Národovecké strany po celé Evropě se čím dál otevřeněji kamarádí s Putinovým režimem. Nejinak FPÖ, jejíž kandidát možná vyhraje prezidentské volby v Rakousku.
Ještě před pár lety se na Rusko odvolávaly či jeho politiku hájily jen strany a uskupení na levém okraji politického spektra. Mezitím se však v putinovském režimu shlédli i na opačné straně barikády: demokratickými procesy či participací veřejnosti nespoutaná akceschopnost a antiliberální postoje imponují Trumpovi stejně jako Klausovi, jednoduchý výklad světa oslovuje pegidisty i lidi, co na nebi vyhlížejí chemtrails.
V bouři globalizace volá po zakotvení politiky v „národních“ koordinátech stále větší části západních společností, k čemuž Putinovo Rusko nabízí ideální projekční plochu.
Politické strany konzervativního a protiliberálního ražení vidí společná ideologická východiska s putinismem, se kterým ostatně také sdílí společného nepřítele, zosobnění všeho zvráceně nového a protinárodního, Evropskou Unii. A Rusko je si vědomo jejich použitelnosti jako nástroj politického boje – peníze a další zdroje za rétorickou podporu a destabilizování Unie. Slovy zprávy BIS za rok 2014 buduje Rusko v Evropě strukturu podobnou Komunistické internacionále, kterou využíval Sovětský svaz k prosazování své zahraniční politiky. Jen z opačného okraje politického spektra, chce se dodat.
Musíme si pomáhat
Příkladem může být francouzská Front National (FN), která v listopadu 2014 obdržela prvních 9 milionů euro z údajně až čtyřicetimilionové půjčky od moskevské První česko-ruské banky. Loni v dubnu přitom ruští hackeři zveřejnili emailovou komunikaci mezi členem Putinovy administrativy Timurem Prokopenkem a bývalým poslencem Dumy s vazbami na Francii Konstantinem Rykovem, ve které šlo právě o peníze pro FN výměnou za podporu ruské anexe Krymu. „Evropská unie přilévá olej do ohně, přispívá k rozšíření rebélie na revoluci tím, že Ukrajině dává výhled na členství,“ cituje předsedkyni strany Marine Le Pen například deník L’Observateur. „Francie se podřizuje Spojeným Státům, které proti Rusku vedou studenou válku. Rusko je veliký národ.“
Panuje důvodné podezření, že z Moskvy je financována i maďarská Jobbik, jejíž europoslanec Béla Kovács na podzim pozbyl imunity a je v Maďarsku vyšetřován ve věci špionáže pro Rusko. Spekulace o ruských penězích obklopují také německou AfD, bulharskou stranu Ataka a rakouské Svobodné (FPÖ). Ostatně podle rešerší britského The Sunday Telegraph jsou Francie, Maďarsko i Rakousko – mimochodem spolu s Českou republikou – v ohnisku obšírné zprávy o utajené podpoře evropské ultrapravice Putinem, jejímž vypracováním koncem minulého roku pověřil americký Kongres koordinátora tajných služeb (Director of National Intelligence) Jamese R. Clappera.
Drang nach Osten
Možné finanční toky z Ruska do kas FPÖ se v rakouských médiích propíraly přibližně před rokem a půl, celá kauza se však opírala pouze o dojmologii tehdejšího tajemníka sociální demokracie (SPÖ) Norberta Darabose. Nezpochybnitelným faktem ovšem je, že FPÖ hlasitě kritizovala sankce vůči Rusku následující po anexi Krymu, a stejně jako FN, Jobbik, belgická ultrapravicová Vlaams Belang i ona vyslala hned tři svoje „pozorovatele“, aby dodali zdání legitimity referendu o odtržení poloostrova od Ukrajiny. Pro úplnost dodejme, že referenda se ve stejné roli zúčastnili také poslanci Milan Šarapatka (nestraník zvolený za hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury) a Stanislav Berkovec (nestraník za ANO 2011) a starosta Vysokého Mýta Miloslav Soušek (SPO, tehdejší místopředseda strany).
K rakouským účastníkům žádnými mezinárodními institucemi nezaštítěné mise patřili zahraničněpolitický mluvčí „modrých“ (dle barvy FPÖ) Johannes Hübner a svého času místopředseda strany a dnes její první muž ve Vídni Johann Gudenus. Oba bývají v Rusku častými hosty, kontroverze vyvolala zejména jejich návštěva čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova v roce 2012, kterou rakouské ministerstvo zahraničí cítilo potřebu veřejně označit za absurdní. FPÖ se mimochodem dodnes nevyjádřila k novinářským dotazům, kdože několikadenní výlet vlastně organizoval a platil. Gudenus také předloni „pozoroval“ volby v Petrohradě, načež prohlásil, že v Rusku ještě „lze svobodně a otevřeně mluvit.“
Měl jistě namysli narozdíl od Evropy ovládané „mocnou homosexuální lobby,“ jak se o EU vyjádřil v září 2014 na akci se vzletným názvem Mezinárodní Fórum Vícedětné rodiny a budoucnost lidstva. Vyvrcholení konference, které se zúčastnila třeba také autorka ruského zákona o zákazu „propagandy netradičních sexuálních vztahů“ Jelena Misulina, se konalo v katedrále Krista Spasitele, v níž byly o dva roky dříve zatčeny punkerky Pussy Riot. Nejspíš netřeba dodávat, že Gudenus v rámci konference mohl potkat řadu svých politických souputníků z Maďarska nebo Francie. Výňatky z jeho rusky přednášené řeči o tom, jak se stydí za Spojenými státy a Severoatlantickou aliancí určovanou politiku Evropské Unie, mimochodem vysílala i ruská státní televize.
