Pod pokličkou islámské hrozby, díl 7.: Předpoklady manipulace ve vzdělávání a ve vědě

Fold-out engraving from Ferrante Imperato's Dell'Historia Naturale (Naples 1599), the earliest illustration of a natural history cabinet ( Wikimedia )

Ušlechtilá věda má však dvě nebývale mrzké rodné sestry – pavědu a pseudovědu. Hranice mezi nimi je nebezpečně tenká. Pavěda i pseudověda se rády označují za vědu, jenže to je nebezpečná lež a manipulace.

Předpoklady manipulace ve vzdělávacím systému

Autor tzv. teorie nevzdělanosti, Konrad Paul Liessmann, je toho názoru, že naše společnost je sice společností vědění (a tedy i společností informace), nicméně jejímu vědění atomizovanému do kvanta mechanizovaných poznatků ve stylu vědomostních soutěží otázka-odpověď chybí sjednocující síla. Píše:

„Do žádné oblasti života se od počátku rozvoje moderní společnosti nevkládaly takové naděje jako do vzdělání. Vzdělání byla utopie maloměšťanstva, že mezi námezdnou prací a kapitálem může existovat ještě třetí forma existence, vzdělání bylo nadějí dělnické třídy, která chtěla věděním dosáhnout moci, již jí nedaly nezdařené nebo nekonané revoluce, vzdělání bylo a je prostředkem, jehož pomocí se měly emancipovat a integrovat spodní vrstvy, ženy, migranti, lidé z okraje společnosti a utlačované menšiny, vzdělání se vnímá jako vytoužený zdroj v boji o stanoviště informační společnosti, vzdělání je prostředkem, který brání předsudkům, diskriminaci, nezaměstnanosti, hladu, AIDS, nehumánnosti a genocidě, vzdělání řeší výzvy budoucnosti a taky má být štěstím pro děti a dospělým zajistit práci. Právě proto, že tohle všechno nejde, se jen v málokteré oblasti tolik lže jako ve vzdělávací politice.
Vzdělání se stalo ideologií sekulárních společností, které se nemohou opřít ani o náboženskou transcedenci, ani o revoluční imanenci. Vzdělání tak bylo od počátku motorem prudkých modernizačních změn, zároveň však také falešnou útěchou pro ty, co modernizací tratili, jak se nestydatě říká – těm, kteří neměli vzděIání a za svůj osud si tak mohli sami. Vzdělání funguje jako povzbuzující a uklidňující prostředek, současně mobilizuje lidi a zároveň je neustálými sliby lepších časů odvrací od toho, aby se mobilizovali.“1

Současné vzdělání totiž není skutečným vzděláním, ale jeho zneužívanou iluzí. Jeho krizi si uvědomují mnozí, jedni ho chtějí reformovat směrem k tvrdému a drtivému konkurenčnímu boji, druzí chtějí naopak všechny rozdíly zahlazovat a ze školní třídy vytvořit laboratoř ideální a absolutně nekonfliktní společnosti, zrušit známkování a jakékoli rozlišování dětí podle míry jejich dovedností. Někteří upozorňují na přetrvávající neplodné biflování, další volají po větším kontaktu s praxí a pro důraz na skupinovou práci. K. P. Liessmann ovšem odsuzuje všechny moderní snahy o reformy vzdělávání rovným dílem:

„Reformátory vzdělání všeho druhu pojí jediné, a to nenávist k tradičnímu pojetí vzdělanosti. Je jim očividně trnem v oku, že by tidé mohli získat vzdělání neúčelové, souvislé, obsahově ukotvené v tradicích velkých kultur, které by je nejen formovalo, ale také by jim umožnilo nezávislost na diktátu doby a módních vlnách. Vzdělaní lidé by totiž byli všechno jiné než bezproblémově fungující, flexibilní, mobilní a týrnově svázané klony, jaké by mnozí rádi viděli jako vysledné produkty vzdělávacího procesu.“2

Vzdělání tak, jak je nastaveno a jak o něm diskutují různé proudy jeho potenciálních reformátorů, je tedy vysoce manipulativní i hrubě manipulující, což se odráží v několika východiscích.

