Retribuce a otázka viny. Několik případů z retribuční praxe podle „malého“dekretu

Autorka si z pestré škály trestných činů vybrala dva nejfrekventovanější druhy žalob: případy „odrodilých“ Čechů a procesy s řadovými členy fašistické Vlajky. Snaží se na konkrétních případech poukázat na problematičnost retribučního soudnictví v letech 1945-1947.

Autor: Andrea Chrobáková Lněničková. Tento materiál vznikl v rámci projektu ESF a OPVK „Moderní dějiny pro učitele, atraktivně a inspirativně“.

Logo_3grant


1. „Malý“ dekret

„Malý“ retribuční dekret patřil mezi nejmladšího člena retribuční rodiny. O jeho existenci se rozhodlo náhle, bez předchozího veřejného oznámení a práce na textu trvaly jen pár dní. Byl vyhlášen 27. října 1945 jako dekret prezidenta republiky „o trestní některých provinění proti národní cti“ č.138/1945 Sb. Rozšiřoval trestní dopad retribuce na širší společenské vrstvy v tom smyslu, že kriminalizoval drobná provinění, kterých se dopustily desetitisíce osob. O rozšíření retribučních provinění stáli nejvíce českoslovenští komunisté: máme doloženy jejich snahy o zařazení méně závažných trestných činů pod „velký“ dekret, což se nepodařilo pro odpor nekomunistických stran. Panovaly totiž velké obavy z toho, že retribuce postihnout nepřijatelně velké množství osob, prodlouží dobu právní i společenské nejistoty a budou zneužity k osobní mstě.

Příležitost pro „malý“ dekret přišla až v souvislosti s řešením problémů s nezákonnými vazbami. Soudní věznice, internační, pracovní i sběrné tábory totiž v létě 1945 byly přeplněny osobami zatčenými spontánně, z revolučního nadšení, a to nejen orgány k tomu určenými, ale také samozvanými orgány, partyzánskými skupinami apod. Tito zatčení setrvávali často v několikaměsíční vazbě bez obvinění a mnohdy bez výslechů. Aby se nesnížil domácí i zahraniční kredit vlády, bylo nutné nastalou situaci vyřešit. „Malý“ dekret umožnil do jisté míry legalizovat nezákonné vazby z jara a léta 1945: zatčení mohli být konečně obviněni, což široká škála trestních provinění umožňovala.(1) Podle „malého“ dekretu soudily čtyřčlenné, později pětičlenné trestní nalézací komise okresních národních výborů. Mohly trestat pokutou do výše jednoho milionu korun, vězením do jednoho roku nebo veřejným pokáráním. Časté byly kombinace trestů. Ze zápisů v soudních spisech je nápadné, že souzení s nezákonnými vazbami dostávali od komisí tresty vězení přesně v takovém časové rozsahu, který odpovídal době vazby. Pouze takto nepřímo je možné usuzovat na účelové machinace s délkou trestu, délkou vazby a skutečným proviněním souzeného.

Protokolární zápisy se souzenými nám představují spíše sérii drobných lidských selhání než  nějaká záměrná plánovaná jednání. Tato selhání byla daná kombinací nepevného charakteru s dějinnou příležitostí, primární byl osobní zájem na nějaké výhodě nebo pomýlený pocit, že souzení mohou mít moc a být součástí „velkého“ dění, to zejména u členů fašistických organizací. Mnohem více ale bylo takových, které před komise přivedla jejich lhostejnost občanská. Výjimečně lze ve spisech nalézt náznak skutečně závažné kolaborace, takové případy ale trestní nalézací komise přeposílaly k mimořádným lidovým soudům. Zatímco u „velkého“ dekretu  můžeme tedy hovořit alespoň částečně o kriminálních skutkových podstatách, funkce „malého“ dekretu byla především výchovná. Národní očista podle „malého“ dekretu nebyla ve většině konkrétních případů ničím jiným, než pokusem o národní převýchovu v duchu tvůrci dekretu blíže nedefinovatelných morálních kritérií, která se do té doby v trestním právu už kvůli svému charakteru nikdy nevyskytovala. Tato nekonkrétnost a také mlhavost termínů, se kterými „malý“ dekret, ale zejména jeho prováděcí směrnice a nařízení přicházely, umožnily kromě vytvoření zmatečné situace i zvýšenou míru manipulace s osudy lidí, kteří mohli být za svou minulost stávajícímu režimu nepohodlnými. V mnohem větší míře se tento stav pokusily využít i mocenské síly, které se ocitly na vrcholu moci po únoru 1948.

