Lidojedi, incestníci a antilidé jako nejzazší meze dehumanizace nepřátel – díl 2

Zeus turning Lycaon into a wolf; engraving by Hendrik Goltzius. ( Wikimedia )

Případů účelové démonizace ostrakizovaných lidských skupin skrze falešná obvinění z krvesmilstva a lidojedství lze v historii objevit celou řadu.

( Díl první / Díl druhý )

Podobných případů účelové démonizace ostrakizovaných lidských skupin skrze falešná obvinění z krvesmilstva a lidojedství lze v historii objevit celou řadu. Prolínají se historií válečné propagandy a příliš nesejde na tom, které dvě strany stály v konfliktu proti sobě. Ve válce je totiž důležité neventilovat vůči protistraně přílišný humanizmus. Válečný stav pravidelně toleruje i takovou dávku xenofobie, která by byla v době míru neudržitelná.

Během protikřesťanských perzekucí v Římské říši v 1.-3. století kř. éry byli křesťané obviňováni z incestních vztahů mezi bratry a sestrami a dokonce i z rituálního kanibalizmu. Toto je zachyceno především v pohanských polemikách v polovině 2. století, u autorů jako je Celsus, Porfyrios a další.1

Řecký učenec Diogénés Laertion z Kilíkie ve 3. století kř. éry v díle Filosofón bión kai dogmatón synagógé(Sbírka životopisů a názorů filozofů) v debatě o relativní platnosti a kulturní danosti mravů podsouvá Peršanům, že neodsuzují sňatky otců s dcerami jako incest, a některým kmenům v oblasti dnešního Zakavkazska, že jedí pozůstatky svých zesnulých.2

Za I. světové války, v dubnu 1917 šířili například Britové z propagandistických důvodů fámu, podle které využívala německá armáda mrtvých těl vojáků na výrobu glycerínu,3 častého zahušťovadla v potravinářských výrobcích.

Známy jsou i podobné zprávy o hladomoru mezi zemědělci na Ukrajině, kdy sovětské státní zdroje v Moskvě hovořily o kvetoucím obchodu s dětmi, prodávanými na maso.

Nejznámějším takovým případem je ovšem houževnatě opakované obviňování židů, že unáší křesťanské šlechtice, mladé chlapce a panny, jejichž krev prolévají při svých rituálech a přidávají do svátečního pečiva, tzv. macesů. Během středověku i novověku toto falešné obvinění rozpoutalo několik dobře doložených pogromů od Francie přes Uhry až po Rusko. V kontextu české historie je dobře znám případ údajné rituální židovské vraždy v Polné na Jihlavsku roku 1899, jejíž obětí byla vesnická dívka Anežka Hrůzová. Z té byl křivě obviněn žid Leopold Hilsner. Prakticky všechny tehdejší noviny a většina politických představitelů Českých zemí brala jeho odpovědnost za zločin naprosto automaticky jako fakt. I přesto, že důkazy hovořily pro zcela jiného pachatele, byl nebohý Hilsner dvakrát odsouzen k trestu smrti a dvakrát také omilostněn císařem Františkem Josefem I. Soud jej nakonec omilostnil až za Karla I. r. 1918. Do aféry, která vešla ve známost jako hilsneriáda, zasáhl i budoucí prezident ČSR T. G. Masaryk, když se za Hilsnera postavil a hájil jeho nevinu.4

Válečná mediální mašinerie namířená proti islámu a muslimům, či dokonce i proti těm nemuslimům, kteří proti muslimům bojovat nechtějí, není v Evropě novu záležitostí.

Již habsburský císař Maxmilián (vládl 1493 – 1519) zneužil tehdy novou technologii knihtisku a vytvořil tzv.Neue Zeitungen, neperiodického předchůdce novin, informujícího o aktuálním dění. Toto médium se stalo hlásnou troubou jednostranné válečné propagandy, zaměřené proti Osmanské říši. Pomocí těchto listů zamýšlel Maxmilián vyprovokovat vzpouru obyvatel Benátské republiky proti tamním dóžatům, udržujícím s Istanbulem mír, neboť Benátsko, z důvodů vlastního monopolu na obchod s Orientem, blokovalo křížovou výpravu proti Osmanům, o jejíž uspořádání Vídeň usilovala.5

Mnohokrát v historii byla součástí této propagandy i obvinění z lidojedství. Periodických falešných zpráv o zvěrstvech Turků využíval pro shromažďování peněz na budování armády další Habsburk, Rudolf II. (vládl 1552-1612). Podařilo se mu zafixovat sultána v myslích lidí jako obraz ultimátního a stereotypního nepřítele.6

Užití natolik „hrubé munice“ i dnes je jen dalším v řadě důkazů, že islamofobní propaganda válečných štváčů již klesla na dno dna.