Prvním je šíření a upevňování kolektivní stupidity.

Ta nemá s inteligencí měřenou IQ vůbec nic společného, jedinci s vysokým IQ mohou být také velmi nepříjemně stupidní, přičemž jejich stupidita, pro svou zdánlivou logičnost, ohrožuje okolí ještě daleko více, než stupidita méně nadaných. Stupidita není ani hloupost, ani ignorance, ani nevzdělanost. Hloupost je nedostatek kompetencí k tomu, aby byly z prostředí vychytány relevantní informace. Nevzdělanost je stav, kdy dané informace v prostředí zcela chybějí. Ignorance je stav, kdy informace sice k dispozici máme, ale nehodnotíme je jako relevantní. Naopak stupidita je vytrvalá aplikace zažitých a kdysi velmi funkčních myšlenkových schémat a mentálních modelů na nové situace, na které se tato absolutně nehodí a kde jejich užití přináší více škody než užitku, jak poznávacímu procesu samému, tak i prosperitě jako takové.
Příkladem takové stupidity je třeba právě huntingtonovský střet civilizací. Označení vymezené skupiny lidí jistým způsobem jinakých za nepřátele vlastní civilizace (pomíjíme autorovy akademicky směšné a neudržitelné definice samotného pojmu civilizace a jeho navrhované členění světa na civilizační celky), bylo osvědčenou historickou taktikou, umožňující dotyčné porazit a obrat o území, zdroje či ženy a tím si zvětšit vlastní reprodukční zdatnost. Toto ovšem fungovalo v situacích, kdy střet civilizací probíhal mezi malými skupinami lidí, kteří nedisponovali zbraněmi hromadného ničení. V současném světě je třeba stát oběma nohama pevně na zemi a přiznat si, že kataklyzmatický konflikt, do kterého se zapojí více než polovina lidstva nebude ku prospěchu vůbec nikomu.

Specifickým klimatem, ve kterém se toto hloupnutí prohlubuje, je stále se šířící funkční analfabetizmus. Nejde o negramotnost v pravém slova smyslu, ale o nezvládánít práce s textem a neschopnost pochopit a kriticky evaluovat přicházející informace. Funkční analfabet je osoba, která se není schopna zorientovat v moderním světě přehlceném informací. V takovém ovzduší je jeden možný pořádek věcí či názor považovaný za jediný,eo ipso správný, pravdivý, do očí bijící, proti kterému z principu věci nemůže existovat alternativa ani nejmenší pochybnost.

Postmoderní setrvalá inflace hodnot a panická hrůza, kterou postmoderna cítí z termínu absolutní pravda, následně ústí ve vyhýbání se jednoznačnému hodnocení a oceňování a také v problémy rozlišení základních mravních kategorií jako pravda a lež, dobro a zlo, šlechetnost a grázlovství, slušnost a kariérizmus, obětavost a parazitizmus apod. Toto stírání odjakživa zažitých antagonizmů nazývá polský básník Zbigniew Herbertsémantickým kolapsem.3

Druhým předpokladem je kupčení s poznáním.

Existuje široká spolupráce mezi medii a vědeckými institucemi. První druhým dávají publicitu a druzí prvním poskytují experty, kteří se k daným problematikám vyjadřují. Výběr expertů z akademické obce, které novináři oslovují, není náhodný. Novináři postulují nikoli nezávislý pohled a hledají experta, který jim ho potvrdí, i kdyby měli oslovit větší množství odborníků, toho svého si nakonec najdou. Akademici naopak touží po publicitě a ne každý z nich je nezkorumpovatelný. Dříve nebo později lákavé nabídce masmedií někdo z nich sedne na lep. Tím se také tradiční akademická půda dostává pod kontrolu mocenských elit a přestává být nezávislou. Existují sice ještě nezávisle myslící akademici, podobně jako doposud nevymřeli nezávislí novináři. Jsou však rozeseti na různých místech, nikde jich není nebezpečně mnoho, na chod věcí mají zanedbatelný vliv a systém vzdělávacích institucí jako celek rozhodně nelze popsat přívlastkem nezávislý, protože ubíjí nezávislé kritické myšlení mateřskou školkou počínaje a univerzitou konče. Nahrazuje ho konformitou a poslušností, která je odměňována. Ústřední částí univerzitního učiva jsou teorie, tedy myšlenkové koncepty umožňující určitá vysvětlení jevů, předem daná a závisející na jejich nastavení, dávající jen očekávatelné výsledky a zužující obzory absolventů.

