Milan Šmíd: Mediokracie v době internetu

Milan Šmíd. „Foto: Petr Novák, Wikipedie“

Nahrazuje demokracii mediokracie – vláda médií? Je to doopravdy jen hrstka mediálních mágů, která ovládá a kontroluje veřejné mínění? 

Monitoring českých médií zaznamenal v posledních letech stoupající výskyt slova mediokracie. Většinou ve spojení s chmurnými předpověďmi o tom, že demokracie je mrtva, protože ji nahrazuje mediokracie – vláda médií. Tyto předpovědi mají jednu vadu – příliš zjednodušují a přehánějí, a proto je třeba přijímat je s rezervou.

Tím nemá být řečeno, že se média nepodílejí na ovlivňování věcí veřejných, tedy na vládnutí svého druhu. Jenomže je třeba rozlišovat mezi mocí a vlivem. Média nemají moc, mají pouze vliv. Pokud mají nějakou moc, tak ji vykonávají prostřednictvím těch, kteří obsah médií konzumují – v demokratickém politickém systému jsou to na jedné straně občané voliči, na straně druhé pak politici, podnikatelé, soudci či úředníci pracující ve státní správě či samosprávě, tedy lidé, kteří skutečně vykonávají řecké „kratéo“ čili ono opravdové vládnutí.

Kromě toho pojem mediokracie, často používaný řečníky kritizujícími média, má více výkladů. Wikipedie definuje mediokracii jako „situaci vládnutí, v němž masová média vykonávají účinnou kontrolu nad veřejností s hlasovacím právem“. Dnešní europoslanec Jan Zahradil kdysi v Respektu mediokracii popsal jako stav, v němž „o veřejném mínění do značné míry rozhoduje nikým nezvolená elita několika desítek mediálních mágů“.

Jinou definici podal dnešní prezident Miloš Zeman, když se jako končící předseda vlády 22. dubna 2002 loučil s parlamentem a ve svém projevu varoval „před jevem, který bych označil jako mediokracie“. Podle Zemana mediokracii tehdy tvořily tři komponenty: neschopní podnikatelé, neschopní politici a neschopní novináři, kteří dohromady usilují o oslabení vlivu svobodných voleb a dávají přednost manipulaci a zákulisním dohodám.

Mediokracie je hlavním a ústředním tématem komentářů někdejšího prezidentského poradce Petra Hájka. O mediokracii v českém politickém životě se často zmiňuje i jeho bývalý šéf Václav Klaus. Naposledy letos v lednu v rozhovoru pro deník Právo: „V dnešní éře postdemokracie, mediokracie a soudcokracie je síla a moc establishmentu, likvidující do značné míry lidskou svobodu, hrozivá.“

Máme se tedy obávat ohrožení demokracie a svobody ze strany médií? Je to doopravdy jen hrstka mediálních mágů, která ovládá a kontroluje veřejné mínění? Jak už bylo řečeno, pokud mají média nějakou moc, pak se prosazuje prostřednictvím těch, kterým dodávají informace. Už vícekrát v historii se potvrdilo, že lidé nejsou ochotni uvěřit čemukoli, co jim média předloží. Naopak, když čtenář, divák, posluchač vycítí, že se mu někdo snaží něco nalhávat nebo jím manipulovat, automaticky zaujme obranný postoj.

Ten skutečný vliv médií spočívá spíše v tzv. nastolování agendy. Tedy v tom, co nám média z přívalu informací vyberou a zařadí do našeho denního čtenářského, diváckého či posluchačského menu. Mediální teorie má pro tento proces selekce informací odborný termín gatekeeping. Média zde fungují jako dveřník informací (gatekeeper) vybírající z proudu zpráv, jež přistávají na redakčním stole, jen ty, které jsou podle jeho názoru podstatné, důležité s přihlédnutím k formátu daného periodika a k jeho uživatelům.

Gatekeeping byl a je silnou zbraní médií v každém politickém systému. Ovšem tam, kde existuje pluralita informačních zdrojů, dveřníci informací ztrácejí svůj vliv a sílu. Internet tuto pluralitu rozšířil do netušených rozměrů. Ten, kdo straší veřejnost nekontrolovanou vládou médií, by si měl uvědomit, že dnes tu není několik málo dveřníků, kteří rozhodují, co se veřejnost dozví, a co jí bude zamlčeno. My všichni dnes máme možnost otvírat brány informačních zdrojů, my všichni jsme svým způsobem dveřníky, kteří si vybírají zprávy a pouští je do svého vědomí.

Na tom nic nemění fakt, že velká část nastolování agendy je stále v rukou médií hlavního proudu, přičemž tuto agendu některá další média a někteří lidé otrocky přebírají. Ten, kdo tuto agendu bez výhrad přebírá, aniž by do jejího sledování zapojil svůj rozum, případně vyhledal alternativní zdroje, ať si pak nestěžuje na mediokracii. Ona vládne jen těm, kdo se nechávají ovládat. Prostým lidem bych to nevyčítal, politikům však ano.

(Týdeník rozhlas 10/2015)

Milan Šmíd