Muslimové v Evropě

Ilustrační foto: Men reading the Quran in a mosque / Erik Albers / Wikimedia

Kvůli současné vlně islamistického terorismu stále více pociťuje Evropa (potažmo celý Západní svět) jistou dávku, ať již částečně oprávněné či iracionální antipatie k islámské etnicitě, přestože se tyto projevy týkají především okrajové extremistické formy islamismu, jako je militantní džihádismus.

Zdaleka tedy neodpovídají většinovému mínění „běžného“ muslima, hlásícího se k tradici proroka Muhhamada a jeho učení zjevené ve svaté knize islámu – Koránu. Protože o islámu, především v řadách islamofobů, stále kolují různé dezinformace, hoaxy a nepravdy, zde je krátký přehled dějin islámu na Evropském kontinetu, dle odborných zdrojů.

Základní pilíře Islámu

Pro připomenutí nejdříve zmíním obecné informace, které však často podléhají různým dezinterpretacím. Základními kulturně-náboženskými pilíři islámu jako celku jsou vybudovány na víře v jediného monoteistického boha – Alláha a jeho proroka Muhhamada, který se narodil dle historických pramenů v roce 571 v městě Mekka na území dnešní Saudské Arábie a zemřel roku 622 v Medíně, kam se musel uchýlit po svém vyhnání z Mekky z důvodu náboženského pronásledování. Pocházel z kupeckého rodu, za svého působení byl však i náboženským předákem, později i vojevůdcem.

Korán (recitace) byl Muhhamedovi zvěstován postupně skrze božího postředníka archanděla Gabriela (v arabštině Džibríl), jenž mu našeptával poselství od samotného Alláha. Jde tedy o inspirované náboženství, kterému původně šlo o sjednocení a sebeurčení znesvářených arabských kmenů, patřící do semitské větvě (stejně jako Židé) a utvoření jednotného právně-náboženského rámce pro všechny. Až později do něj byla zahrnuta i globální univerzalita jednotného muslimstva. Korán je na rozdíl od Bible uznáván pouze v arabštině, ostatní překlady jsou jen překlady, nikoliv pravé zjevení boží. V Medíně pak založil Muhhamad Ummu – islámské společenství, které je založeno na  “Pěti pilířích islámu”, kterými jsou:

  1. Šaháda: vyznání víry: „Není boha kromě Boha a Muhammad je jeho prorokem.“
    Toto vyznání platí ovšem jen v původním znění v arabštině. V překladu toto vyznání není platné. Po jejím vyslovení se každý stává automaticky muslimem.
  2. Salát: Rituální modlitba, ideálně opakovaná 5x denně směrem k Mekce.
  3. Zakát: Almužna, charita, vychází z toho, že veškerý majetek v islámu pochází od Boha a lidem je pouze dočasně svěřen.
  4. Saum: Půst v měsíci ramadánu. Platí pouze od východu do západu slunce.
  5. Hadžd: Pouť do Mekky. Vykonává pravověrný muslim alespoň jednou za život.

Dalšími kulturními fenomény náležící k islámské kultuře a jsou důležité pro její pochopení:

Mešita:  Komunitní a náboženské centrum využívané od školky po modlitebnu.
Imám: Předák muslimů, který je zvolen Ummou pro své přirozené schopnosti a znalosti  Koránu.  V islámu jinak neexistuje žádná oficiální náboženská hierarchie.
Kabba:  Nejposvátnější stavba muslimů, nacházející se v Mekce (Saudská Arábie). V jejím boku je uložen černý meteorit (kabba), který byl předmětem uctívání již v předislámské době.
Džihád: Cesta prosazování ideí islámu, od vnitřního džihádu až po jeho násilné výklady, vždy by měl být však obranný, nikoliv útočný. Někdy také mylně vykládáno jako „Svatá válka.“
Šaría: Soubor muslimských právních norem, vycházející především z hadísů, tedy knih, vzniklých až po smrti Muhammada, psané často na politickou objednávku soudobými vládci.