Existenčně totiž závisí od podpory zvenčí, tedy od vlád, které jsou dnes nerozdělitelně provázány s nadnárodními korporacemi, i od těchto ekonomických subjektů samých, např. biochemická, genetická a molekulárně biologická pracoviště jsou ekonomicky spojena s biotechnologickými firmami a farmaceutickými giganty, nebo pracoviště tzv. regional studies v USA, zaměřující se na Blízký Východ a severní Afriku, se neobejdou bez sponzoringu zbrojařských a naftařských koncernů. Na této bázi se dále v oblasti průsečíku s lobbisty a politickými subjekty různého ideologického zaměření formují akademické iniciativy, které směr výzkumu a artikulaci poznání dále ovlivňují, třeba i cestou diskreditace svých názorových oponentů. Příkladem takové instituce v prostředí amerických regional studies je Anti-defamation League (ADL) Daniela Pipese, systematicky očerňující ty akademiky, kteří podporují boj Palestinců za svobodu a sebeurčení, nebo se vyjadřují kriticky k americké politice v muslimských zemích.

Tyto zájmové kruhy ovlivňují myšlení absolventů těchto institucí způsobem, který jim vyhovuje, zneužívajíce přirozeného socializačního tlaku, kterým tyto instituce působí. Je takřka nemožné jimi projít a nenachytat na sebe jejich ideologii. Tím je mladému člověku nenávratně otupen, tedy přizpůsoben zrak a on nadále nemůže pozorovat realitu v celé její šíři. Jeho kritické myšlení je navedeno jen úzkým směrem tam, kde to vyžaduje obor, který vystudoval, avšak je mu znemožněno se takto pozorně a skepticky dívat na vše za hranicemi takto vymezené zóny.
Podobně jako u novinářů funguje i mezi akademiky cechovní a kastovní sounáležitost, projevující se velmi ostře odmítavými reakcemi na kritiku. Tak lze vysvětlit bouři, kterou mezi americkými arabisty, iranisty, turkology a odborníky na islám a Blízký Východ vyvolalo zveřejnění polemické práce Edwarda W. SaidaOrientalizmus (Orientalism, 1978) a kterou jeho následovníci z řad postkoloniálních kritiků dodnes podněcují.

Jedním z neblahých důsledků tohoto jevu je i kupčení s vědeckými obory jako takovými, kdy jsou finanční prostředky určené pro vědu jako takovou nerovnoměrně rozdělovány směrem k aplikovaným oborům, od nichž se očekává maximální návratnost, přičemž jiným, de facto neméně důležitým, se financí nedostává, neboť rentabilní tolik nejsou. Takové se potom potácejí na hranici zániku a nerozvíjí se, nebo rovnou krachují. Tím oslabují některé obory a dochází k nenávratné proměně struktury a rozložení vědeckého pokroku té které společnosti.

Třetím předpokladem je existence znalostního jezu,

tedy nerovnoměrného rozložení poznatků ve společnosti, kterou formulovali Philip J. Tichenor, George A. Donohue a Clarice N. Olien (1970). Na pozici daného jedince na pyramidě znalosti má vliv kromě dosaženého vzdělání i následující pětice faktorů, které se s dosaženým vzděláním volně překrývají: komunikační schopnosti, předznalost, společenské kontakty, cílené zacházení s informacemi a druh užívaného media. Vzdělanější a v uvedených ohledech zdatnější osoby by měly správněji reprodukovat obsah mediálních sdělení, tento efekt je ještě větší u medializovanějších témat. Znalostní jez je obvykle, i když nikoli nutně, tím méně strmý, čím je daná problematika brána jako důležitá a čím je konfliktnější. Nicméně je třeba rozlišovat mezi znalostí a věděním. Ne vždy informace velmi rozšířené mezi veřejností odpovídají současnému stavu poznání dané věci.4 Ne vždy odpovídají realitě a jsou fakticky správné.

