Martin C. Putna: Euroskepticismus má v sobě aspekt příklonu k Rusku, ať už nahlas, nebo potichu

Portrét Martina C. Putny od Hany Rysové / Wikimedia

Rozhovor s profesorem Martinem C. Putnou o příklonu k Rusku, podobách extremismu, svobodě slova a střetech s prezidentem Zemanem. 

S profesorem Martinem C. Putnou, který 17. listopadu ostře vystoupil proti prezidentu Zemanovi a vzkázal mu, že jej český národ přežije, jsem se sešel o týden později v kanceláři studenty obávaného historického modulu Fakulty humanitních studií UK, kde působí. Zatímco většinou zde pokládá otázky on jakožto člen zkušební komise, tentokrát se role vyměnily, a já se tak mohl známého českého literárního historika, rusisty, překladatele a pedagoga zeptat na to, kde se v lidech začalo znovu brát „slovanství“, kdo ohrožuje českou bezpečnost či kdo by byl slušným českým prezidentem.

Radek Holodňák: Rozmáhá se dnes v české společnosti znovu idea panslavismu?

Martin C. Putna: Zdá se, že do jisté míry ano, a má to několik důvodů; jeden je pocit zklamání z pětadvacetileté příslušnosti k Západu, kdy se objektivně společnosti jakožto celku dařilo a daří skvěle ve srovnaní s tím, co bylo před tím. Ale mnohým se nedařilo a nedaří. A mnozí mohou mít ten pocit, že pod Ruskem bylo lépe.
Potom je tu aspekt antiamerikanismu, který byl jistě podporován i za komunistického režimu, ale který má svoji paralelu i v západním evropském světě, kde zvláště západní levice někdy inklinuje k tomu, vidět ve spojených státech velkého Satana, jádro všeho zla, pravlast kapitalismu: „Za všechno může Bush a američtí zednáři.“ To k nám přichází z druhé strany. A třetím důvodem je samozřejmě ruská propaganda, která přichází z Kremlu a která se pokouší na ty tradice českého panslavismu navazovat.

Myslíte, že tato idea má šanci se reálně prosadit? Můžou u nás vzniknout uskupení požadující vznik nějaké panslavistické federace?

To už se v podstatě děje. Zatím ten explicitní požadavek není připojení k Rusku, ale ve všech hlasech, které volají po vystoupení z EU a z NATO, de facto slyšíme tento podtext. Protože kdo říká, že je možné v současném světě a v současné Evropě stát sami o sobě, mimo ten kontext, který je kolem nás, tak je buďto cvok, nebo pracuje pro Rusy. Ať už za peníze, nebo dobrovolně. Protože reálně nic takového možné není. Takže všechen ten euroskepticismus má v sobě aspekt příklonu k Rusku, ať už nahlas nebo potichu.

Ještě před relativně krátkou dobou by asi málokoho z nás napadlo hlásit se ke „slovanství“. Kde se to v Češích vzalo?

Do jisté míry je to návrat k obrozeneckým představám. Lidé si myslí, že když národ mluví nějakým jazykem, znamená to, že z toho plynou nějaké etické hodnoty. Shodou okolností jsem právě teď přišel z přednášky, na které jsem mluvil o starém Kollárovi, kterému jsem se věnoval nějakou dobu podrobně. Kollár skutečně spojuje se slovanstvím a germánstvím určité etické hodnoty. Slované jsou vždycky milí, hodní a mírumilovní. Germáni jsou vždycky tvrdí a nelítostní. Slované odpouštějí, Germáni ne. Možná nám to přijde směšné, ale tohle se znovu vrací – ta představa, že když mluvíme nějakým jazykem, když koluje v našich žilách etnicky určená krev a nějaký typ genů, tak že z toho plynou etické hodnoty.
Zatím z dějin plyne jednoznačné poučení, že vždycky, když se takhle uvažovalo, vznikly z toho jen průšvihy.

Dotkli jsme se Ruska. Řekl jste, že jsou zde lidé, kteří vědomě či nevědomky pro Rusko pracují. Má tato propaganda masový vliv na populaci jako celek, ohrožuje třeba bezpečnost země?