Důležité je také rozdělení na sunnitský islám (Sunna) a šíitský islám (Ší’a), což jsou dva nesmiřitelné proudy islámu založené na neshodách v následovnictví proroka Muhhamada po jeho smrti. Sunnitský, založený na volené tradici, je převažující. Šiistský islám vychází z pokrevního  násdlednictví po Muhhamedovi.

Islám etymologicky v arabštině znamená podrobení či podvolení se vůli Alláhově a pojmenování Alláh je doslovným přeložením slova Bůh, bez přívlastků.

Islám na Pyrenejském poloostrově

Muslimská minorita se objevuje jako menšinový kulturní a náboženský fenomén v tradičně multikulturní Evropě už krátce o svém zrodu v 8 století n.l. Na jedné straně se stala integrální součástí evropské kulturní zóny, zároveň však už od samého začátku, v některých aspektech, naráží na hranice toho, co nazýváme západní nebo křesťanské vidění světa. Islám čerpá s podobných historických zdrojů, a to ze Starého Zákona a jeho poselství na něj navazuje. Je tak zároveň spolu s judaismem pro křesťanství největší kulturní a náboženskou konkurencí v naší geografické oblasti. Ježíš je pak brán v Koránu jako významný a uznávaný prorok, nikoliv však jako Syn boží.

První výpady islámu na Evropský kontinent byly v oblasti Kypru a ostrova Rhodos už první polovině 7. stol. Od počátku 8. stol, přesněji od roku 711 začal Islám pronikat ze Severní Afriky z tehdejšího Maghrebu, přes Gibraltar (od arabského Džabal at-Tárik) na území dnešní Andalusie (Al-Andalus), kde se šířil dál po celém Španělsku, Portugalsku až na jižní hranice s Francií. Zde si Arabové vytvořili vlastní maurský chalífát Umájjovců a podrobili si zdejší území a převážně křesťanské obyvatelstvo.

Nejdříve tedy došlo k násilné islamizaci Pyrenejského poloostrova v rámci dobyvačných válek, nicméně v pozdějším období této bezmála 800-leté arabské nadvlády (trvala až do roku 1492) docházelo k relativně pokojnému soužití křesťanů, muslimů a židovské populace. Ne, že by došlo k jejich vzájemnému prolnutí či asimilaci, ale jednotlivé zastupitelé těchto rozdílných kulturně-náboženských doktrín si dobře uvědomovali, že je dobré vyjít si vstříc a kooperovat v oblastech, které jsou jednotlivým kulturám vlastní a tím zabránit nefunkčnosti celého systému, který byl v své době poměrně stabilní. Zajisté dobrý příklad i pro dnešek.

Touto cestou Islám do Evropy rovněž vrátil antickou učenost, která v té době v Evropě byla pozapomenuta a vytěsněna středověkou křesťanskou filozofií a především teologií, která vědy jako matematiku, geometrii  či astrologii příliš neuznávala. K významným arabským učencům patřil například filozof a právník Ibn Rušd zvaný Averroes, působící koncem 12. století na území dnešního Španělska. „Zpočátku měl islám v civilizačních vymoženostech náskok před feudálním Západem. Postupně se však tento náskok zmenšoval a na  prahu objevných cest si již Evropa vytvořila předpoklady, aby islám dohnala a dala se vlastní cestou.“ (R. Fletcher)

Největší chloubou islámského umění na evropském území je pak architektura. Její velkolepou manifestací je středověký paláce Alhambra a přilehlé okrasné zahrady Generalife ve španělské  Granadě. V městě Córdoba byla pak postavena Velká mešita, známá jako Mezquita, která byla však později v interiéru přebudována na křesťanský kostel (obdobně jako byla v Istanbulu křesťanská katedrála Hagia Sofia přebudována na mešitu.) Dodnes se jedná o nejnavštěvovanější kulturní památky na Evropském kontinentě vůbec. Jisté prvky maurského slohu můžeme vystopovat i v katalánské Barceloně v díle Antonia Gaudího, který jim byl maurským slohem silně inspirován.