Velmi často v případě našeho zájmového tématu dochází k situaci, kdy jsou stereotypy hájeny i v akademické sféře. Osobně jsem se setkal s případem vysokoškolské pedagožky tvrdící přímo během univerzitní výuky, že podle islámu je dobrý kůň cennější než žena a že žena vlastně ani nemá duši. Když jsem se dotyčné dotázal, odkud danou informaci má, odpověděla, že přece z Koránu. Když byla následně dotázána který je to verš v které súře, nebyla schopna odpovědět a přislíbila, že to dohledá. Nestalo se tak.

Zúčastnil jsem se také výzkumu postojů slovenské veřejnosti k islámu. Výzkumný dotazník obsahoval jak otázky znalostní, tak i postojové, včetně subjektivního odhadu míry vlastních znalostí o problematice. Dotazovaní jako zdroj informací nejčastěji uváděli televizi, ti mladší také internet. Skupina subjektivně hodnotící své znalosti nejoptimističtěji byla nejvíce diverzifikována co do spektra názorů. U jedinců s ostře vyhraněným postojem markantně vystupovala do popředí faktická neznalost tématu, zmatek v termínech apod. i přesto, že své znalosti hodnotili jako nadprůměrné. Takoví znali jen několik nabiflovaných encyklopedických faktů, které dokázali přesně odcitovat a které svou obskurností skvěle zapadali do jejich poněkud svérázného výkladu islámské věrouky, praxe i historie.

K tomuto znalostnímu jezu nutno připočíst někdy přebujelou míru specializace a programovou výrobu úzce profilovaných fachidiotů, kteří vědí takřka vše jen o svém předmětu zájmů, avšak o ostatním světě jejich znalosti nepřekročily úroveň základní školy. Nedostává se nám pravé učenosti, jejímž průvodním jevem a okrasou je všeobecný přehled a rozhled, komplexita a hloubka chápání, stejně jako pocit společenské odpovědnosti.

I nová media typu internetu spíše fungují jako další činitel strukturující znalostní jez, protože ne každý internet má či si ho může dovolit a ne každý je schopen ho také používat.5 Navíc díky své anonymitě funguje jako ideální semeniště a šíření šíření fám (hoaxů), informačního balastu, bulváru a nejhrubší nekulturnosti, ubíjející v člověku vše morální a civilizované. Stírá rozdíly mezi seriózností a bulvárem, odbornou informací a jejím často velmi nepřesným přežvýkáním laickou popularizací. Umožňuje komukoli hlásat cokoli bez jakékoli kontroly a záruky pravdivosti. To jej bohužel činí dalším skvělým nástrojem manipulace, aniž si to jejich uživatelé uvědomují.
Avšak vedle oceánu negativ má internet přeci jen i svou pozitivní stránku, totiž svou snadnou přístupnost a relativní svobodnost, díky které při vynaložení jisté, poměrně značné dávky pečlivého uvažování možno vyhledávat informace, které by jinak těžko měly možnost vůbec v éteru zaznít.

Věda, vědci a jejich limity

Úkolem vědy by měla být produkce poznání, které by mělo být především intersubjektivní. Má jasně danou metodu a jasně formulované otázky, na které kdokoli, použije-li stejnou metodu a stejné vstupní údaje, získává přinejmenším podobné a srovnatelné výsledky. Aby věda zůstala vědou, musí poznání, jež produkuje, podléhat imperativům verifikace a falzifikace. Vědecké poznání není možné bez určitých předpokladů, vždy vychází z paradigmatu, tedy předznalosti, ovlivňující terminologii, kladení otázek, způsob odlišení důležitého od nedůležitého, jakož i obsah těchto kategorií. Ve vztahu k paradigmatu možno hovořit o kumulativní fázi vědy, kdy paradigma odpovídá zjištěním a poznatky se pouze hromadí. Když se poznatky dostávají do sporu s paradigmatem, dochází k jeho krizi a potřebě změnit jej.