2. Exkurze do vybraných žalob trestní nalézací komise v Ostravě v letech 1945-1947

2.1. „Odrodilí“ Češi

Příslušnost člověka k určité národnosti se stala v 1. polovině 20. století kategorií natolik určující, že formovala veškeré sociální vztahy. Měla vliv nejen na kariérní postavení, ale i na postavení obecně lidské, prostoupila ta nejbanálnější lidská konání, stala se vstupenkou do lidského důstojenství. Tato nepřirozená situace, která stavěla na pokřiveném vnímání člověka a lidského charakteru, se ve vypjaté formě projevila právě za války, neboť tohoto rychle rostoucího trendu dokázala velice schopně využívat ve svůj prospěch německá válečná propaganda. „Malý“ dekret kriminalizoval přestupy z české národnosti na německou zpětně od roku 1938 a trestal i pokusy o takovou změnu. Během války tato skutečnost totiž významně snižovala kredit československého zahraničního i domácího odboje: „odrodilí“ Češi tímto způsobem přitakali nacistickému germanizačním úsilí, nacistické politice, likvidaci samostatného Československa, existenci protekorátu atd. Nelze ovšem říci, že by nacisté o tyto „odrodilce“ stáli: koncepce schválená A. Hitlerem v létě 1940 vylučovala u Čechů jak v protektorátu, tak v říšské župě Sudety nátlak na změnu národnosti a vycházela z úsilí o „řízený přirozený výběr“. V tomto smyslu byla tedy německá národnost u Čecha kompromitující sama o sobě a řízení bylo zahájeno velice rychle. Je ovšem třeba uvážit, že pro Čechy nátlaková situace vznikla již samotnou existencí protektorátu, nutila je de facto rozhodnout se pro nějaké postavení: přežívat, existovat, zaopatřit se, domluvit se s novou mocí, spolupracovat nebo se jí postavit? Pokud se během soudu přesvědčivě prokázalo, že obviněný přijal německou národnost pod nátlakem, čímž byl tedy míněn převážně nátlak existenční (např. hrozba ztráty zaměstnání u živitele rodiny), bylo proti němu řízení zastaveno. Z toho důvodu trestní nalézací komise pečlivě posuzovala za jakých okolností o změnu národnosti souzený požádal a jaká byla v té době jeho sociální, hospodářská a osobní situace. Většinou musela být doložena reálná hrozba ztráty zaměstnání. Oproti tomu komise odmítaly uznat jakýkoli nátlak, který – pokud by mu souzený nepodlehl – mu mohl poškodit kariéru, politický kredit nebo hospodářské a společenské postavení.

Motivace vedoucí ke změně národnosti lze rozdělit do následujících okruhů:

1. existenční důvody

Poněmčení s sebou neslo řadu hospodářských výhod. Němci měli hodnotnější potravinové lístky, vyšší důchody, nemocenskou podporu apod. O vyšší zaopatřovací příspěvky usilovala v roce 1940 pětapadesátiletá Veronika Jamrožová z Ostravy-Hrušova, proto byla dne 2. října 1946 potrestána pětitisícovou pokutou a náhradním trestem vězení v délce šesti týdnů. Díky německé národnosti získal invalidní důchod v roce 1940 také Leo Sytyk a jeho trest vynesený také dne 8. října 1946 patřil mezi mírnější: tisíc korun pokuty a náhradní trest dvouměsíčního vězení. Adolf Nosál z Ostravy-Přívozu se zase obával úřední likvidace svého penzijního připojištění. Pětitisícová pokuta, popř. trest odnětí svobody v délce dvou měsíců, které udělila komise dne 10. listopadu 1946, zřetelně vypovídá o jejím názoru na věc.

2. tlak a příklad nejbližšího okolí

Nejběžnějším jevem bylo, že manželé žádali změnu národnosti pro své manželky. Takto mnohdy pamatovali i na své děti, za války často ještě nezletilé. Souzeni pak nebyli po válce otcové, ale jejich dospělé děti. Rodiče byli obviněni v případech svých potomků většinou tehdy, pokud je ještě navíc zapsali do škol s německým vyučovacím jazykem. Za třiašedesátiletou Štěpánku Kolovratovou vyplnil a odevzdal v roce 1939 přihlášku její manžel a za třiačtyřicetiletou Annu Schebestovou v roce 1940 rozhodl také její muž. Prvá byla odsouzena dne 1. října 1946 k tisícové pokutě (náhradní trest jeden měsíc vězení), druhá o týden později k čtyřtisícové pokutě (náhradní trest šest týdnů vězení).

