Pod vlajkou černobílé mysli

Šestka nebo devítka?

Zachovat si potřebnou dávku soudnosti a otevřenosti může jen ten, kdo dokáže i navzdory vzbouřeným emocím myslet jasně, v souladu s fakty a nenechá se ovládnout svým egem.

Celá řada profesionálních fotografů se zaměřuje na černobílou fotografii, ať už pro její melancholickou povahu, nebo pro nostalgii z dob minulých, kdy ještě kinofilm neznal jiné barvy, než právě odstíny šedé. Přestože černobílá fotografie může být krásná a žádoucí, s myslí se to má jinak. Je-li mysl černobílá, někde v minulosti se stala chyba, která – často nevědomě – nutí dotyčného dívat se na svět ryze svýma očima. To by se mohlo zdát přirozeně správné, ovšem není tomu tak vždy.

Ego a otevřená mysl

Ego. V západní společnosti celkem typický nástroj lidí nejen k vlastní obraně, ale i k potenciálnímu útoku. Pokud naše ego nedokážeme ovládat, dříve či později jej začneme spojovat s námi samými a ztotožníme se s ním jako s řídící entitou našeho vědomí. Ego není špatné, potřebujeme ho především právě proto, abychom se dokázali ubránit, a to jak na úrovni mysli a emocí, tak v životní praxi. Pomáhá nám a slouží nám, pokud jej dokážeme ovládat. Na druhé straně, je snadné podlehnout bytostnému přesvědčení o své vlastní neomylnosti a vsadit všechno na jednu (naší) kartu.

Přitom mít otevřenou mysl neznamená nemít vlastní názor a pasivně se vést na argumentech obou stran. Znamená to pouze nepřetržité vědomí skutečnosti, že žádné téma, na nějž si můžeme názor udělat, nikdy není černobílé. Přesto se černobílá interpretace názorů objevuje čím dál častěji; ne snad, že by byli lidé egoističtější a lhostejnější k odlišným názorům, než byli dříve. Ale s rostoucím počtem nástrojů, kde své názory můžeme veřejně sdělovat, a se zvyšující se jednoduchostí a pohodlností způsobů, kterými to činíme, přímo úměrně roste i riziko, že se setkáme s černobílým názorem, nebo se do něj sami zamotáme. Takovým pomyslným chrámem bezedných kategorických soudů jsou sociální sítě. Každý, kdo je na nich byť jen průměrně aktivní, zažil nejednu situaci, kdy sebemenší zdánlivě nenápadné téma nebo i jedna jediná věta dokázala rozpoutat hotové argumentační peklo.

Přitom lze říct, že většina z duševně zdravých jedinců snad disponuje určitou elementární sečtělostí a uvědomuje si roztříštěnost názorového spektra i fakt, že na žádnou z životních situací nelze nahlížet jednosměrně a že každý extrém je špatný. Nicméně vždy je třeba striktně rozlišit chování jedince v individuální myšlenkové bublině a ve skupině dvou či více osob, kde působí všudypřítomná davová psychóza vtahující náš soudný racionální přístup do koloběhu argumentačních klamů a emocionální bitvy o vítězství ega za každou cenu. A to je to, oč v těchto konfrontacích často jde – porazit soupeře, nikoli najít řešení.

Konfrontace

Definovat, čím je to způsobeno, že v hromadné diskuzi máme tendenci radikálně se bouřit proti i jen zlehka se vychylujícím názorům od toho našeho, by vyšlo na dlouhodobou psychologickou studii. ( Tématu jsme se věnovali např. v článku Skupinová polarizace: Proč se společnost radikalizuje? – pozn.red.)

Můžeme se jen domnívat, že je to způsobeno právě naším egem, že to chceme být zrovna my, kdo ten svůj názor – individuálně jinak vcelku otevřený vnějším poznatkům – jednoznačně stanoví jako nepopiratelný. Nezřídka pak dochází k bizarním situacím, kdy spolu dva lidé v jádru problému víceméně souhlasí, ale každý z nich interpretuje svůj pohled trochu jinak, a tak i mezi těmito názorově podobnými proudy dojde k ostré konfrontaci, protože výklady se v dílčích aspektech mírně odlišují. Velmi často dochází také k nepochopení psaného písma, v jehož rámci se problematika vysvětluje podstatně složitěji, než v případě osobního setkání, a tak vyostřená debata, ke které by tváří v tvář nikdy nedošlo, se na sociálních sítích často dotýká kritické hranice.