Know-how takové propagandy je v podstatě vždy stejné. Nejprve je nutné vytvořit teoretickou bázi, proč islámská anticivilizace toleruje, ospravedlňuje či dokonce přikazuje porušit tabu, které je ostatním lidstvem bráno jako nepřekročitelné, načež je tento teoretický konstrukt dokladován nějakým konkrétním reálným, anebo v těchto případech takřka vždy, vykonstruovaným incidentem. Toto je doložené množstvím článků a zpráv přímo např. na internetu. Tyto informace jsou šířeny poměrně omezenou skupinou lidí s jasně protiislámským až islamofobním smýšlením7 a posléze přejímány některými médii, nejčastěji pravicové názorové profilace, nebo příslušníky jiných náboženských vyznání, kteří na islám pohlížejí jako na konkurenční víru.

Například Adam Seymour, mající blízko ke Svědkům Jehovovým, operuje s tezí, podsunutou imámům al-Kurtubímu a aš-Šáfi’ímu, že muž se může oženit s vlastní dcerou, pokud není zplozena v manželství a je tudíž otcovým nelegitimním levobočkem.8 Tato teze, jak se zdá, není přímo jeho vlastním výplodem. S navlas stejnými argumenty totiž operoval již jistý Abul Kasem na otevřeně propagandistickém antiislámském serveru FaithFreedom.com, z dílny ex-ší’ity Alího Síny.9
Spřízněný server IslamWatch.org, který také provozují lidé, deklarující se za odpadlíky od islámu, promptně na toto tvrzení nalepuje případy pohlavního zneužívání dcer svými otci v jižní Asii, kde ale byli jejich pachatelé zatčeni místními orgány.10

Nicolai Sennels, jak sám říká, psycholog pracující s nezletilými muslimskými delikventy ve vězeních, přichází se statistikami, že nadpoloviční většina manželství uzavíraných např. v Pákistánu, se odehrává mezi bratranci a sestřenicemi, což způsobuje údajně snížený intelekt (jihoasijských) muslimů oproti (evropským) nemuslimům. Toto otevřeně rasistické obvinění, plné falešných vyplývání a unáhlených zobecnění sdílí radikální evropská pravice okolo EuropeNews.dk11 a následně ho přejímají další servery.

Pravdou ve věci sňatku s nemanželskou dcerou však je, že toto je zakázáno, ač opačný názor je od aš-Šáfi’ího uváděn, jak dokládá ve svém Tefsíru i vzpomínaný al-Kurtubí, sám zastávající málikovský mezheb a tedy opačné stanovisko. Jedná se však o aš-Šáfi’ím později opuštěný názor, tzv. starý mezheb, oproti tzv. mezhebu novému, který tvrdí opak. Existence starého a nového mezhebu je v šáfi’ovském fikhu velmi dobře známa. Na toto poukázal i Ibn Kesír, sám popřední šáfi’ovský učenec a znalec tohoto mezhebu i dějin jeho právních interpretací.12

Případy dcer znásilněných vlastními otci patří k nejotřesnějším případům kriminality všude na světě bez ohledu na etnickou a náboženskou příslušnost pachatelů, obětí a okolí. Byly v posledních pěti letech zaznamenány také mezi Němci, Rakušany, Srby, Američany, Skandinávci a mnoha dalšími. Nemají žádnou výpovědní hodnotu z hlediska poznávání intimní kultury těchto evropských etnik, a tudíž ani obyvatel Pákistánu či Indie. Sňatky mezi bratranci a sestřenicemi jsou v kontextu slovanské střední Evropy možná společensky nepřijatelné, jsou však poměrně časté již za našimi hranicemi, např. u tyrolských sedláků, nebo dále u baskických horalů v Pyrenejích. Motivuje je k tomu totéž, co jihoasijské rolníky – touha po zcelování gruntů. Extrémním případem jsou potom příbuzenské sňatky vládnoucích rodů, které známe ze starověkého Egypta, nebo středověké Evropy.

Jiného důvodu je pak historicky dlouhodobě významně zvýšená míra inbreedingu geograficky izolovaných populací, jako jsou např. obyvatelé Skandinávie, nebo Islandu, Irska či jiných ostrovů, potažmo kočovné kmeny beduínů, nebo sibiřských nomádů. Jednotlivé malé lidské občiny totiž od sebe dělily jen obtížně překonatelné dálavy rozbouřeného oceánu, mrazivé pustiny či vražedné pouště. V takovém prostředí byli logicky nejdostupnějšími partnery geneticky poměrně blízcí jedinci. Existují i velmi tvrdě endogamní náboženské denominace, jako samaritáni, koptové nebo jezídi, či v kontextu protestantském např. amišové. Nic z těchto jmenovaných charakteristik tedy není dáno islámem, ani to nelze vysvětlit jeho prostřednictvím.