Alhambra / Pixabay

K dědictví islámské kultury pevně zabudované do evropské je arabská například etymologie slov jako cukr, alkohol nebo algebra. Zrovna tak naprostá většina evropských zemí používá arabské číslice a desítkovou soustavu a nikomu už ani nepřijde na mysl, že se původně jedná o dědictví indicko-islámské kultury. Vynález a využití obkládacích kachliček v našich koupelnách je taktéž arabského původu. O zdomácnělých pokrmech či potravinách v evropském jídelníčku jako káva, kebab, cizrna, kuskus, baklava nebo bulgur už ani nemluvě.

Osmanská říše na Balkáně

Další velkou muslimskou říší, která soupeřila, ale i spolupracovala s tehdejší křesťanskou kulturou byla Osmanská říše, která trvala 1299 -1922. V období pozdního středověku dokonce platila za svobodnou říši, ve které našli útočiště pronásledovaní uprchlíci z kontinentální Evropy. Ve svém největším rozmachu k Osmanské (nebo také Otomanské) říši patřil celý Balkán, tedy dnešní Chorvatsko, Srbsko, Albánie, Kosovo, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Řecko, Turecko až po Maďarsko. Rozmach této říše byl zastaven až v Bitvě u Vídně roku 1683, kde utrpěly turecká vojska velkou porážku, která znamenala její pozvolný rozpad.

Historik Fletcher se domnívá, že osudovou chybou islámské Osmanské říše a příčinou jejího pozvolného pádu byl také zákaz knihtisku, přestože se přes ni dostal papír z Číny do Evropy. V Evropě se však tím pádem daleko dříve šířilo evangelium tiskem mezi gramotnou populací a docházelo tak k demokratizaci vědění a náboženské literatury. Turci však zákazem chtěli udržet moc a víru pouze v rukou “vyvolených”. Tím však zpomalili šíření informací a související modernizaci, kterou počátkem 20. století začal prosazovat až Mustafa Kemal Atatürk, a tím se pokusil o začlenění Turecka mezi moderní evropské státy, avšak za cenu zbavení se islámských tradic. V současnosti se děje historický regres pod taktovkou prezidenta Erdogana a návrat k opětovné islamizaci Turecka.

Dnešní populace muslimů v Evropě

V Evropských zemích dnes dle posledních statistik žije cca 45 miliónů muslimů, což je zhruba 5 % celkové evropské populace. Pokud budeme brát percentuální statistiku zemí, kde jsou muslimové v menšině, pak je  nejpočetnější skupina dnes v těchto státech Rusku, Francii,  Německu, Velké Británii. Následují Itálie, Bulharsko, Rakousko, Holandsko, Španělsko, Belgie, Řecko a Švédsko. Ovšem z hlediska percentuálního zastoupení zemí, kde jsou muslimové bráni jako většina by bylo na prvních místech Turecko a země na Balkánském poloostrově jako Albánie, Kosovo nebo Bosna a Hercegovina. Nesporným faktem, že tato statistika je proměnná, pokud do ní zahrneme jen státy EU a nebo i zbytek geografické Evropy, jako v tabulce níže. Zrovna tak je velmi těžké v dnešní době masové migrace rychle statisticky zaznamenávat nové posuny lidí. Proto je dobré brát tyto tabulky s rezervou.

Muslimové v EU. Zdroj: pewresearch.org
Muslimové v Evropě. Infografika: ihned.cz

V západní Evropě se jedná o populaci, která přišla většinově do Evropy v době dekolonizace evropskými mocnostmi na začátku 19. stol a ve východní Evropě a na Blakáně jde spíše populaci, která vyznávala islám již v době Osmanské říše a je tu tudíž tradičním vyznáním a kulturním backgroundem. V Německu od 60-tých let to byla především vlna tureckých geastarbeiterů, která však původně přišla na pozvání Německu vládou jako oživení místního pracovního trhu a ozdravění demografické křivky po 2 světové válce. Postupně se však usadila natrvalo.

Z těchto statistik, je vidět, že zatím zdaleka nedochází k demografickému vyrovnání islámské populace s většinovou, i když především v době migrační krize v Evropě dochází k velkému nárůstu obyvatel z válkou destabilizovaných muslimských zemí (především ze Sýrie, Irák, Afghánistán, subsaharská Afrika), nebo ze zemí s nízkou životní úrovní (jižní Balkán). Důležitou otázkou je také nakolik se tito „statističtí muslimové“ hlásí ke svému statusu jako k svému výhradnímu kulturnímu a náboženskému určení nebo spíše  jako ke své identifikační příslušnosti v rámci sociologických průzkumů a statistik a svou identitu spíš vnímají v rámci zemí, kde se usazují.