3. obavy z možné perzekuce

Většinou se ukázalo, že souzení své obavy přeháněli, jejich předpoklad o možné perzekuci se  nenaplnil, někteří to pojali i jako záminku, aby se postavili před soudem do lepšího světla. To byl zřejmě i případ dělníka Tomáše Severy z Ostravy-Vítkovic, který byl obviněn nejenom ze změny národnosti v roce 1940, ale i ze členství v DAF. Hájil se tím, že byl členem komunistické strany a chtěl takto maskovat svou ilegální činnost. Komise jeho obhajobě neuvěřila, přesto vynesený trest  byl v porovnání s ostatními tresty za stejné provinění nezvykle mírný. Severa si odnesl ze  zasedání komise dne 4. února 1947 pouze trest veřejného pokárání. Hostinský Arnošt Drozdek z Ostravy-Hrušova pojal své zřeknutí se české národnosti jako preventivní opatření před potenciálním zatčením svého syna. Ten měl údajně pronést na veřejnosti protiněmecké  výroky. Drozdekova obhajoba se ukázala být naprosto neúčinnou. Dne 15. října byl odsouzen k pokutě šesti tisíc korun a náhradnímu trestu šesti týdnů vězení.

4. osobní důvody

Dvaačtyřicetiletá rozvedená kuchařka Marie Sedlářová z Moravské Ostravy chtěla svým  dobrovolným poněmčením (národnost změnila v roce 1941) získat ochranu před bývalým  manželem, který se snažil převést jejich společné děti do vlastní péče. Byla odsouzena k poměrně vysokému trestu čtyřtisícové pokuty dne 9. října 1946. Náhradní trest vězení byl oproti tomu mírný – pouze šest týdnů vězení.

5. vypočítavost

Jednání pětačtyřicetiletého svářeče Josefa Spratka již bylo velmi nebezpečné: pokusil se z výše  uvedených důvodů navázat v roce 1942 spolupráci s gestapem. Jeho pokus však nemohl být úspěšný, jinak by ho komise neodsoudila dne 25. září 1946 k pouhé pětitisícové pokutě (a náhradnímu trestu odnětí svobody v délce jednoho měsíce). Do této kategorie lze zařadit i případ  Viléma Krčmáře, který přestoupil k německé národnosti proto, aby získal hostinec. Komise jej dne 18. února 1947 odsoudila k pokutě pěti tisíc korun a náhradnímu trestu tříměsíčního vězení.

2.2. Vlajka

Ačkoliv hnutí Vlajka nepůsobilo po celé období okupace (bylo rozpuštěno vlajkařským vedením  8. května 1943), veřejná činnost byla natolik destruktivní (zejména v období tzv. druhé republiky a v prvním roce existence Protektorátu Čechy a Morava), že byla Vlajka po válce zařazena ministerstvem vnitra na seznam retribučně závadných organizací. Vlajkaře bylo možné po válce stíhat podle všech retribučních dekretů, členové úzkého vedení patřili před Národní soud a  souzení činovníci spadali pod „velký“ dekret. Zájem mimořádných lidových soudů reflektoval zejména okolnost, že mezi bývalými vlajkaři se nacházelo velké množství konfidentů gestapa a nacistické bezpečnostní služby. „Malý“ dekret se zabýval pouze případy řádového členství.

Kořeny vlajkařského hnutí spadají do třicátých let 20. st., poté si Vlajka prošla poměrně složitým politickým a ideovým vývojem, který se v podstatě stal její charakteristickou konstantou po celou dobu veřejného působení. Hnutí začínalo jako malý a politicky nevýznamný klub „Vlajka“, jehož členská základna se významně rozšířila až v roce 1936 po sloučení s politickým uskupením „Za nové Československo“. Hledání specifického ideového výrazu a politické polohy se stalo trvalou existenční nejistotou Vlajkařů, a to zejména po mnichovských událostech a následné okupaci zbytku českých zemí Německem v březnu 1939.