Potkali se ve Vídni
Právě Gudenuse a Hübnera přitom šéf strany Hans Christian Strache v loňském rozhovoru pro rakouský deník Kurier označil za vhodné kandidáty na post spolkového ministra zahraničí. To přitom není chvástání velikášského vůdce uřvané, ale reálně bezvýznamné party na okraji politického spektra. Rakouští Svobodní stoupají na vlně protievropských a protiimigračních nálad čím dál výše, vždyť kandidát FPÖ Norbert Hofer vyhrál první kolo prezidentských voleb 24. dubna tohoto roku s téměř čtrnáctiprocentním náskokem a kdo ví, jak dopadne to druhé o tomto víkendu.
Modří loni skončili druzí ve volbách do vídeňského zastupitelstva (30,79%) a ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 získali s 19,7 procenty třetí nejvyšší počet hlasů. I v dolní komoře rakouského parlamentu (Nationalrat) jsou třetí největší silou, přičemž jejich dvacetiapůlprocentní volební výsledek z roku 2013 už není o moc nižší, než zisk sociální demokracie a lidovců. V případě Hoferova vítězství se Rakousko dle kandidátových slov může těšit na „nové chápání prezidentského úřadu,“ což neznamená jen „zemanovské“ vměšování se do zahraniční politiky vlády. Za určitých podmínek dovoluje ústava prezidentovi vládu odvolat a jmenovat nového kancléře dle svého uvážení, jehož kabinet může nechat rozpustit Nationalrat a vyvolat předčasné volby.
Podpora ruské zahraniční politiky je přitom poměrně novým prvkem v agendě FPÖ. Vzhledem ke svým ideovým východiskům Svobodní vždy platili za euroskeptické a antiliberální, do nedávna jim ale Rusko splývalo s „Divokým Východem,“ odkud přicházejí „mafiáni a kriminálníci“ či v lepším případě ohrožení pracovních míst „slušných Rakušanů“. Sám předseda strany Strache se ještě jako mladý komunální politik v roce 1992 dožadoval stržení „stalinistického pomníku“ sovětským vojákům padlým při bojích o Vídeň. Obrat v rétorice jeho i celé FPÖ každopádně má jasné datum, 31. května 2014.
Tehdy se ve vídeňském nóbl Paláci Liechtenstein konala konference oficiálně věnovaná protinapoleonské Svaté alianci, která ovšem podle novinářů švýcarského deníku Züricher Tagesanzeiger ve skutečnosti byla networkingovou akcí pro špičky evropské ultrapravice. Sezvala je Nadace Sv. Vasila Blaženého arcikonzervativního oligarchy Konstantina Malofejeva, který mimo jiné otevřeně financuje proruské separatisty na východě Ukrajiny. Vedle vrchního ideologa ruské ultrapravice Alexeje Dugina se akce účastnili také Strache s Gudenusem.
Z Ruska bezpochyby přiletěli i lidé s jasnými pověřeními z nejvyšších míst, a byť lze jen spekulovat, co všechno si řekli se zástupci FPÖ, právě od té doby lze pozorovat výrazný příklon strany k Rusku.
Co všechno spojuje
Už před tím ovšem někteří „modří“ pěstovali obchodní vazby do Ruska, například právě Johann Gudenus. Po studijních pobytech v zemi byl mezi roky 2006 a 2010 jednatelem Donowan Invest Trading GmbH, která se alespoň papírově věnovala „investiční činnosti na poli obchodu s bavlnou.“ Firmu se sídlem ve Vídni vlastnil ruský státní příslušník, od roku 2008 však přestala předkládat výroční zprávy a nakonec se rozpustila s nezplacenými pohledávkami v hodnotě tří set tisíc euro. Její stále fungující dcera v Rusku čelí exekučnímu výměru a žalobám v Litvě, Bělorusku a na Ukrajině. Skutečný předmět činnosti firmy nadále zůstává nejasný.
Také třeba europoslankyně za FPÖ Barbara Kappel má za sebou podnikatelskou epizodu na Východě, když byla v letech 2009 až 2012 podílnicí firmy, která v Rusku a na Ukrajině prodávala „léčivou“ vodu formou pyramidové hry. Kappel platí za jednu z hlavních zastánkyň dnešního proruského kurzu strany. Vycházeje sice spíše z řady na sebe navazujících indícií než z nezpochybnitelných důkazů, lze tedy říci, že za proruskou orientací FPÖ stojí ideologická východiska sdílená s Putinovým režimem stejně jako hospodářské zájmy strany a možná také některých lidí v jejím čele.
To jistě není celé spektrum metod, kterými Moskva uplatňuje vliv na politiku eurounijních zemí, ovšem v současném vedení FPÖ s nejvetší pravděpodobností nesedí nikdo, kdo by například potřeboval „ochranu“ před provalením zapletení se s bezpečnostními složkami východního bloku v dobách před jeho kolapsem. Rakousko také zůstává jednou z nejbohatších zemí na světě s nadprůměrně rovnoměrným rozložením blahobytu. Svobodní a jimi reprezentovaný národovecký proud přesto mají v něčem silnější pozici, než v mnoha jiných evropských zemích, a to zejména díky nepříliš důslednému vypořádání se Rakouska jako „Hitlerovi první oběti“ se svojí historií.
FPÖ a jí podobná uskupení dnes mají na dosah přímý vliv na politiku svých zemí a celé Unie. Jejich vazby na Rusko bychom tedy neměli brát na lehkou váhu.