Ideální případovou studii potvrzující tato slova jsme mohli zaznamenat v uplynulých dnech, kdy se velká spousta lidí doslova vzbouřila proti afroamerickému modelovi, jenž v českém letáku obchodního řetězce Lidl prezentoval tričko. Zde se vracím k předešlému tvrzení, že každý extrém je špatný; náhle se totiž na internetu proti sobě postavily dvě sociální skupiny lidí, které uvnitř nich spojovala jediná myšlenka. Jedna strana nechápala, proč by měl dělat v českém letáku modela černoch, druhá naopak nechápala, proč by nemohl. Dva směry, dva extrémy, kde jedni tvrdí „vždy“ a druzí tvrdí „nikdy“. Jen velmi málo z názorů, které jsme mohli na internetu v rámci tohoto „problému“ objevit, se nad celou situací zamýšlelo skutečně kriticky, se snahou minimalizovat vliv vlastních emocí nebo vlastního názorového postavení, otevřít se faktům a nechat stranou veškerou potenciální stigmatizaci, kterou v sobě skrýváme.

Podobné extrémní konfrontace, kde většina lidí stojí na jedné nebo druhé straně barikády, ale málokdo uprostřed, se objevují tam, kde dochází k více či méně přirozené dějinné rivalitě, která má základ ve vzájemném boji o popularitu či umístění. Typickým příkladem je sport a ideálním pak odvěký pražský souboj Sparta versus Slavia, kde na jedné straně stojí Sparťané a na druhé Slávisté; málokdy se setkáte s fanouškem jednoho či druhého celku, který by si dokázal zachovat chladnou hlavu, uznat kvality obou mužstev a sice přát jednomu, ale na druhou stranu také respektovat ten druhý a zůstávat v této věci otevřený. Stát uprostřed v těchto případech neznamená nemít názor nebo se nepřiklánět ani na jednu stranu spektra, znamená to pouze zůstat otevřený možnosti, že kromě černé a bílé existují i jiné směry, které se vzájemně mohou a často dokonce i musí prolínat. Je velký omyl myslet si, že uznat i některé argumenty druhé strany automaticky znamená buď prohrát, nebo nemít vlastní hodnotný názor. Jenže nás extrémní úhly pohledu přitahují a často se jim velmi těžko bráníme.

Čím víc emocí, tím méně rozumu

Podobně to funguje s názory prakticky na veškerá názorově pestrá témata, kde platí že čím větší kontroverze, tím pochopitelně vyšší tendence sympatizovat s jednou stranou a především vyšší tendence opačnou stranu kategoricky odmítat a účelově diskreditovat. Přitom je tak jednoduché uvědomit si, že i ty sebekontroverznější témata mají vždycky nejen dvě strany mince, ale i hranu, která toho říká víc, než by se mohlo zdát.

Uveďme si další aktuální příklad, ne nepodobný tomu předchozímu, se kterým se mnoho z nás potýká prakticky denně, a sice uprchlická krize. Schválně zkuste po přečtení tohoto článku, až na diskuzi na toto téma narazíte, vnímat chování a přístup obou stran, mezi nimiž dochází ke konfrontaci. Můžete si být jisti, že v nich narazíte v drtivé většině případů pouze na dva přístupy – otevřít uprchlíkům náruč versus přísně uzavřít hranice. Setkat se se středovým názorem respektujícím z obou pohledů kousek a zamýšlet se nad celou situací skutečně kriticky a bez vlivu emocí je spíše výjimkou. Jsou to ale právě tyto názory, kterými bychom se měli inspirovat, protože jsou otevřené a nemají přiřazené subjektivně nezvratné hodnoty jako základní kámen vlastní obrany i útoku proti „soupeřům“, tedy lidem s odlišným názorem, které bychom neměli považovat za soupeře, ale naopak za inspiraci, která nám může výrazně napomoci svůj otevřený názor ještě doplnit, než jej naopak vyloučit a prohloubit propast mezi námi a „druhou stranou“.