Ušlechtilá věda má však dvě nebývale mrzké rodné sestry – pavědu a pseudovědu. Hranice mezi nimi je nebezpečně tenká. Pavěda i pseudověda se rády označují za vědu, jenže to je nebezpečná lež a manipulace.

Pavědou rozumím zcela nevědecký, v jádru hrubě iracionální, dogmatický a neverifikovatelný (či nefalzifikovatelný) systém zabalený do hávu vědy a vydávaný za vědu, s užitím příslušné rádoby vědecké terminologie, očekávatelných, z jazyka vědy vypůjčených formulací a odpovídajícího jazykového stylu. Lze říci, že pavěda vychází ze základních paradigmat, která jsou nevědecká, např. spirituální, mystická nebo náboženská, a proto je nelze již z principu posuzovat vědeckou metodou, ergo nemůže jít o vědu. Pavědou je např. astrologie, psychotronika nebo homeopatie nebo drtivá většina toho, co se na Západě označuje jako alternativní medicína či léčitelství.
Pseudovědou naopak míním původně platný vědecký závěr odpovídající stavu poznání v konkrétní historické době, který se z příčin ideologických, ekonomických a sociálních, jež s vědou nemají nic společného, ve vědecké obci stále udržuje, byť poznatky nashromážděné k nynějšímu datu hovoří ve prospěch zcela jiného teoretického rámce. Problémem pseudovědy je, že neodpovídá realitě a zkresluje naše poznání, znamená dogmatické či společensky vynucované lpění na překonaném a vyvráceném vědeckém paradigmatu. Historickým příkladem byl lysenkizmus, tedy souhrn hypotéz stalinistických biologů o tom, že výhradně prostředí a nikoli geny určuje dědičné vlastnosti živých organizmů. Lysenkovci zavrhovali moderní genetiku a dál vytrvale a bezúspěšně sázeli citroníky do sibiřského permafrostu, ve snaze, že časem samy přivyknou chladu. Příkladem takové pseudovědy dnes je v sociálních vědách stále přetrvávající evolucionistický pozitivizmus, či sociální darwinismus, seřazující lidské společnosti od nejzaostalejších po nejrozvinutější za užití důsledně eurocentrických kritérií.

Totiž ne vše, co se vydává za vědu, vědou také je, už proto, že aby věda zůstala vědou, musí se omezit na zkoumání ohraničeného výseku reality a posuzovat výroky, které jsou potvrditelné, nebo falzifikovatelné, podrobovat tyto výroky neustálé a opakované kritice a jejich pravdivost posuzovat nezávisle na tom, kdo je pronáší.

Např. tvrzení „všechny labutě jsou bílé“ spadá do domény vědy, protože, ač nemožno posoudit bělost a nebělost všech labutí minulých, současných i budoucích, lze nalézt alespoň jednu nebílou labuť, třeba černou, a tím toto tvrzení vyvrátit. Naproti tomu vědou není existenciální tvrzení typu „jestvují i černé labutě,“ nebo tautologie, např. „všechny bílé labutě nejsou černé,“ nebo hodnotící soud typu „bílé labutě jsou krásnější než černé.“ Výroky týkající se prakticky a empiricky neověřitelných věcí (jako nepoznatelné – Bůh, andělé, Ráj, Peklo apod.) také nejsou vědou, jejich pravdivost nebo lživost samu o sobě nelze prostou vědeckou metodou ani prokázat, ani vyvrátit.
Z této podstaty vědy vyplývá, že jí produkované poznání není absolutní a jednou provždy dané, vždy je relativní a neuzavřené změně, závislé na formulaci výzkumné otázky a ověřované hypotézy a je proměnlivé v závislosti na množství dostupných vstupních údajů. Aby zůstalo vědeckým, musí být takto vznikající poznání otevřeno dalšímu procesu upřesňování, potvrzování, případně falzifikace.

