Rozervaná společnost

Zdroj: Pixabay.com

Neměli bychom zapomínat na to, že o vznešenou dámu jménem Demokracie je potřeba průběžně pečovat.

Nevím proč tomu tak je, ale už od svého mládí na sobě pozoruji, takový lechtivý pocit v krajině břišní, dostavující se vždy v souvislosti s nějakou důležitou událostí ve společnosti. Je to indiferentní vzrušení, ani příjemné, ani nepříjemné, prostě taková malá vibrace v podbřišku. Přicházela na mě poměrně často. Například v době socialismu s lidštější tváří, když se na Prahu valily ruské tanky nebo později při poslechu Hlasu Ameriky, kde Ivan Medek informoval o demonstracích na Václavském náměstí. V novějších časech třeba při Klausovko-Mečiarovském komplotu, který rozdělil naší zemi vejpůl. Nejnověji mě znepokojuje dění na Ukrajině nebo počínání fundamentalistů Islámského státu.

Lidské společenství je neuvěřitelně komplexním organismem a pokud v něm právě převládá harmonie a mír, jde spíše o výjimku. V tomto období zdánlivě bezstarostného klidu, někde mezitím nepozorovaně začíná narůstat nádor mocenských zájmů, separatistických tendencí, falešných ambicí, náboženských fanatismů a spousta dalšího marasmu. Většinou jsou tyto jevy přehlédnuty z důvodu zahleděnosti do vlastních starostí a dlouho ignorovány. Vše postupně nabývá na síle, často s důsledky vyhřeznutí válečného běsnění a následného překreslování hraničních čár.

Nová bujení a častá přepisování map, ohrožují zavedené nastolené pořádky. Celé lidské dějiny jsou o střetu sil udržující status quo se silami vynucujícími si změnu. Na udržení neměnnosti, stejně tak na dosažení změny jsou vynakládány obrovské finanční prostředky i lidské zdroje. Dlouhou dobu v moderní historii lidstva držela svět pohromadě, ve svých hranicích, studená válka. Když se Sovětský svaz rozpadl a tuhle válku prohrál, po desetiletí daný řád se rozpadl. Je dobře, že řada národů včetně Čechů získala svobodu, ale zároveň byl založen prvek určité nestability. Její první příznaky přicházejí právě nyní v podobě putinovské infekce na Ukrajině. Skončí všechno vyléčenou chřipkou? Domnívám se, že nikoliv.

Obnažená demokracie

Křehká a vstřícností obnažená demokracie, navíc koordinovaná z těžkopádného Bruselu, bude v budoucnu čelit zásadním zkouškám. Zatímco síly destrukce a nového kořistění půjdou tvrdě za svým cílem, síly demokracie budou složitě hledat v parlamentu konsensus. Leží mi osud demokracie na srdci. Nejsem si vůbec jist dlouhodobostí tohoto nejlepšího lidského vynálezu a není mi to lhostejné. Pokud se někdy v dějinách experiment s demokracií objevil, poměrně brzy také skončil. Když se jednou ptali Alberta Einsteina, kdy si myslí, že bude třetí světová válka odpověděl: „To nevím, ale vím, že čtvrtá už nebude.“ Obávám se, že se jednou červená tlačítka odpalující nukleární zbraně dostanou do rukou šílenců, prosazujících tu svojí zaručeně správnou pravdu a tento dějinný demokratický pokus bude u svého konce.

Často přemýšlím nad tím, proč se věci dějí, tak jak se dějí a proč tomu není jinak. Zkoumám různé souvislosti, získávám nové informace a snažím se je pochopit. Komplexita všech faktorů vstupujících do dějinného kvasu mě fascinuje. Setrvačnost následků všech dějů je ohromující. Vždyť důsledkem druhé světové války byla expanze komunismu do naší země, což přineslo morální a hospodářský úpadek na celá desetiletí, z čehož se pořád ještě těžce vymaňujeme. Přičemž tato válka byla jen důsledkem první velké války. Kam sahají kořeny našeho dnešního života. Určitě celá desetiletí dozadu. Zároveň mě mrazí při pomyšlení, že to jsme my, kdo právě teď nastavujeme kvalitu života generacím příštím.

