O demokracii

Zdroj: Pixabay / CC0 Public Domain

Jen 37% středoškoláků považuje demokracii za nejlepší způsob vlády. Tedy alespoň podle průzkumu, provedeného pro organizaci Člověk v tísni. Takhle vypadá budoucnost?

Konkrétně pouze 37% dotázaných souhlasilo s výrokem: „Demokracie je lepší než jakýkoliv jiný způsob vlády“. Naopak plná třetina středoškoláků se přihlásila k výroku znějícímu: „za určitých okolností může být autoritativní způsob vládnutí lepší než demokratický,“ sedmi procentům na demokratičnosti režimu nesejde a třiadvacet procent neodpovědělo.

Přiznám se, že když jsem tyhle výsledky viděl poprvé, zatrnulo mi. Takhle uvažuje nastupující generace? Takhle vypadá budoucnost?

A nebyl jsem sám. Reakcí se vyrojila celá řada. Myslím ale, že pohoršování se nad domnělým ignorantstvím mladé generace není na místě. Mám za to, že postoje, které tato generace většinově zastává – ať už jsou jakékoli – jsou víc než čímkoli jiným zrcadlem nastaveným společnosti, odráží vliv rodičů, školy, tlaku komercionalizovaných médií, vyhroceně prezentovaných politických témat a způsobů, jak se s nimi ve veřejném diskurzu vyrovnáváme my sami.

To nakonec vyplývá i ze samotného průzkumu – k demokracii jako nejlepšímu způsobu vlády se hlásí ani ne polovina obyvatel starších patnácti let (CVVM1).

Možná bychom si hned zkraje měli položit otázku, jakou váhu má demokracie – měla by mít – pro nás samotné. A zda vůbec. Sedláčkovsky řečeno, vnímáme-li hodnotu nějaké věci, znamená to, že považujeme tu kterou za cosi cenného – hodnotného. Je pro nás ale vůbec demokracie cenná? A čím vlastně?

Demokracie není nic hmotného, nemůžeme si na ní sáhnout ani ji ochutnat. Demokracie není vtělena do budovy parlamentu, ani do lístků se jmény volebních kandidátů, a stejně tak bychom ji marně hledali v materii prezidentské standarty, či soše svatého Václava. Demokracii lze naproti tomu živě prožívat v jakési reversní optice – tedy je-li náhle oklešťována, nějak omezována či pokřivována. Právě v takových chvílích si na ni rozvzpomeneme spíše než jindy. V takových vypjatých dobách nám připadá vzácnější než jindy, hodnotnější než v obdobích šedého, nudného, každodenního klidu.

Přihlášení se k demokracii se dá považovat především za určitý akt víry – víry v ideje, které takový způsob vládnutí zastřešuje. Tuto víru – nebo snad lépe důvěru v jejich platnost a cennost lze ztotožnit s ideály svobod, lidských práv, občanské společnosti, rovnosti před zákonem a právního státu.

V tomto ohledu se nezměnilo nic od roku 1925, kdy Karel Čapek v jednom ze svých článků napsal, že „vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie.“ Jinak řečeno tam, kde se daří aktivnímu občanství, tam se daří i demokracii. A platí to i naopak.

Mluvíme-li o demokracii jako o souboru hodnot, ale i o způsobu vlády, je na místě zcela legitimní otázka, nakolik stávající stav, jenž demokracií nazýváme, tomuto souboru hodnot odpovídá z pozic různých sociálních skupin. Jinak řečeno – nakolik si různí lidé cení různých idejí, nakolik jsou pro ně hodnotné.

Není nepodstatné, že studentům z domácností s nízkou životní úrovní se pojem „svoboda“ ve spojitosti s demokracií vybavovala dvakrát méně často než ostatním studentům.

Tak tedy se ptejme, nakolik je pro nás důležité, jak a v jaké demokracii žijeme – nebo lépe – jak žijeme skrze ni, a do jaké podoby ji pomáháme spoluutvářet. Každý jeden z nás. Nakolik se zajímáme o ty, kteří neměli v životě tolik štěstí a úspěchů, o ty slabší a bezmocnější. Těm je těžko vyčítat, že se vymezují vůči světu, který považují za obtížný k žití, zmatený a po všech stránkách nebezpečný. Nežijeme ve vzduchoprázdnu – a ti, kteří se cítí být odstrkováni, ignorováni a přehlíženi – se logicky odvracejí i od demokratických principů. Rozhlíží se po vizi jasného, přehledného a bezpečného světa a leckdy se stávají až přespříliš snadnou kořistí jedinců a politických hnutí populistických, vypjatě nacionálních a někdy až revolucionářsky antisystémových. Volají po radikální změně – nebo návratu „zlatých“ časů. Tuto svou vypjatost logicky přenášejí i na své děti.

V tomto textu mluvím o o idejích – a za tu nejpodstatnější považuji ono již zmíněné aktivní občanství. Nerezignaci. Péči o svět, o své okolí, o svou komunitu. Není úplnou náhodou, že snadněji do pasti totalitářům všech barev padne společnost atomizovaná, nenávistná, vnitřně rozháraná a svářící se.

Kdybychom projednou pochopili, že politika není někde tam venku, mimo náš dosah, že nejsme bezmocnými loutkami v rukou těch nahoře, ale že právě my – naše rodiny, naši blízcí, naši sousedé jsme tou „polis“, o kterou je třeba pečovat a aktivně se za ni brát, třeba by se věci přece jen hnuly k lepšímu. Protože demokracie – to jsme my. Lepší systém už nenajdeme.

Zdroje:

CVVM SOÚ AV ČR, v.v.i., Naše společnost 6. – 19. 2. 2017
– Výzkum Jeden svět na školách ( Zpráva o dotazníkovém šetření na středních školách z roku 2017 )

Petr Nutil