Právě díky vhodným sociálně-historickým podmínkám dosahují některé ze zemí na Arabském poloostrově pozoruhodných výsledků výzkumu na poli populační genetiky a genetického screeningu.13 Někde dokonce zavedli i povinné testování geneticky spřízněných manželů, nebo o tom alespoň jednají.14

Co se týče legality podobných sňatků, dokonce ani právní řád ČR je nekvalifikuje jako incest a nekriminalizuje je, což je vzhledem k silnému společenskému odsudku takového jednání poněkud zvláštní.

Sice pravdivé tvrzení, že sňatek mezi přímým bratrancem a sestřenicí zvyšuje riziko genetického poškození plodu o 400% nabývá jiné roviny naléhavosti, víme-li, že totéž se děje i v případě společensky neodsuzovaného věku matky nad 35 let. Také je pravda, že společensko-eticky rovněž indiferentní vzájemné sňatky mezi příslušníky etnik s dlouhou historií genetické izolace možná i významněji zvyšují riziko narození potomka se specifickou variantou genetické vady, charakteristickou pro dané etnikum15, jedná se např. o nejrůznější typy svalových dystrofií a chorob metabolizmu u aškenázských židů či olašských Romů, nanismus u amišů, anebo známý tzv. keltský typ cystické fibrózy u obyvatel Irska, který se však občas vyskytuje i v české populaci.

Co se týče smyšlených obvinění muslimů z kanibalizmu, jejich nejzazší mez ukazuje pomluva šířená Walídem a jeho synem Theodorem Šu’betovými, že učebnice pro studenty střední školy prestižního al-Azharu, posvěcená kabinetem svrženého prezidenta Mursího a šejchem Safwetem al-Hegázím, jenž jeho kampaň nábožensky zaštiťoval, povoluje konzumaci masa křesťanů a ostatních nemuslimů, stejně jako odpadlíků a umírněných muslimů. Sám Walíd o sobě tvrdí, že býval členem Muslimského bratrstva a nyní je mírovým aktivistou. Zpráva byla šířena i v zahraničí, především v USA, a to příslušníky republikánské tvrdé linie, kritizujícími Baracka Obamu.16 Ultrakonzervativní magazín Frontpage, jehož motem je, že uvnitř každého liberála je totalitarista deroucí se ven, toto dokonce nazval, slovy Šu’betových, rituálními lidskými oběťmi v aztéckém stylu.17 Fáma o muslimském kanibalizmu je přiživována ojedinělými a jen velmi těžce dokazatelnými incidenty. Na věrohodnosti jim zcela zásadně škodí skutečnost, že je uvádí, šíří a využívají především sami Šu’betovi.

V roce 2000 měl rozlícený dav Palestinců zlynčovat, setnout a sníst dva ozbrojence IDF v Rámalláhu.18Vzhledem k tomu, že zprávu přebírá ultrapravicový web od známých šiřitelů protiislámské propagandy z FaithFreedom.com se zpožděním osmi let od předpokládaného incidentu, zpráva téměř pozbývá kredibility. Tato fáma je recyklována mezi radikálním křídlem amerických republikánů dodnes.19

Obvinění z kanibalizmu se dotklo také pronásledované muslimské menšiny Rohingja v Myanmaru a vedlo k prokazatelnému nárůstu násilní proti nim, odsouzeném jak OSN, tak nověji i americkým kongresem.20
Šu’betovi též rozšířili zprávu o dvou údajných případech kanibalizmu ze strany dobrovolníků bojujících v Sýrii proti diktatuře Baššára al-Asada.21 Dokonce uvádí, bez udání dalších zdrojů, nepočítaje několik pochybných youtubeových kanálů, že se mezi uprchlíky z Halebu objevilo prionové onemocnění kuru, zachycené v nemocnici v tureckém Gaziantepu.22 Onemocnění je známé od zmíněného kmene Vrásčitých na Nové Guineji a přetrvávalo z dob, kdy patrně ještě konzumovali mozky svých zesnulých. Zpráva je jednoznačně falešná, protože toto prionové onemocnění, typově podobné tzv. nemoci šílených krav, se rozvíjí po velmi dlouhou dobu, překračující dosavadní délku trvání syrského konfliktu. Přední britské noviny The Independent tyto informace odsoudily jako podvod a odmítly je zveřejnit.