Vědecké poznání samo nemusí být vždy a nutně jediným platným a zároveň nejlepším nástrojem poznání reality. Náboženská víra či filozofie může odpovědět na nejabstraktnější otázky člověka lépe, než věda, pro kterou tyto otázky nemají nejmenší smysl. Příběhy, legendy, báje a mýty mohou daleko lépe vysvětlit mezilidské vztahy a směřovat je ke kvalitnějšímu a etičtějšímu naplnění, než věda, která rovinu přesahu, literární estetiky, či dobra a zla nezná. Poezie může vystihnout lásku k milované bytosti daleko lépe, než věda, která ji redukuje jen na fyziologii a biochemii reprodukce. A rozdíl mezi umělou a lidskou inteligencí spočívá v tom, že ta lidská všechny zmíněné přístupy integrálně propojuje. Právě tato organická kombinace racia a emoce, rozumu a citu, kalkulu a afektu, objektivity a subjektivity činí člověka člověkem.

Každá vědecká disciplína je dále ze své podstaty definována fenomény, které studuje, a postupem, který zakládá. Možno pozorovat vzdálené hvězdy teleskopem, nebo bakterie mikroskopem, avšak pozorovat obojí jedinou optikou nelze. Přenášet schémata z jedné oblasti do jiné je vždy zatíženo nezanedbatelným zkreslením, často se nevyplácí a v některých případech ani není možné. Věda neposkytuje ucelenou a jednotnou teorii všeho. Velký a takřka nepřemostitelný rozpor panuje zejména mezi přírodními vědami jako takovými, jejichž cílem je studované jevy objasňovat, a mezi vědami, jejichž předmětem je člověk, jeho společnost a jeho kultura, jejichž cílem je studovaným jevům porozumět.

Přírodní vědy probíhají pod velmi tvrdým diktátem objektivně platných přírodních zákonitostí, které jsou nepřekročitelné, proto jsou nejvíce imunní na nesmysly, resp. chabé a chybné závěry jsou v nich nejsnáze vyvratitelné. Jediným problémem může být teoretický rámec, který může nabízet chybná vysvětlení pozorovaných jevů.

Naproti tomu společenskovědní a humanitní obory pracují především s interpretací, s hermeneutikou a komparací. Abychom v nich odhalili ideologizování, chybný přístup a neobjektivní zacházení s výsledky, je potřeba mnohem více úsilí a nesmysly, které se v nich případně odhalíme, nebudou tolik zřejmé a do očí bijící. Avšak i zde existuje mezinárodní standard, který sice negarantuje odhalení skutečnosti, ale přeci jen klade jisté těžko obejitelné podmínky. Na druhou stranu i zde má své místo otázka, kdo měl vliv na utváření těchto podmínek a zda se za objektivní nepovažuje jen to, co odpovídá zájmům mocných. Domnívám se, že s přirozeným nárůstem počtu výzkumníků mimoevropského a mimoamerického původu a zázemí, kteří diskurs sociálních věd náležitě a konstruktivně rozšíří, je možno dosáhnout v tomto ohledu zřejmého pokroku.

Vědecké poznání je jakožo produkt člověka navíc zatíženo lidskými slabostmi zrovna tak, jako jakékoli jiná lidská činnost. Věda je determinována výzkumníkem, jeho pozicí a jeho backgroundem, jak obšírně vysvětluje dnes již klasik antropologie vědy Bruno Latour v díle We have never been modern (Nikdy jsme nebyli moderní, 1991). Vliv výzkumníkových přesvědčení, cílů a záměrů je vždy nutno mít na zřeteli.

I přes jednoznačně chvályhodnou, důkladnou a propracovanou snahu tyto nánosy eliminovat se vědě pravidelně stává, že díky působení omylného lidského faktoru degeneruje v pavědu či pseudovědu.

Rozporuplná je úloha všelijakých nadací a fondů, které často mnoho z vědy nechápou a blokují empirické studie, které se příčí jejich ideologickému zaměření, přičemž naopak protlačují jiné, jež při použití přísně empirických kritérií střízlivé a racionální vědecké metody vycházejí být omnoho méně kvalitní a podložené.