V této době se mezi vlajkařským vedením začínají poprvé objevovat termíny „stará“ a „nová“  Vlajka, čímž se v prvním případě mínilo vlajkařské hnutí před zákazem činnosti, tj. před 11. listopadem 1938, kdy se ještě orientovalo na italské fašistické hnutí. Druhý termín označovalo působení Vlajky v období po jejím vystoupení z ilegality, tedy od 15. března 1939, kdy se vedení přeorientovalo na spolupráci s nacisty. Tyto ideové změny byly provázeny také výměnou členů v nejužším vedení; Ing. Jindřich Streibl předal vedení strany do rukou nechvalně proslulého Josefa Rysa-Rozsévače, který se pokoušel až do likvidace strany o nalezení přístupové cesty,  jenž by vlajkařům umožnila ovládnout mocenský aparát na okupovaném českém území. Vedení Vlajky se na jaře 1939 intenzivně zabývalo plány na legalizaci organizace, vlajkaři však naráželi zejména na německý nezájem o své hnutí a v neposlední řadě také na Háchův výnos z dubna 1938 o existenci jediné protektorátní politické strany – Národního souručenství (NS). Vstup do NS v květnu 1939 se ukázal být pouze přechodným řešením, politický význam Vlajky se nezvětšil podle Rysových představ, což bylo důvodem pro vystoupení Vlajky z NS v srpnu 1939. Část  vlajkařů se ale ke spolupráci v NS nestavěla tak negativisticky jako Rysova skupina a jejich setrvání v NS vneslo do strany další rozkol.

Vlajkařský program byl ostře nacionalistický a antisemitský a od podzimu 1938 také radikálně protivládní, a to s výraznými akcemi: vedle teroristických pumových útoků na místa, kde se shromažďovaly osoby židovského původu nebo útoků na majetek v židovské držbě, při kterých byla řada osob těžce zraněna, se vedení Vlajky také zabývalo plány na provedení fašistického puče a vystřídání protektorátní vlády. Tyto záměry nebyly na veřejnosti neznámé a nacisté jich zneužívali k nátlaku na českou vládu, i když se nikdy vážně nezabývali myšlenkou, že by se skupina Rysových stoupenců mohla někdy postavit do čela protektorátního provizoria.

U obviněných Vlajkařů se často vyskytují další delikty, které znásobovaly závažnost jejich jednání.  Jedná se zejména o obvinění ze společenských kontaktů s Němci, propagaci nacismu, veřejný souhlas s nacistickou politikou apod. Výše trestů byla tedy ovlivněna touto skutečností a naprosto zřetelně také datem, kdy k soudu došlo: nejostřejší tresty komise vynášela do jara/léta 1946,  později se tytéž delikty posuzovaly výrazně shovívavěji.

Tak např. velice ostrý trest – kombinace pokuty a vězení  – byl udělen dne 24. dubna 1946 vlajkaři Josefu Fuskovi z Ostravy-Zábřehu: celkem 30 000 korun (popř. šest týdnů vězení) a čtyři týdny vězení. Původně se jeho případem také zabýval mimořádný lidový soud, neboť se prověřovala intenzita Fuskova styku s Němci. Je nepochybné, že jeho styky s Němci měly bezesporu prospěchářské důvody: byl např. jediným českým členem jinak německého rybářského spolku, snažil se zavázat si místní nacistické funkcionáře různými drobnými úsluhami, otevřeně velebil nové politické poměry po rozbití tzv. druhé republiky a veřejně schválil popravu čtyř českých mladíků v Paskově po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha.

Finančně také podporoval německé vojáky nasazené na frontě a staral se o rozesílání balíčků s žádaným drogistickým zbožím. Ve svém českém okolí byl Fusek vysoce neoblíben a jeho  drogistický obchod byl již během osvobozování Ostravy zabrán a později dán pod národní správu. V patře, kde měla Fuskova rodina byt, mohli sice nadále žít, ale s velkými komplikacemi. Národní správce se několikrát pokusil o vypovězení Fuskových z bytu, který neměl oddělený vchod od obchodu a rodina musela procházet skrze krám. Je proto možné, že právě národní správce byl onou osobou, která iniciovala trestní řízení proti Fuskovi. Po 16. září 1945 to bylo již dokonce vysoce pravděpodobné, neboť toho data místní národní výbor vydal usnesení o navrácení živnosti do rukou původního majitele. Rezoluce žádající okamžité Fuskovo potrestání za jeho jednání v období okupace byla sepsána politicky zkušenou rukou: anonymní iniciátor celé akce si obstaral podpisy zástupců politických stran v Moravské Ostravě (po dvou podpisech od komunistů a národních socialistů, po jednom od lidovců a sociálních demokratů) včetně politického vězně a nepokrytě vyhrožoval interpelací poslanců Národní fronty, pokud  nebude zahájeno Fuskovo stíhání. Fuskův nezvykle vysoký trest tedy zřejmě odrážel „veřejný zájem“ a trestní nalézací komise se rozhodla neriskovat nařčení z chránění kolaborantů. Drogistický obchod přesto zůstal jen krátce po dobu vyšetřování v rukou národního správce, ale v červnu 1946 byl rodině navrácen.