Zatím nejčerstvější poplach týkající se otázky muslimského kanibalizmu je šířen zejména v kontinentální Evropě německo-syrskou jeptiškou, podle níž muslimové v okolí Halebu chytají křesťany, porážejí je jako dobytek a jejich krev prodávají do zemí Zálivu, především Saúdské Arábie, po 100 000 dolarů za láhev. Tamní boháči si prý v krvi křesťanských obětí myjí ruce, aby z nich, v souladu s příkazem islámu, smyli své hříchy.23
V pozadí této zprávy opět nestojí nikdo jiný, nežli Theodor Šu’bet. Ten sám je osobou s velmi zajímavou minulostí, kritizovanou pro extrémní nenávist vůči muslimům.24

Netřeba zdůrazňovat, že všechny zprávy, citované Šu’betovými z arabských letopisů jako historické incidenty s cílem dokázat, že muslimové jsou lidojedi, jsou spíše lidovými legendami, nežli věrohodným historickým záznamem reálných událostí, jak bylo dokázáno i v případě výše zmíněné Hind. Ani uváděné popravy zločinců coby obětin na svátek oběti nejsou důkazem skutečných kanibalských hodů a spíše jen zadostiučiněním rozlícenému davu, případně nadneseným slovním projevem nenávisti a dehumanizace vůči obzvlášť brutálnímu či nebezpečnému kriminálníkovi. Všechny citace, které Šu’betovi použili na podporu svých falešných obvinění pocházejí z per orientalistů 19. století, či z překladu kolekce legend a polomýtických zkazek muslimské Indie, zvaného Báburnáme.
Fotografie a videa, sloužící jako důkazy kanibalského řádění muslimských hord jsou často upravované, přemísťované v čase i prostoru, jak ukazuje Sheila Musaji americká žurnalistka specializující se na islamofobii.25

A samotní učenci z al-Azharu se k problematice kanibalizmu sami negativně vyjádřili, fetwy o tom jsou snadno dohledatelné.26

Nejhrůznějším a doposud patrně nejprostudovanějším případem vydatného využití démonizace muslimů jako inbredních kanibalů, vykreslujícím navíc všechny šokující důsledky a dopady takového počínání, je agrese na Bosnu a Hercegovinu v letech 1992 – 1995.

Bývalá bosenskosrbská prezidentka a členka generálního štábu Biljana Plavšić, odsouzená za zločiny proti lidskosti, v této době šířila mezi diplomaty OSN dezinformaci o kanibalizmu muslimských obyvatel obléhaného Sarajeva, kdy měly být dokonce i zvířatům v místní zoologické zahradě předhazována živá srbská nemluvňata. Podle informací amerického válečného novináře D. Rieffa, nezávislého zpravodaje z konfliktu v Bosně a v Chorvatsku, který byl jejím rozhovorům s diplomaty přítomen, to sdělila vyslanci José María Mendilucemu, který jí však stejně neuvěřil. A šelmy v sarajevské ZOO, údajně vydatně krmené masem srbských dětí, prokazatelně nakonec uhynuly hladem.27

V roce 1994 pak Plavšićová, studovaná biložka a absolventka amerického  mezinárodního výměnného programu Fullbrightovy nadace, prohlásila na adresu Bosňáků:
„Byl to jen degenerovaný materiál, kdo přijal islám. A nyní, s každou následující generací se tato deformace více a více koncentruje. Je to horší a horší. Jen to vyjadřuje jejich styl myšlení, hluboce zakořeněný v jejich genech. A po staletí tyto geny dále degradovaly.“28

Tato slova byla následně mnohými přirovnána k nacistické démonizaci židů.29

Obě zmíněná všelidská tabu vždy hrála důležitou roli v nejrůznějších válečných konfliktech i jako nástroj ponížení, psychického mučení a zlomení ducha zajatců, kteří měli být zbaveni veškeré lidskosti. Opět uvedeme příklad z bosenské války.

Dle zpráv novináře Rieffa donutili srbští militanti pod pohrůžkou smrti muslimského zajatce uhryznout a sníst penis spoluvězně. Další byl nucen znásilnit svou vlastní matku a když odmítl, byl dozorci koncentračního tábora zastřelen.30

Podobná mediální propaganda, obviňující muslimy mimo jiné i z kanibalizmu, podle reportéra Rieffa sehrála klíčovou úlohu při vyprovokování do té doby relativně pokojného nemuslimského obyvatelstva ke spoluúčasti na genocidě:

„Pokud vám v rádiu a televizi budou znovu a znovu vyprávět o tom, jak ty vaše kastrují a grilují zaživa, či topí v jejich vlastní krvi, přičemž nemáte žádný další zdroj informací jak si to ověřit a zjistit naprosto jiný příběh, pak je jediným myslitelným závěrem, že zanedlouho, za dobu kratší, než si sami vůbec dokážete představit, sami odpovíte stejnou mincí.“31

Samo sebou, že snaha zobrazit čtvrtinu světové populace jako krvesmilné lidojedy je nejen velmi iracionální a nechutná, ale potenciálně i nesmírně nebezpečná.

Zdroje:

Publikováno na webu E-Islam