Největší míra xenofobie proti islámu a muslimské kultuře je pak paradoxně zaznamenána v Česku, Polsku, Slovensku, Srbsku či Maďarsku, tedy v zemích, kde historické či osobní zkušenosti s islámskou kulturou nejsou příliš zakořeněny a veškeré informace o této „cizí“ a „nekompatibilní“ kultuře proudí spíše skrze média, především ta alternativní, která jich umí obratně využít k vlastní politické propagandě. Český prezident Miloš Zeman dokonce nazval islám absurdně anticivilizací. Problémem může být už jen pouhé nošení tradičního hidžábu u žen či dlouhých vousů u mužů. Přičemž především v České republice se jedná spíše o studentskou či podnikatelskou komunitu, než masovou uprchlickou vlnu, která v posledních letech zaplavuje Západní Evropu a Řecko a skýtá i určitá nebezpečí jako větší možnost konfliktu či jako možná útočiště pro islamistické extremisty.

Extrémní formy islamismu v Evropě

Je dobré uvědomit rozdíl mezi islámem jako kulturním fenoménem a náboženstvím a mezi islamismem (politický islám), který je spojený  především s politickými cíly a usiluje o islamizaci určitého území (státu) či v té nejradikálnější podobě celého světa. Ani to však neznamená prosazování těchto myšlenek výhradně násilím. Násilnou islamizaci prosazují především extremistické formy islamismu, jako je militantní  džihádismus, ale i některé odnože, dříve pacifistického saláfismu.

V současnosti tak vznikají extremistické islamistické buňky, které vyjadřují svojí nenávist vůči Západu a jeho politice násilného vměšování se do arabských zemí a také proti konzumnímu způsobu života, jehož jsou ovšem nedílnou součástí. Zásadní roli v tom dnes hraje globální džihádizmus, rekrutující často frustrované nebo svoji identitu hledající jedince či zmanipulované a sebezradikalizavané „osamělé vlky“, promyšlenou internetovou propagandou ISIS, například v podobě magazínu Dabiq.

Současní evropští džihádisté však nemusí být nutně nijak napojeni na žádnou lokální buňku či mešitu. Dá se říct, že tato radikální mladší generace muslimů se vymyká z vlivu lokálních imámů a tradičních muslimských diaspor a žijí svým vlastním životem často jdoucí i proti jejich vůli. Radikalizují se převážně na internetu nebo také ve vězení, kde se většinou ocitnou pro lehčí kriminální delikty (prodej drog, krádeže). Paradoxně se často jedná o nepříliš vzdělané jednotlivce v otázkách víry či islámu. Jde spíše o osobnosti nacházející se často v  kritickém životním okamžiku, kde jim cílená odplata vůči společnosti v podobě násilného útoku a i za cenu zmaření vlastního života, přijde jako adekvátní řešení situace.

Je nesporným faktem, že v rámci dnes již spíše kritizovaného multikulturalismu se vůči muslimské menšině nevyvíjela větší snaha k její integraci či asimilaci do majoritní společnosti a přednostně se respektovala jejich kulturní odlišnost a způsob života. Mezitím však došlo k sociální odloučenosti některých muslimských lokalit a vznikem okrajových ghett či „no go zone“ a tím posílení jejich výlučné identity oproti pocitu příslušnosti k majoritní společnosti.

K extrémním formám islámu v Evropě patří dnes také hnutí saláfismu (salafía), šířící se skrze učení wahhábismu, pocházející původně ze Saudské Arábie od filozofa Muhammada ibn Abn al-Wahába, který kázal v 18. století návrat k původním myšlenkám Koránu a kritizoval tehdejší úpadkovou islámskou kulturu vyšších vrstev. K saláfismu se však dnes zdaleka nehlásí jen arabští emigranti, ale i někteří etnicky evropští obyvatelé, především v Německu.