Určitě bych se neoznačil za bezpečnostního analytika, to je taková zvláštní kategorie, kterou používá dnes kdekdo, kdo chce působit, jako že má jakousi odbornost. To opravdu ne. Ale člověk nemohl nezaznamenat vznik bojůvky „Českoslovenští vojáci v záloze“, což je v podstatě paralelní armáda; je to milice, vojenská organizace, která skutečně má zbraně, pěstuje vojenský výcvik, říká otevřeně, že je jím nepřítelem je NATO, jejím přítelem naopak Rusko, a že jsou připraveni poslouchat rozkazy prezidenta republiky.
Je tu nebezpečný precedent soukromých armád, které vznikaly ve 20. letech minulého století. Jedním ze znaků původního historického fašismu je právě to, že vytváří jakousi paralelní armádu, která potom může provádět státní převrat nebo jenom terorizovat nepohodlné lidi. A „Českoslovenští vojáci v záloze“, to je přesně ono. To je ozbrojená složka obrozeného českého fašismu.

Má vůbec Rusko nějakou naději na společenskou změnu?

(smích) V krátkodobém horizontu určitě ne. Putinovi se podařilo navázat na ten ruský velmocenský komplex, na tu představu, že sice občas nemáme co žrát, ale svět se nás bojí a tím nabýváme ve vlastních očích větší hodnoty. A ruští liberálové jsou už zase v pozici disidentů, takže v Rusku je to opravdu na dlouho.
Místem, kde se naopak rozhoduje o tom, jestli náš západní liberální svět může být podstatně rozšířen a jestli může být úspěšný ještě někde jinde, je Ukrajina. Na Ukrajině ta šance je a je reálná, byť to bude dlouhé a obtížné. Tam se ale společnost rozhodla, že se chce vydat naším směrem. Pokud by se to tam povedlo, je to jediné, co může výrazně ohrozit Putinovu moc. Ukrajina jako součást EU, jako znovu europeizovaná země, by znamenala pro Rusko nebezpečí. Ne ve smyslu vojenském, ale v nebezpečí příkladu, že to jde i jinak.

Jak hodnotíte vyhlídky Putinovy kampaně v Sýrii? Má nějakou souvislost s Ukrajinou?

Jisté je to, že Putinovo angažmá v Sýrii, které je „také“ proti islámskému státu, tedy alespoň nominálně, a to volání po velké koalici (se státy NATO, pozn. red.), může přimět západní politiky k tomu, aby byli vůči Putinovi ústupnější v jednání o Ukrajinu. Putin rozhodně nedělá nic ze svého dobrého srdce. Ukrajinu chce, a to, že by se stal spojencem Západu v problému Sýrie, by mohlo znamenat přesně to, že cena, kterou za to dostane, bude Ukrajina.

Zpět do Čech. Většina těch, které vy označujete za fašisty, se zaštiťují bojem za tzv. „křesťanské hodnoty.“ Co to vlastně je? A co si oni myslí, že to je?

Pokud beru křesťanství opravdu jako náboženství v tom původním slova smyslu, tak základní křesťanská hodnota je víra v to, že existuje jakási spravedlnost ve světě, a že základním modelem lidství je Ježíš Nazaretský. A hodnoty které jsou spojeny s Ježíšem, jsou jednoznačně milosrdenství a porozumění pro hříšníky a, abych to neřekl ošklivě, skepse vůči náboženskému establishmentu či nedůvěra k mocným.
Když čteme Evangelium, a základem křesťanství jest Evangelium, Ježíš v něm říká: „Moje království není z tohoto světa.“ Řeší otázku, jestli boháč vůbec může vstoupit do Království nebeského. A ti, komu nadává, jsou právě Farizejové – ten náboženský establišment své doby.
A pokud se jedná o křesťanské hodnoty, třeba tradiční rodinu: Ježíš o rodině na jedné straně říká, že by se lidé neměli vzájemně opouštět, ale na druhé straně říká: „Kdo je moje matka? Kdo jsou moji bratři?“ A že je třeba někdy opustit své rodiče, svou rodinu, své pole.
Život, který sám Ježíš vede, je životem spíše nějakého podivného hipíka, podezřelé postavy která narušuje stávající řád, než aby ho nějak utužovala. Křesťanství ve svých dvoutisíciletých dějinách je někdy spíše tou kontrakulturou, a někdy spíše stojí na straně stávajícího řádu.
Ti, kdo dnes mluví o křesťanských hodnotách, mají tím spíše na mysli pokus o návrat k nějaké předmoderní společnosti. Hierarchizované, pevné společnosti, ve které bude mnohem méně osobní svobody a mnohem více toho, čemu se dnes v humanitních vědách říká disciplinace. To jsou hodnoty jistě spojené s některými fázemi evropských kultur, které se hlásily ke křesťanství. Ale nemyslím si, že to jsou nějaké křesťanské univerzální hodnoty.