Finanční trest ve stejné výši jako ve Fuskově případě uložila komise za běžné členství ve Vlajce (tj. pouhá evidence v hnutí bez navštěvování schůzí, nošení odznaku organizace apod.) ve věci primáře z Moravské Ostravy MUDr. Jaromíra Markla zaměstnaného v zábřežské nemocnici. Ten měl za tento jediný delikt zaplatit pokutu ve výši 30 000 korun, jinak mu v případě neuhrazení hrozilo dvouměsíční vězení. Důvody tohoto tvrdého trestu měly skryté pozadí. Původní obvinění se nepodařilo vyšetřovatelům doložit (prý zdravil nacistickým pozdravem „ještě dříve než to bylo nařízeno“, údajně nutil své podřízené tento druh pozdravu používat, jako komunikační jazyk na pracovišti upřednostňoval němčinu): důvodem tak vysokého trestu mohlo být i Marklovo postavení, neboť na chování inteligence v době okupace byly obecně kladeny mnohem vyšší nároky než na ostatní sociální skupiny. Tyto nepsané společenské normy často přijímané a akceptované retribučními soudci a odrážející se v jejich rozsudcích musely na inteligenci působit značně traumaticky a nutně zpochybňovaly jejich veřejný kredit, což zase nahrávalo propagandě komunistů oslavujících občanské „hrdiny“ z nižších sociálních skupin. Rostoucí sebevědomí těchto sociálních vrstev dovozuje i Marklův případ: první udání bylo sice anonymní, ale autorem dalších byl Marklův domovník a sousedé, kteří se přímo vyžívali v historické příležitosti očernit někoho výše postaveného na společenském žebříčku. Ti např. na jaře 1946 Markla obvinili z vlažného vztahu k lidově demokratickému státnímu zřízení, neboť neozdobil dům včas praporky během blíže nejmenovaných oslav, a když tak dodatečně učinil, „vyvěsil je na žerdi, která má jedině sloužit k vyvěšení státní vlajky. Tím ovšem potupil československou státní vlajku,  eventuálně ignoroval novou lidově demokratickou republiku.“ Marklovi odpůrci byli mimořádně vytrvalí, neboť ještě z května 1948 máme doloženu jejich žádost o zahájení řízení s Marklem před očistnou komisí pro veřejné zaměstnance při expozituře Moravskoslezského zemského národního výboru v Ostravě. Protože však tento dvaapadesátiletý lékař strávil ve vazbě souhrnně 1 měsíc a 12 dní, byla mu pokuta snížena na 9000 korun. Upozorňujeme, že v případě deliktů podle prováděcích nařízení „malého“ dekretu nebyla policejní vazba přípustná, natož aby byla doba strávená ve vazbě přepočítávána na finanční trest.


Poznámky pod čarou:

( 1 ) Nejběžnějšími delikty byly: změna české národnosti na německou, řadové členství ve Vlajce a Fašistických Svatoplukových gardách, udavačství, kolaborantství, společenský styk s Němci,  spolupráce s Němci, propagování a podpora nacistického režimu, členství v zelených hákových křížích, studium Čechů na školách s německým vyučovacím jazykem atd.

Článek byl publikován na webu Moderní dějiny

Doporučená literatura

FUSEK, J.: Provinění proti národní cti. Sbírka právních pojednání, sv. 72. Praha 1946.
PASÁK, T.: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha 1999.
STACH, J.: Provinění proti národní cti a jejich potrestání podle dekretu prezidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 138 Sb. Brno 1946.
STANĚK, T.: Retribuční vězni v českých zemích 1945-1955. Opava 2002.
TÝŽ: Perzekuce 1945: Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. Praha 1996.
TESAŘ, J.: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Praha 2000, s. 249.

Moderní Dějiny