Existuje jen velmi omezený počet tabu, která jsou specificky vlastní prakticky všem lidským kulturám. Mezi takové člověkem obecně sdílené kulturní zákazy patří především vše spojované s incestem a kanibalizmem.
Není potřeba proto nijak zvláště definovat co znamenají slova krvesmilstvo a lidojedství.
Tyto pojmy jsou srozumitelné každému, byť v některých společnostech mohou být chápány poněkud odlišně, než jak je tomu zvykem na Západě. Na Bali tak v historické době povolovali sňatek mezi dvojčaty opačného pohlaví, protože se věřilo, že se pohlavně spojili už v děloze matky, v protikladu k obyvatelům Marshallových ostrovů, kteří vždy mužské dvojče zabíjeli, trestem za naprosto stejný druh incestu.1 Kanibalizmus byl doložen v pohřebních rituálech některých izolovaných kmenů, toužících po spojení s duchy zemřelých, např. u obyvatel horských údolí Nové Guineje, kteří jedli mozky svých mrtvých, případně u Kwakiutlů v oblasti Vancouveru, kteří pili popel z pohřebních hranic svých nebožtíků, smísený s tukem ulovených lososů. Toto vše jsou však jen okrajové a velmi specifické příklady.
Lze však říci, že oba jevy všeobecně vyvolávají nejnegativnější myslitelné emoce a asociace, neboť se pravděpodobně dotýkají samého prazákladu lidské přirozenosti a mechanizmů, držících společnost pohromadě. Proto je jejich porušení vnímáno jako krajně znesvěcující, nepřirozené, nelidské. Překročení tabu je horším prohřeškem, než porušení morálky nebo zákona. I sankce s nimi spojené bývají daleko tvrdší a explicitnější.
Korán a Sunna přistupuje k tomuto problému stejným způsobem. Pomineme-li výčet příbuzenských vztahů zamezujících uzavření sňatku, či pochybnou a neautentickou historku o tom, že Hind bint ‘Utba,2 tehdy ještě nemuslimka, vzala do úst kus jater zabitého Hamzy ibn ‘Abdulmuttaliba رضي الله عنه, tak v islámských relevantních náboženských zdrojích a textech nalézáme zmínky jak o kanibalizmu, tak i o incestu vždy jen jako příměr zavrženíhodnosti jiných islámských zákazů.
Takto Korán přirovnal křivá podezření, pomluvy, špiclování druhých a podobné hanebné útoky vůči morální integritě a osobnímu soukromí ostatních k pojídání masa mrtvoly blízkého příbuzného:
أَيُحِبُّ أَحَدُكُمْ أَنْ يَأْكُلَ لَحْمَ أَخِيهِ مَيْتًا فَكَرِهْتُمُوهُ ۚ
Což si někdo z vás přeje jíst maso bratra svého mrtvého – vždyť by vám to bylo odporné! (Hudžurát:12)
Incest, respektive jeho asi nejodpornější podoba, je užita jako přirovnání v souvislosti s dalším velkým islámským zákazem, totiž úrokem, jehož nejlehčí formu Posel Boží صلى الله عليه و سلم popsal takto:
و أيسرها مثل أن ينكح الرجل أمه
„ … a nejlehčí z nich je jako když se muž ožení se svou vlastní matkou.“3
Na základě těchto dvou příkladů vidíme, že islámská etika nejenže odsuzuje jak jedno, tak druhé společenské tabu, ale zároveň je používá jako měřítko odpornosti, špinavosti a zvrácenosti jiných podob zakázaného konání. V tomto ohledu se tedy i muslimská společnost chová naprosto standardním způsobem, jako drtivá většina všech ostatních lidských societ.
Onen inherentní hnus a znepokojení, které v nás lidojedství a krvesmilstvo s takovou samozřejmostí vyvolává, dlouho neunikl pozornosti mnoha cestovatelů i sociálních vědců, které tato zajímavá skutečnost přivedla ke mnoha velmi nečekaným závěrům.
Incest je tabuizován ve všech známých lidských společnostech.4 O zákazu hovoří nejstarší písemné památky lidstva, jako sumerský mýtus Enki a Ninchursanga, biblický Starý Zákon, nebo řecké mýty o Oidipovi či Elektře. Kořeny tohoto jevu jsou nejspíše evoluční a etolologické, kdy se jedinci brání plodit potomstvo s geneticky úzce příbuznými partnery, aby tak minimalizovali inbreeding a z něj pramenící rizika snižování genetické variability, nárůstu degenerace a incidence vrozených vad. Z hlediska evoluční biologie se také zdá, že při mezidruhovém přírodním výběru mívají větší šance na přežití populace geneticky rozmanitější.
Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud tvrdil, že sklon ke krvesmilstvu, ač společensky nežádoucí, si v sobě nese každý, neboť příbuzní jsou prvními a nejdostupnějšími osobami opačného pohlaví v životě každého jedince. Společnost jen hledá cesty, jak se incestu vyhnout, protože jinak by se rozpadla s destrukcí elementární rodiny, své základní buňky. Tabu incestu a kanibalizmu a jejich vzájemný vztah Freud dále využil jako odrazový můstek pro vysvětlení vzniku samotného fenoménu náboženství. V práci Totem und Tabu (1913, česky Totem a tabu, vyd. v r. 1991) odvozuje náboženství od prvotního zločinu vzpoury proti alfa-samci původní, polygamní lidské velkorodiny, který byl zlikvidován a sněden svými sexuálními konkurenty, snažícími se domoci jeho samic. Poté, co byl dlouhodobě zadržovaný pohlavní pud ukojen na jeho samicích (a zároveň potenciálních matkách těchto podřízených samců), převládly pocity lítosti, výčitek svědomí a hnusu nad sebou samým, které se přetavily v ústřední pilíře totemizmu, jenž byl Freudem považován za prvotní a nejprimitivnější náboženský systém. Zrodily se jeho dvě hlavní přikázání – zákaz konzumace masa mýtického předka, tj. totemu (jenž mívá nejčastěji podobu konzumovatelného zvířete) a pravidlo exogamie, tedy zákaz ženit se se ženami stejné totemové skupiny. Ačkoli je Freudova teorie o původu náboženství zcela abstraktním a dnes překonaným vysvětlením,5 oba zákazy se v totemistických společnostech, jako jsou například původní obyvatelé Austrálie, nebo severoameričtí Irokézové, skutečně velmi pravidelně vyskytují.
Klasik sociální antropologie Bronislaw Malinowski naopak zdůrazňuje, že povaha všeobecného incestního tabu bude spíše kulturně, než biologicky podmíněna. Exogamie a totemická hostina je tak jen sekundárním kulturním rozšířením již existujícího tabu. Psychoanalytickým faktorem v pozadí pak má být spíše reminiscence mateřské lásky do pozdějšího milostného vztahu a snaha zachovat matku jako nejdůležitější osobu ženského pohlaví v životě muže, na kterou je každý odkázán především kulturně a sociálně a proti které se emancipuje, zachovávaje si vůči ní podřízenost a úctu. Milostný poměr s matkou by toto pouto respektu a úcty narušil. Na rozdíl od Freuda, předpokládajícího sexuální bázi vztahu mezi matkou a dítětem a následné kulturní potlačení incestního nutkání, Malinowski jasně rozlišil mezi instinkty, které nutí dítě přimykat se k matce, aby přežilo, oproti instinktům milenecké náklonnosti, které vedou nakonec ke zplození nového života. Rodina je spíše nástrojem předání kulturních daností, než biologickou potřebou. Proto je Freudovo vysvětlení prvotním zločinem chybné. Již samotný rodinný život a předávání kultury je lidskou přirozeností a proto je krvesmilstvo vnímáno jako zrůdné a nepřirozené.6 Toto by také vysvětlovalo překvapivou toleranci některých indiánských etnik v Latinské Americe, jako Kubéů, k roli matky jako učitelky milostného vztahu v nadcházejícím manželství, v protikladu k ostře odsuzovanému incestu jako takovému.7
Zakladatel strukturální antropologie Claude Lévi-Strauss si v díle Les Structures élémentaires de la parenté(čes. Elementární struktury příbuzenství, 1949) všiml výrazně exogamních tendencí mezi neliterárními národy. U jihoamerických indiánů, které studoval, spatřil velmi častou úvahu: „Dej mi za ženu tvou sestru a já tě ožením s tou mojí.“ Proto tento zákaz umožňuje širší utváření sítě příbuzenství a vyšší organizaci rodinných společenství. Také si všiml, že prvními a nejzákladnějšími názvy příbuzenských vztahů, kterým se dítě učí, jsou názvy těch příbuzných, se kterými nemůže uzavřít sňatek, čímž dochází ke strukturování všech příbuzných do kategorií vhodných a nevhodných pro manželství.8
Psychologové zjistili, že se přirozeně stydíme navázat sexuální poměr s lidmi, kteří byli svědky našeho dětství. Finský sociolog Edvard Westermarck si při výzkumu v kibucech povšiml, že děti, umísťované do stejné komuny a vyrůstající spolu, navzdory své genetické nepříbuznosti v dospělosti k sobě vzájemně žádnou sexuální afinitu nepociťují, což shrnul v knize The History of Human Marrriage (1891). Jev vešel ve známost jako Westermarckův efekt.
Soudním znalcům z oborů psychiatrie a sexuologie je také velmi dobře známý jev, že muž, diagnostikovaný jako pedofil, obvykle nezneužívá vlastní děti.