Žijeme v demokratickém uspořádání, máme slušné příjmy, svobodu slova, můžeme volně cestovat a těšíme se spoustě dalších vymožeností. Tuto jedinečnou situaci konzumujeme bez vděku a povšimnutí, jako by to byla samozřejmost. Od našich plných chřtánů nám odpadávají drobky blahobytu, které bez povšimnutí necháváme ležet. Jsme konzumní a požadujeme stále více a více. Dávno jsme zapomněli na to, že je potřeba o vznešenou dámu jménem Demokracie průběžně pečovat. Jsme dobře vykrmení, silní nenasytní jedlíci, kteří využívají svých svobod a své energie k uspokojování jenom svých individuálních potřeb.

Škodlivý individualismus

Individualismus lidí rozervává naší moderní společnost na kusu. Nekompromisně likviduje tisícileté principy soužití lidí, kde spolupráce byla na prvním místě. Bez vzájemné pomoci a součinnosti druhých, neměl nikdo šanci. Paradoxem je, že to byla právě demokracie, která přinesla takovou míru bohatství, že téměř každý je nyní schopen samostatného přežití a k životu už nikoho dalšího nepotřebuje. Tento stav koroduje demokracii. Jako by měla v sobě hned od začátku zanesen sebezničující kód.

Vždyť dnes se dá všechno koupit, vše je dostupné, stačí zajet do nejbližšího supermarketu. S nikým o tom není potřeba vyjednávat, nikdo nás tam nemusí vozit, nemusíme celou dobu ani slovo prohodit, jen natáhnout ruku do přeplněných zbožových regálů. Není třeba se namáhat a o něco usilovat. Stát se o nás vždy štědře postará. Sami hravě zvládneme vyplnit příslušný formulář a z počítače odeslat. Nemusíme ani po něčem toužit, stačí se identifikovat s filmovým hrdinou a prožít si to u televizní obrazovky. Tradiční partnerské vazby přestávají plnit svou funkci. Sexu je všude dost a žena už muže, jako svého živitele a ochránce nepotřebuje. Vše, co bylo kdysi pevné, podléhající řádu a dlouhým tradicím, je nyní rozkolísané a nestabilní. Lidé se nemají k čemu ukotvit, spočinout v klidu, nadechnout se a jít dál. Co platilo včera, dnes již neplatí. Do materiální plnosti se vkrádá nejistota a strach. Duše lidí se hlásí o kousek spirituální potravy, která ale nepřichází. Konzum vzkvétá a mučí lidského ducha. Psychická strádání jsou na svém vrcholu a ani nekonečné množství antidepresiv to nemohou zastavit.

Demokracie uvolňuje obrovský lidský potenciál a spouští proudy kreativity. Dává všem příležitost něco nového vytvořit, vymyslet, být užitečný. Problémem lidí ale zůstává jejich chybné chápání. Demokracie tady není pro některé vybrané jedince, aby dostatečně zbohatli, ale pro svobodnou a důstojnou formu kultivace a rozvoje lidského společenství. Každý by měl svojí činností přispívat tomuto zájmu. Křehkost existence lidského rodu by měla motivovat všechny k vydání toho nejlepšího co v nich je. Péče o planetu a její udržitelnost, by měla lidstvo sjednocovat v jeho snažení. Vyčerpaná, znečištěná a vytěžená planeta nás nemůže uživit a nebudeme mít žádnou šanci k našemu přežití.

Lidé se den co den beztrestně a nic netušící dopouštějí zločinu na demokracii. Zneužívají její obecně prospěšné poslání pro své individuální zájmy. Oslabují ji a dávají šanci jiným nedemokratickým režimům a cizím kulturám k její možné budoucí eliminaci.

Léčivé přátelství

Věřím, že máme stále šanci. Stejně tak, jako se vyvíjí člověk, roste ve svém poznání i lidská společnost. Každý z nás prošel prenatálním obdobím totálního splynutí se svojí matkou, oddělením se a výchovou v rodinných strukturách, vymezením se vůči rodičům a naplněním svého ega až ke zralé dospělosti. Také lidé byli nejprve ve svých jeskyních součástí matky přírody, životně na ní odkázáni, postupně kultivování v různých náboženských a autoritativních strukturách, aby se tomu vymezili, osvobodili, zahleděli sami do sebe, skoro se vzájemně zničili až dospěli k novému spojení a vyzrálé zodpovědnosti za osud svůj i celé planety.