Další důležitou osobností pro šíření fundamentalistických myšlenek Koránu a jeho doslovného výkladu je také Sajjid Qutb a jeho kniha Milníky na cestě, který byl sice popraven v Egyptě roku 1966, nicméně jako mučedník je uctíván dodnes a jeho myšlenky navazují další generace islamistů vyznávající politický islám, jako byl Usáma Bin Ládin, zakladatel teroristické organizace Al-Kaida, nebo Abú Bakr Al-Bagdádí, současný vůdce ISIS, kteří hlásají neoddělitelnost politiky od náboženství, striktní dodržování muslimského práva Šaría a to i na Evropském kontinentu a nastolení celosvětového chalífátu.

Určitým palčivým problémem je i také finanční sponzoring stavby wahabistických mešit v Evropě Saudskou Arábií, která podporuje ortodoxní vyznání islámu a tím posilování jejich odlišné kulturně-náboženské identity, nikoliv snahu o jejich větší začlenění do systému hostitelské zemí, čímž vznikají mnohá zbytečná napětí a konflikty, především u mladší generace muslimů, kteří bojují za svou identitu a respekt v Západní společnosti.

Střet civilizací nebo transkulturní komunikace?

Blízká budoucnost ukáže, zda dojde v Evropě k pokojnému prolnutí těchto dvou trochu vágně rozdělených civilizačních okruhů Západu (křesťanský okruh) a Islámu (muslimský okruh) a jejich vzájemnou asimilaci nebo, dle Hautigtonova scénáře a úsudků islamofobních alarmistů, dojde spíše k jejich nevyhnutelnému střetu za cenu udržení si vlastní identity a sebeurčení. Určitou spekulativní vizí byla i kniha spisovatele Michela HouellebecqaPodvolení, která nastínila možné politické vítězství islámu ve Francii v blízké budoucnosti, a to ne za pomocí demografického přečíslení, ale za pomocí demokratických prostředků, kde lidé, než by volili pravicové extrémisty, raději si zvolili prezidentem umírněného muslimského kandidáta.

Ideální cestou by však zajisté bylo vzájemné pochopní a nalezení společných kulturního hodnot, které můžou obohatit vzájemnou transkulturní komunikaci a posunout evropskou civilizaci zas o kus dál k bezkonfliktnímu řešení vzájemných vztahů všech kultur žijících v globalizovaném světě. Třeba tak jak to nastiňuje spisovatel a akademik libanonského původu žijící ve Francii  – Amin Maalouf tvrdí, že buď zvítězí regrese a návrat ke kořenům původních kultur doprovázená nevraživostí a izolací nebo budeme muset vybudovat novou verzi globální společnosti, založenou na společných hodnotách, která se bude vzájemně inspirovat, doplňovat a spolupracovat.

Literatura:

Korán. Reprint Praha: Academia, 1972
ISHÁK, Ibn. Muhhamad – Život Alláhova proroka. Leda, 2009
KŘIKAVOVÁ, A., MENDEL, M., MULLER, Z. Islám – Ideál a Skutečnost. Panorama, 1990
MENDEL, Miloš. Islám jako nepřítel. Masarykova univerzita, skripta, 2014
FLETCHER, Richard. Kříž a půlměsíc. Mladá Fronta, 2004
LEWIS, Bernard. Dějiny Blízkého Východu. Lidové noviny, 1995
OKANE, Bernard. Poklady islámu, umělecká sláva muslimského svět. Euromedia, 2007
KONZELMAN, Gerhard. Džihád – Velká Svatá Válka. Dialog, 2003
MAALOUF, Amin. Nezkrotitelná planeta. Garamond, 2014
HOUELBECQ, Michel. Podvolení. Odeon, 2015
HAUTINGTON, Samuel. Střet Civilizací. Rybka Publishers, 2004
ERIKSEM, T.H. – Antropologie multikulturních společností, Triton, 2008
KOLEKTIV. Lexikon světových náboženství. Slovart, 2006
ELIADE, Mircea. Dějiny náboženského myšlení III.  Oikoymenh, 1997
ATTALI, Jacques. Bratrstvo probuzených. Garamond, 2009
IRWIN, Robert. Alhambra. BB art, 2004