Dánský fotograf Arne Falk-Rønne, který pobýval mezi údajnými dřívějšími lidojedy z kmene Vrásčitých na jihovýchodě Nové Guineje a z kmene Velkých Nambů na novohebridském ostrově Malekula s překvapením zpozoroval, že tabu kanibalizmu je zde dokonce tak silné, že domorodci s hrůzou odsuzovali jako lidojedství i posmrkování a polykání vlastních hlenů. Výsledky svých pozorování shrnul v cestupise Mine venner kannibalerne (čes. překlad J. Hendrycha vyšel pod názvem Dobrodružství u kanibalů poprvé r. 1972).
William Arens zjistil, že navzdory obrovské četnosti motivu krvesmilstva a lidojedství v mytologii, legendách a lidové slovesnosti mnoha národů po celém světě je mnohdy prakticky nemožné dopátrat se konkrétních pachatelů těchto činů. Studoval domorodce v Mezoamerice a zprávy o tzv. kulturní antropofagii9 v subsaharské Africe a na Nové Guineji a výsledky shrnul ve studii The Man eating myth – anthropology of anthropophagy(1979). Kanibalizmus dle něj jako kulturní fenomén neexistuje, je vždy pouze a jen deviací či patologií. Mezi indiány, které jejich sousedé považovali za lidojedy, se mu nepodařilo vypátrat ani jediného očitého svědka pojídání lidského masa, natož reálného lidojeda. Drtivá většina zkazek o incestu a kanibalizmu je proto podle něj čistě produktem kulturního antagonismu. Jednotlivé kmeny se mezi sebou pomlouvají a osočují z páchání nelidských činů, aby ti druzí, jiní, vypadali oproti příslušníkům vlastní skupiny jako antilidé, tedy protiklad vlastního lidství, antiteze niterného já.
Arensovy teorie o naprosté neexistenci lidojedství jsou sice také poněkud přehnané a případy kanibalizmu dnes můžeme doložit i archeologicky, avšak s přihlédnutím k současnému stavu vědeckého bádání možno konstatovat, společnost, která by svým členům jako naprosto všední a standardní kulturní praktiku tolerovala, či dokonce přikazovala konzumaci svých bližních či sex s přímými potomky a sourozenci (otázku krajní nouze či poněkud svérázných pohřebních rituálů některých izolovaných etnik ponechávám stranou), skutečně neexistuje.
Zdá se, že intenzivní odpor vůči incestu a kanibalizmu vyvěrá ze samé podstaty našeho lidství, souvisí s tím, čím jsme a pokud by tento pocit hlubokého znechucení přítomen nebyl, ztráceli bychom svou lidskost, byly bychom dehumanizováni a deklasováni jako nikoli pouze podlidé, ale přímo antilidé.
Naopak příkladů, kdy vymyšlené obvinění z kanibalizmu či krvesmilstva sloužilo k dehumanizaci nepřátel, lze uvést určitě nesrovnatelně větší počet, nežli skutečných případů lidojedství. Důkazem je i to, že víra v existenci lidojedů za hranicemi vlastní kultury, ve společenství těch jiných, je ve světě rozšířena prakticky všude. Označení konkurenční lidské society za incestníky a lidožrouty tedy úzce souvisí s vyhraněným nepřátelstvím vůči takto denotovaným.
Tak například následující stará skotská pověst, poprvé zachycená na začátku 18. století vypráví o klanu loupežníka Alexandera, řečeného Sawneyho, Beanea, jenž je typickým literárním ztvárněním takového maximálně odpudivého a hrůzu nahánějícího antihrdiny:
„Sawney pocházel od Edinburghu a poctivá práce mu nikdy nevoněla. S milenkou, místní kurtizánou zvanou Černá Agnes, údajnou čarodějnicí, kterou podle některých pojal za choť, odešel do Gallowayských skal na jihu hrabství Ayrshire, kde žili spolu jako rodina v jistém nepřístupném, skoro míli dlouhém jeskynním systému. Rodina se postupně rozrostla na celkem 48-členný klan. Většina z jeho členů vzešla z incestních vztahů mezi Sawneym, jeho šesti dcerami a jejich osmi bratry. Mezi sebou vzájemně počali 32 dalších potomků. Sawney živil svůj jeskynní klan přepadáváním pocestných, které společně olupovali, zabíjeli a jejich maso potom jedli, nebo si je udili na ohni či ukládali do soli pro případ nouze. Klan terorizoval zmíněnou oblast dlouhých 25 let a vyžádal si okolo tisíce obětí. Za tu dobu děti dorostly a připojily se ke svému otci a matce. Měly jen omezenou slovní zásobu a ostatní lidi považovali za naprosto běžný zdroj potravy. Zato únosy, vraždy a následné porcování těl dovedli k