Nazývali by Ježíše v jeho době „sluníčkářem“?

Bezpochyby by mu spílali všemi slovy, kterými spílají nám. Samotné slovo křesťan dost možná bylo samo o sobě míněno jako nadávka.

V nedávné době podali vaši kolegové akademici žalobu na prezidenta Zemana kvůli jeho odmítnutí jmenovat některé profesory. Má tato žaloba naději na úspěch nebo je to symbolické gesto?

Nemyslím, že to je jen gesto, akademici se pokoušeli se Zemanem jednat, rektoři i paní ministryně, u které mám na rozdíl od jejího předchůdce pocit, že je to opravdu ministryně školství a ne ministryně pana prezidenta; neuspěli. V demokratické společnosti je dalším krokem obrátit se na soud. Jak soud rozhodne, to nemám tušení, ale rektoři rozhodně jednali správně. Pokoušeli se vyjednávat, nešlo to. Dalším krokem je soud.

Nedávno byl z nenávistných projevů obviněn Martin Konvička. Je to tak správně? Kde je hranice mezi svobodou slova a porušováním zákona?

Je to podobné jako u Dukovy zemanovské mše. Myslím si, že to bylo poměrně nešťastně načasováno. Samozřejmě to nikdo nečasoval, ale kontext, ve kterém se to stalo, je velmi nešťastný.
Výroky tohoto pána jsou samozřejmě odporné, ale na sociálních sítích a někdy i v internetových i tištěných periodikách se vyskytuje nekonečné množství podobně stupidních výroků.
Za takové výroky by musely být stíhány tisíce lidí. Není dne, kdy bych nedostal urážlivý nebo výhružný email, to je zcela běžná věc. Jestli je teď stíhán Konvička, měl být dávno stíhán třeba A. B. Bartoš, ale hlavně také sám prezident Zeman za množství nenávistných výroků urážlivých vůči jednotlivcům i skupinám lidí.
To, že se Konvička stal jakýmsi symbolem, tváří českého extremismu, to není úplně šťastné.

Jsou si Češi vůbec schopni intelektuálně zvolit takovou elitu, jakou je prezident? Změní vůbec něco příští volby?

Pokud se západní civilizace přiklonila k všeobecnému volebnímu právu, tak tím vzala na sebe i to riziko, že občas si lid zvolí „debila, grázla, Hitlera i Gottwalda“. Stalo se to, zjevně se takové věci mohou stávat i v budoucnu, ale… (dlouze přemýšlí) nestává se to zase tak běžně.
Slováci si třeba poměrně nečekaně zvolili za prezidenta do té doby relativně neznámého a nenápadného, a jak se nyní ukazuje skvělého muže, Andreje Kisku.
Nemyslím, že by příštím prezidentem musela být osobnost typu Václav Havel, je chybou dokonce hledat někoho, kdo je jako Václav Havel. Celé hledání „někoho, kdo je jako někdo“ je špatně. Bohatě stačí, když to bude slušný člověk, který nebude napojen na Rusko.

Měla být s přímou volbou prezidenta zakotvena v zákoně také možnost prezidenta odvolat?

Samozřejmě, to tu mělo být už dávno. Já po tom volám neustále. Ten krok změny způsobu volby prezidenta byl nesystémový. Ta ústava byla vymyšlena jako celek tak, aby na sebe jednotlivé složky výkonné, soudní a zákonodárné moci navazovaly, aby si byly vzájemně zodpovědné – je to složitě promyšlený systém. A přímá volba prezidenta byla přímo šlápnutím do soukolí toho systému. Jak strašně to bylo chybné, se nyní ukazuje.

Kdo by podle vás mohl být slušným prezidentem?

Když to tak řeknu, jakýkoliv slušný člověk.

Konkrétní jméno z vás nedostanu?

Ne. Ale asi by to měla být žena.

A co vy? Přijal byste případnou nominaci do prezidentských voleb?

Ne. Prezident nesmí být kontroverzní. Já lidi rozděluji, velmi ostře, vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Já nemůžu nikdy zastávat takovou funkci, jejíž náplní je lidi spojovat.

Radek Holodňák