Studie tzv. Lordovy skupiny (1979) doložila velký vliv ideologizace na vnímání vědeckých faktů a úlohu zaštiťování se vědeckými výzkumy. Skupině zarputilých zastánců a zavilých odpůrců trestu smrti byly představeny čtyři naprosto vymyšlené studie – podle první zrušení trestu smrti mělo vliv na nárůst zločinnosti, podle druhé nikoli, podle třetí měl trest smrti měřitelný zastrašující účinek a čtvrtá to popírala. Všechny čtyři studie byly ovšem vadné a stejnou měrou obsahovaly do očí bijící faktické nepřesnosti, falešně interpretované statistiky a docela průhledné logické klamy. Zastánci a odpůrci trestu smrti však byli schopni najít rozpory jen u těch studií, které vyvracely jejich vidění světa. Pokud na ně již byli upozorněni protivníkem, snažili se „své“ studie hájit jako podloženější a více hodnotné.6

Americký fyzik Alan D. Sokal v roce 1996 na tuto situaci upozornil celý svět, když provedl experiment na zastáncích postmoderny z redakce časopisu Social Text. Poslal jim k uveřejnění v jejich časopise článek s dlouhým a nicneříkajícím názvem Transgressing the boundaries: toward transformative hermeneutics of quantum gravity (tj. Překračování hranic: vstříc transformativní hermeneutice kvantové gravitace) a byl plný stejně prázdných a nicneříkajících vět, gramaticky správných, nabitých krkolomnými odbornými termíny a odpovídal ideologickým východiskům redakce. Ve skutečnosti ovšem článek postrádal jakýkoli význam a smysl, což bylo ostatně záměrem autora. Redakce nesmyslný článek ovšem uveřejnila jako přelomové dílo, ve kterém přední světový fyzik podporuje jejich východiskové teze. Článek byl dokonce uveřejněn ve zvláštním čísle tohoto periodika.7

Wiliam Broad a Nicholas Wade v díle Betrayers of Truth (tj. Zrádcové pravdy)upozorňují na vliv rétoriky, propagandy, osobních předsudků, závisti, žárlivosti i touhy po moci a prestiži, která se nevyhýbá ani vědcům a vědě. Z těchto důvodů někdy dochází i k falšování výsledků studií. Věda dle Broada a Wadea není ideální snahou popsat realitu tak, jak je, ale pouze činností chybujících lidských bytostí, kde od závisti vede jen krůček k podvodu, jako kdekoli jinde. Proto je i k vědecky prokázaným faktům nutno vždy přistupovat kriticky a nebrat je jako samozřejmé a definitivní skutečnosti. Tito autoři varují:

„Věda nemá být brána jako garant racionality ve společnosti, ale jen jako jeden z mnoha jejích kulturních projevů.“8

Přední vědecký teoretik 20. století Karl Popper rovněž upozorňoval na existenci lidských slabostí vědců, sklonných k tomu, že se nechají uplatit penězi, mocí, prestiží a oklamat sebeláskou. I vědci mohou podléhat společenské konformitě, následovat módu a nebýt dostatečně kritičtí. Kdo uznávaná schémata napadá, často přichází o pozici a zdroje, nebo je v odborných kruzích zlikvidován, což ohrožuje samu podstatu vědy a vědeckosti:

„To je bohužel tak. Oni z vědy vytvářejí ideologie. Dokonce i ve fyzice a biologii existuje mnoho ideologie.“9

Max Planck, slovutný fyzik 20. století ve svých pamětech rovněž poznamenává, že existují jisté teze, kteréscientific community považuje za nesporné a tyto jsou dlouho imunní na kritiku – prostě proto, že se nekritizují:

„Nová vědecká pravda se většinou neprosazuje tak, že výzkumníci prohlásí, že se přesvědčili o něčem zcela jiném, pročež mění názor, ale tak, že se čeká, až proponenti staršího pohledu časem jednoduše vymřou, načež se nová, dorůstající generace seznámí již jen s touto novou pravdou.“10

Sociolog Randall Collins si všímá neobyčejně ostré kompetice mezi vědci a o jejich zoufalou snahu získat prostor pro své argumenty a výsledky svého bádání:

„Neboť to, co je považováno za „pravdu“, jsou ty ideje, jež jsou opakovány a šířeny po celé vědecké komunitě. Kariéra vědce spočívá v tom, že se dostane co možná nejvíce do centra konverzace, že mu naslouchá co nejvíce lidí a že co nejvíce lidí hovoří o jeho idejích. Specifická forma sociální kontroly ve vědě je založena na schopnosti vědců činit navzájem platnými své ideje a ovlivňovat jejich úspěch pouze tím, že o nich navzájem komunikují.“11

Situace se od 70. let navíc zhoršuje díky posedlosti impact factorem, faktorem dopadu, tedy mírou citovanosti článků dotyčného výzkumníka. Obsese vyjádřená heslem publikuj nebo zhyň (z angl. publish or perish) nutí vědce namísto bádání plýtvat časem a papírem, za vzniku více článků, než je potřeba, což se podepisuje na úhrnné kvalitě vědecké práce.
Teoretik Werner Meinfeld si stěžovuje i na existenci tzv. citačních kartelů, jejichž výroky v mnoha oborech jsou nekriticky přežvykovány stále dokola, přičemž dochází k hromadění faktických nepřesností a omylů.12

Největším nebezpečím, které v současnosti podle mnoha teoretiků vědě, jak ji známe, hrozí, je tzv. scientific misconduct, tedy konání vědce vůči vědě nečestné, kdy se výzkumník, motivován touhou po prvenství, slávě, financích, nebo z důvodů ideologických rozhodne pro nedodržení vědecké metody, předkládání neověřených závěrů, zamlčování výsledků, úpravu dat, plagiátorství, sprostý podvod či jinou formu mravně špinavého jednání. Fonelliová (2009) poskytla konzervativní odhad na základě podrobné analýzy přibližně dvou desítek vědeckých studií. Zjistila, že 1,97 % vědců přiznalo, že se nejméně jednou dopustili padělání, vymýšlení nebo modifikace výsledků, tedy těžké podoby scientificmisconduct.33,7 % vědců přiznalo jiné problematické postupy. Při dotazu na chování svých kolegů mluvilo o padělání dat 14,12 % vědců, 72 % zmínilo jiné problematické postupy.13 Populární podvody se ve vědě udály např. v souvislosti s termojadernou fúzí zastudena, s klonováním různých živočichů včetně člověka a s transformací diferenciovaných a specializovaných tělních buněk zpět na buňky kmenové.

Výše uvedené si dobře uvědomí ti, kteří se s vědeckou metodou, prací i komunitou seznámili dostatečně důvěrně. Ovšem na ty, kteří jsou záměrně udržováni na opačné, oné neodborné a laické straně znalostního jezu, fungují slova věda a vědecký jako magické zaklínadlo.

Všechny díly seriálu:

Článek byl publikován na webu E-islám

Zdroje:

1LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. 2009. Praha: Academia, str. 37.
2Ibid., str. 38.
3ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 69.
4Více viz TICHENOR, Phillip J. DONOHUE, George A. OLIEN, Clarice N. 1970. Mass Media Flow and Differential Growth in Knowledge. In: Public Opinion Quaterly 34, str. 159-170.
5KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit., str. 222.
6KOUKOLÍK, František. 2010. op. cit., str. 234.
7Ibid., str. 115.
8BROAD, William. WADE, Nicholas. 1982. Betrayers of Truth. New York, str. 9.
9Karl Popper toto uvedl 23. 2. 1990 v rozhovoru pro denník Die Welt, str. 6.
10PLANCK, Max. 1967. Wissenschaftsliche Selbstbiographie. Leipzig, str. 22.
11KELLER, Jan. 1990. Sociologie konfliktu. Brno: MU, str. 76.
12Viz MEINFELD, Werner. 1985. Die Rezeption empirischer Forschungsergebnisse – Eine Frage von Treu und Glaube? Resultate einer Analyse von Zeitschriftenartikeln. in Zeitschrift für Soziologie 14, str. 297-314.
13Ibid., str. 120.