Věřím ve vývoj a ten mi dává naději, že všechno nakonec zvládneme. Pozoruji celá desetiletí společnost a mám z toho chvění. Na druhou stranu i silné odhodlání něco s tím dělat a nezůstávat lhostejný. Zkoušel jsem v minulosti různé formy pomoci, ale nebyl jsem tehdy moc úspěšný. Alespoň jsem se ale mohl poučit a rozpoznat v sobě falešnou svůdnost pomáhání. Pomáhat něčemu dobrému je jistě správné, ale nesmí dojít k záměně toho, čemu je pomáháno se sebou samým. Aktivně jsem například organizoval různá protikorupční snažení, poskytoval tiskové konference a vyzýval kmotrovskou vládu k očistě prostředí. Svítily na mě televizní kamery, užíval jsem si to, ale nakonec jsem si uvědomil, že téma korupce se stalo skvělým výtahem mojí osoby do médií. Navíc jsem si připadal jako pan dobrý, který je lepší než ti zlí. Nechal jsem toho a cítil jsem se provinile.

Poznal jsem se a uvědomil si, že bych neměl být středobodem českého veřejného prostoru, jakkoliv je to lákavé. Zmenšil jsem se a řekl si, že má smysl dávat pozornost jen těm věcem, které můžu bezprostředně ve svém okolí ovlivňovat. Jen tady může být šance na změnu. Veden znalostí stavu společnosti resp. její rozdrobenosti a v úctě ke svému jménu Drobík, jsem si umínil, že začnu v tomto vymezeném prostoru lidi stmelovat a propojovat, aby mezi nimi vznikalo to nejcennější co mohou spolu vytvořit, a tím je PŘÁTELSTVÍ. Pochopil jsem, po více než desetiletém procesu, že právě toto je základní lidskou hodnotou a účinným pojivem. Vzniká v lůně důvěry a prorůstá s hojivými účinky do mezilidských vztahů. Drží lidi pohromadě a odbourává jejich sebestředné zájmy. Zaceluje šrámy egoismu a posouvá každého do vyššího stupně vědomí.

Přepsal jsem své životní poslání a vtiskl tam hodnotu přátelství, jako základ mého směřování. Chtěl bych k sobě přitahovat druhé a být obklopen lidmi stejně hodnotově nastavenými. Chtěl bych být s nimi pevně propojen, abychom společně čelili možným přicházejícím hrozbám. Chtěl bych být zaplaven vlnou přátelství a cítit její sílu. Chtěl bych, aby se přelévala dál a pomáhala uzdravovat naší roztříštěnou společnost. Chtěl bych, aby přátelství posilovalo naší demokracii a ta byla schopna čelit všem útokům možného nepřátelství.

Přátelství zcela jistě nevyléčí všechny společenské neduhy, nebude mít sílu uhasit mnohá ohniska světových konfliktů, nezamezí naplno drancování naší planety, nepřerodí mocichtivé vládce v umírněné beránky. Řešení těchto problémů je daleko komplexnější a dlouhodobější záležitostí. Může ale sehrát důležitou roli. Každý den pozoruji kolem sebe, kolik dobrých věcí vzniklo mezi těmi, kteří byli nejprve odděleni a pak je přátelství dalo dohromady. Svět musí být prostoupen nekonečným množství takových přátelských mikro vztahů, protože v jejich součtu vzniká obrovská transformační síla.

Ještě asi dlouhou dobu budou lidé pociťovat, stejně jako já, chvění v podbřišní krajině, než se ta jejich opravdová krajina kolen nich promění z nebezpečných mokřadů v plodivý ovocný sad. Nevím, kdy lidská populace dozraje ve šťavnaté plody, to co ale vím, že má hluboký smysl zaměřit už dnes své osobní směřování a poslání k sázení stromů. Měli bychom si všichni přát, aby Ivan Medek jednou z pomyslného nebe ohlásil: „Rozpouštím svojí rozhlasovou redakci, tanky se nikam nevalí a demonstrace už nikde nekonají.“

PŘÁTELSTVÍ AŤ JE NOVODOBOU ZBRANÍ HROMADNÉHO ŠTĚSTÍ !


Článek byl publikován v klubovém časopise členů Prague Business Clubu

Líbil se vám článek? Podpořte nás a staňte se naším patronem!