Minulost viděná očima televizních seriálů

Unsere Mütter, unsere Väter / Válečná generace

Uvedení Válečné generace vyvolalo v Německu smíšené reakce. Jedni chválili snahu zobrazit válku z pohledu obyčejných Němců, druzí kritizovali alibismus.

24. října uvedla Česká televize první díl německého třídílného miniseriálu „Válečná generace,“ který se v originále jmenuje „Unsere Mütter, unsere Väter“ (Naše matky, naši otcové). Marně jsem v tiskových zprávách ČT a ve vystoupeních programového šéfa Milana Fridricha hledal nějaký materiál, který by na tuto válečnou trilogii české diváky předem upozornil, nebo ji nějakým způsobem propagoval. K dispozici je tudíž pouze tradiční webová stránka pořadu, z níž včerejší magazín MF Dnes cituje:

“Za minisérií stojí producent Nico Hofmann a jeho společnost teamWorx. K jejím výrazným počinům patří například film o plánu útěku pod Berlínskou zdí Tunel či historické rekonstrukce Prolomit zeď, Hindenburg a Mnichov 72 – Atentát. Uvedení Válečné generace vyvolalo v Německu smíšené reakce. Jedni chválili snahu zobrazit válku z pohledu obyčejných Němců, druzí kritizovali alibismus. Hlavní postavy jsou vyobrazeny jako oběti nacistické ideologie a jejich vina spočívá pouze v mladické naivitě.“

Ty „smíšené reakce“ se vyskytly nejen v Německu, nejbouřlivěji však proběhly v sousedním Polsku, na což jsem již před dvěma léty upozornil krátkou glosou na Louči. Cituji: „Boj o interpretaci minulosti je zřejmě nekončícím bojem, jak ukazují ohlasy na německou televizní trilogii „Unsere Mütter, unsere Väter“ (Naše matky, naši otcové)… projekt ZDF stál 14 miliónů euro. Proti epizodám pořadu, který líčí antisemitismus polských partyzánů Armiji Krajowej, protestovala polská ambasáda… Na druhé straně seriál byl jednoznačně diváckým úspěchem, zhlédlo ho přes sedm milionů německých diváků a v tisku se setkal s víceméně kladným ohlasem…“

Polské protesty směřovaly především proti scénám v seriálu, v nichž se Viktorovi, který je Žid, podaří společně s polskou židovskou dívkou uprchnout z transportu, také díky pomoci rodiny polského sedláka. Sedlákův syn Viktorovi zprostředkuje kontakt s partyzány AK ve východním Polsku, kde však Viktor musí svůj původ zatajit, neboť někteří partyzáni tu říkají „Židy topíme jako koťata.“ Když partyzáni zastaví vlak s dobytčími vagony plnými židovských vězňů, nepomohou jim. Na druhé straně velitel partyzánů, který se o Viktorově původu dozví, ho neprozradí a naopak na cestu mu daruje pistoli.

Nedivím se Milanu Fridrichovi, že seriálu žádnou velkou propagaci nedělá, a že na svém facebookovém profilu o něm píše jako o „německé trilogii podobné Adlonu,“ tedy jinému německému historickému miniseriálu Hotel Adlon. Ten má však pode mého názoru mnohem blíže k výpravnému příběhu Panství Downton, než k historické fresce, kterou Válečná generace představuje.

Je totiž možné a pravděpodobné, že také u nás se objeví komentáře podobné tomu, který před dvěma lety zveřejnil Die Welt s titulkem: Ve vzpomínkách jsou nacisté vždy „ti ostatní.“ (In der Erinnerung sind die Nazis immer die anderen), nebo že někteří lidé si podobně jako recenze New York Times všimnou „selektivní paměti“ některých příběhů trilogie.

Na druhé straně je dobré, že Česká televize minisérii uvádí. Jednak je to velice zajímavá a působivá podívaná s napínavými příběhy a dramatickými scénami. Kromě toho umožní nahlédnout do duše současného německého diváka, generace, která už válku nezažila, a která téměř bezvýhradně seriál přijala. Každý díl sledovalo kolem sedmi miliónů diváků, podíl na publiku dosahoval dvaceti procent, poslední díl dokonce pětadvaceti procent, což znamená, že každý čtvrtý Němec, který měl zapnutou televizi, si zvolil stanici ZDF se závěrečným dílem seriálu, což dalo dohromady 7,6 milionu diváků.

Trilogie „Naše matky, naši otcové“ se prý prodala do šedesáti zemí, BBC ho uvedla výjimečně v původním německém znění s podtitulky a s názvem “Generation War“. Také v USA měla „Generation War“ úspěch a získala v roce 2014 mezinárodní cenu Emmy v kategorii „minisérie.“

Jednou z prvních zemí za hranicemi Německa, která miniseriál v televizi uvedla, bylo Polsko, a to už tři měsíce poté, co pořad v březnu 2013 zhlédli němečtí diváci. Na jedné straně to „vytočilo“ poslance strany Právo i spravedlnost, jejichž mluvčí Mariusz Błaszczak požadoval demisi šéfa polské veřejnoprávní televize TVP Juliusze Brauna. TVP však měla pro urychlené vysílání miniseriálu dobrý důvod: chtěla uklidnit rozbouřené veřejné mínění, které se o seriálu dozvídalo pouze z komentářů médií a politiků, aniž lidé mohli posoudit, zda a jak velice jsou kontroverzní zmíněné scény třetího dílu. Podle mého letmého náhledu do polských médií se tento tah podařil, „Naše matky, naši otcové“ už tady nejsou tématem nějakých vzrušených debat.

Naštěstí pro české publikum miniseriál žádné kontroverzní momenty kolidující s českou interpretací druhé světové války neobsahuje. A ten, kdo by chtěl poukazovat na to, že televizní seriál nezobrazuje, ale selektivně interpretuje každodennost dějinných událostí, měl by si uvědomit, že to není nic neobvyklého. Děláme to všichni. Při tom je někdy těžké rozeznat, zda selektivnost naší paměti je podvědomá (zapomínáme na zlé věci) nebo záměrná (chceme se stavět do lepšího světla).

Možná, kdyby se takové přísné kritérium historické pravdivosti uplatnilo na domácí televizní produkci, kdo ví, jak by seriály Vyprávěj nebo České století dopadly.

Publikováno na webu autora.

Milan Šmíd