mistrovství. Dokázali si poradit i s karavanou šesti pocestných najednou. S narůstajícím počtem nevysvětlitelně zmizelých a náhodných nálezů lidských kostí vyplavených mořem, paralyzoval obyvatele vesnic u Gallowaye stále více strach. Pohár trpělivosti přetekl poté, co Beaneovi jeskynní lidožrouti přepadli manželský pár vracející se z jarmarku. Žena útok nepřežila a byla jimi roztrhána na kusy přímo před zraky muže, jemuž se podařilo utéci a přivolat další svědky. Zvěsti o bezbožném řádění Beaneových se dostaly až na dvůr krále Jakuba I. (vládl 1406-1437 kř. éry)10 ve skotské metropoli Glasgow. Král se rozhodl jednat. Poradil se se svými hodnostáři, soudci a kněžími. Beanea a jeho klan prohlásil za zvířata a šelmy v lidském těle a uspořádal do té doby nevídaný hon. Jednotce 400 mužů se jeskyni podařilo vypátrat jen díky loveckým psům. Uvnitř našli skoro padesát incestních kanibalů, množství uzených částí lidských těl a hromady zcizeného šatstva, zlata a šperků. Nakonec bylo zajato všech 48 členů klanu, 21 žen a 27 mužů. Soudní proces neproběhl, protože soudobý trestní zákoník na takový zločin vůbec nepamatoval. Na druhý den byli mužští členové klanu rozčtvrceni zaživa a ženy upáleny na hranici. To se mělo stát roku 1435.“11
Skálu, ve které se nejpravděpodobněji nacházela jeskyně, dnes ukazují turistům místní obyvatelé na mořském mysu Bennane nedaleko obce Ballantrae. Ohledně autenticity pravděpodobně nejslavnější kanibalské legendy však mezi historiky panují silné pochybnosti. Předně, dobové prameny se o tak monstrózním zločinu vůbec nezmiňují, ba dokonce neuvádějí ani spektakulární popravu muže známého jako Sawney Beane. Někteří badatelé se domnívají, že příběh si z politických důvodů vymysleli až o několik staletí později Angličané, kteří se v době republiky a následného obnovení monarchie snažili účelově démonizovat Skoty.12
Zdroje:
1MALINA, Jaroslav: Tabu incestu. in Antropologický slovník, str. 4089.
2Hind bint ‘Utba al-Kureší al-Hášimí byla manželkou Abú Sufjána a matkou Mu’áwíjji رضي الله عنه, pátého chalífy po smrti Proroka صلى الله عليه وسلم. Islám přijala spolu se svou rodinou v den dobytí Mekky, byla inteligentní a sebevědomá, posléze i zbožná žena. Zemřela v době panování Omara ibnu l-Chattáb رضي الله عنه. Podání o tom, že měla pozřít Hamzova játra, uvádí Ibn Ishák s přetrženým a neúplným řetězcem vypravěčů a proto je podání slabé, viz Ibn Hišám v Síretu n-nebewíjja, 3/133. S ním souhlasí i Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 4/43, který dokonce tento slabý isnád ani neuvádí.
3Na autoritu Ibn Mes’úda zaznamenal al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 2196; al-Bejhekí v Sunenu l-Kubrá, hadís č. 5104 a další. Jako sahíh jej ocenil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3539. Viz též Silsiletu s-Sahíha, hadís č. 1871. Podobně znějící hadís uvádí i Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1858, sahíh podle al-Albáního, viz Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3541.
4MALINOWSKI, Bronislaw, Sex a represe v divošské společnosti, str. 194.
5Freudovy psychoanalytické analogie lidské pudovosti většinou další psychologické studie vyvrátili. Totemizmus nikdy nebyl všeobecně přijímán jako nejprimitivnější náboženský systém. Religionistika nikdy k ustavení původní podoby lidského náboženství nedospěla, rovněž jako lingvistika nikdy nedospěla k poznání podoby jednotného lidského prajazyka.
6Ibid., str. 195-199.
7MALINA, Jaroslav: op. cit., str. 4089.
8Ibid.
9Tj. zvyk jedení lidí buďto vlastních (endokanibalizmus) nebo cizích (exokanibalizmus). Nepočítáme sem antropofagii zapříčiněnou krajní a existenční nouzí z nedostatku jiné potravy, která se objevuje při hladomorech, živelných pohromách a jiných katastrofách.
10Podle jiné verze legendy měl oním králem být Jakub VI. (Jakub I. Anglický) Stuart, vládnoucí 1578 – 1625 kř. éry.
11Legendu o Sawney Beaneovi a jeho klanu viz v The People Eaters in MAINE, C.E. (ed.): The World’s Strangest Crimes. Viz též: http://www.oceanstar.com/horror/sawney.htm. (k 18. 2. 2014).
Publikováno na webu E-Islam