Podobně lze nahlížet i na kritiku umění, kupříkladu filmu. Když dva profesionální filmoví kritici ohodnotí stejný film odlišně – jeden pozitivně a druhý negativně – nemusí to znamenat, že pravdu má jen jeden z nich. Může to prostě jen znamenat, že jeden si všímal aspektů, které v něm vyvolaly divácky i profesionálně kladné pocity, a druhý těch, které v něm vyvolaly pocity záporné. Můžeme se přiklonit na jednu nebo druhou stranu – buď se nám film líbil, nebo ne – zároveň bychom ale měli zůstat otevření, přijmout i argumenty opačné strany, zamyslet se nad nimi, zhodnotit je a nakonec třeba i uznat, že jsou racionálně podložené. Podobně jako na umění lze nahlížet do jisté míry relativně a nelze jej nikdy úplně bagatelizovat, tak i u veškerých ostatních neexaktních tématech bychom měli mít natolik otevřenou mysl, nakolik otevřená jsou samotná tato témata.

Na to, jakým způsobem nahlížíme na kontroverzní motivy a zda máme tendenci tíhnout k extrémům, má vliv celá řada okolností, od výchovy, přes sociální zázemí, až po naší aktuální náladu. Na druhou stranu, zachovat si vždy potřebnou dávku soudnosti a otevřenosti vůči všem poznatkům, a nikoli jen vůči těm, které chceme ze svého niterního přesvědčení považovat za správné, patří mezi základní povahové rysy mediálně plně gramotného člověka, který dokáže i navzdory svým emocím – protože extrémy jsou vždy emocionálně zabarvené – myslet jasně, v souladu s fakty a nenechat se ovládnout svým egem.

Vcházíme-li do diskuzí na sociálních sítích nebo kdekoliv jinde, přicházíme tam vždy s určitou motivací, s určitým cílem. Ty se mohou lišit, ale často bývá našim cílem přijít to tam ukázat těm, s kterými nesouhlasíme. To je možná špatný přístup. Přicházet do diskuzí s tím, že chceme situaci uklidnit, nabídnout kompromis a určité uspokojení oběma stranám, protože jsme si vědomi toho, že argumenty obou stran jsou založené na určitých fungujících myšlenkách, je cesta, se kterou uspějeme spíše, než v případě, kdy budeme do debaty vstupovat s jasným cílem zvítězit a porazit „soupeře“. Nikdo není soupeř, soupeřit můžeme leda s vlastním egem, které chce nám samým i celému světu ukázat, že ono má pravdu. Nemá, nikdy nemá, protože kdyby to tak bylo, byl by i svět podobně černobílý – pravda nebo lež – a to by bylo smutné. Nebavíme-li se o matematice, vždycky existuje něco mezi. Je třeba na to dbát.

Když se setkáme s někým, kdo svou uzavřenost není ochoten narušit, protože by se to jeho ega dotklo a začalo by se cítit v ohrožení, jen těžko se nám podaří jej změnit nebo ho přesvědčit, aby se otevřel. Takových lidí kolem nás je a vždycky bude obrovské množství a o to je těžší vyfiltrovat ty názory, které je dobré brát v potaz, a naopak ty, které jsou jen ryzím útokem na soupeře plným emocí, argumentačních faulů a snahy o maximalizaci konfrontační bubliny, která jednotlivé lidi odlišuje. Nemusíme se pokoušet tyto osoby napravit, ale měli bychom se ze všech sil snažit my sami této radikální relativizaci nepodléhat. Kdybychom se touto filozofií řídili všichni, konfrontace by přestaly existovat. Motivací nás všech bylo totiž bylo vzájemně si v diskuzích pomáhat najít řešení a nikoli „dát gól soupeři“.