závislosti na okolnostech. V žádném případě by jednání Pavlíka nezopakovalo 62,6 % respondentů,“ dodává Petra Slámová.