Kulturní narkóza: O nočních můrách a snech

William Hogarth - Scanned from The genius of William Hogarth or Hogarth's Graphical Works ( Wikimedia )

Naši neochotu zabývat se tím nehezkým světem daleko za mořem podporuje mimo ekonomických námitek i strach z neznámého. Ten paralyzuje naši schopnost porozumět zkušenosti lidí, které osud dohnal až na bárku uprostřed středozemního moře.

Autorka: Karolína Křelinová

Islamisté pronikají do Evropy, varují nás mainstreamová česká média. Muslimští imigranti (kteří, mimochodem prý po příjezdu do Evropy dostávají značkové tenisky zdarma) na nás již od ledna vykukují téměř z každé titulní stránky. V nekonečných debatách laicky diskutujeme možná řešení současné krize, snažíme se vyznat v konturách komplikované legislativy, zvažujeme, proč máme či nemáme povinnost na situaci reagovat. Což pak teprve, že někteří s komplikovanou terminologií žonglují jako se sadou lehce zaměnitelných míčků – muslim sem, islamista tam. Za vším tím povídáním však skutek utek.

Naši neochotu zabývat se tím nehezkým světem daleko za mořem podporuje mimo ekonomických námitek i strach z neznámého. Ten paralyzuje naši schopnost porozumět zkušenosti lidí, které osud dohnal až na bárku uprostřed středozemního moře.

Strach, ať už oprávněný či bizarně přehnaný, nám brání rozpoznat v těch tmavých tvářích na fotkách z Lampedusy lidi z masa a kostí, lidi prchající před životem pod taktovkou noční můry. I kdybychom přeci jen v sobě nalezli ochotu připustit si, že poskytnutí azylu tisícovce lidí ročně by neznamenalo ekonomický konec státu a že na přílivu nové pracovní síly do Evropy by přece jen něco dobrého být mohlo, strach nás záchvěvů solidarity rychle zbaví. Prohlížíme si upocené tváře Syřanů na útěku z války a pod obrázkem čteme, že průměrná cesta od břehů Severní Afriky k Evropské pevnině trvá 3 až 4 dny, ne-li déle. Spíš než obava z neznámých lidí je to však obava ze strachu samotného, kterou při pomyšlení na drsnou realitu moderní imigrace pociťujeme. Podle renomovaného německého sociologa Norberta Eliase je jedním z hlavních znaků modernizace právě absence násilí a turbulencí ve společnosti. Generace dnešních Evropanů tak žijí ve světě, ze kterého vymizela hmatatelná zkušenost s bolestí a hrůzou válek. Díky za to! Jedním z důsledků života v absenci strachu je ale i tendence strkat před ním hlavu do písku.

V devadesátém pátém nás tatínek dovezl na parkoviště pár hodin za chorvatským Záhřebem. Na obzoru se mohlo v horku tetelit moře, ale tatínka tenkrát rozhodilo něco docela jiného. Vedle naší Felicie stálo zaparkované auto s bosenskou poznávací značkou. Vzpomíná, jak byl ohromený blízkostí důkazu, že Bosna, a s ní i válka, bolest a hlad, jsou opravdu součástí našeho světa, a možná ani ne tak daleko, jak si představoval. I když nevím, jak si to před lety vysvětlil můj táta, kontrast mezi relativní pohodou našich životů a množstvím násilí mimo západní Evropu je lehké vysvětlit teoriemi o kulturní nadřazenosti.

„Barbaři, mohou si za to sami, ještě aby nám to sem zanesli” je dnes jedním z nejopakovanějších argumentů v diskuzních sekcích českých online médií. (Také si vždy slibujete, že si nenecháte kazit večer, jen aby Vás podobné příspěvky o pár minut později rozpálily doběla?) Jsme pyšní na vlastní realitu, ve které je násilí něčím cizím. Když xenofobní politici vyzývají náš ateistický národ k ochraně tradičních „křesťanských hodnot”, namísto biblické solidarity s utrpením druhých často myslí právě na naši – zjevně chvályhodnou – schopnost se od utrpení odříznout, zavřít před ním dveře. Žijeme pod narkózou, naučeni nevnímat a odmítat realitu, které nerozumíme. S přítomností násilí ve světě se poměrně logicky snažíme vyrovnat tak, že ho vytěsníme z našeho každodenního bytí a odsoudíme jako náznak odlišnosti. Problém však nastane v situaci, která nás přinutí si postoj k násilí vytvořit, jako například největší uprchlická krize od konce Druhé světové války. Mnohdy to končí právě pohádkami o kulturní neslučitelnosti našeho mírumilovného národa s „přirozeně násilnickými” vetřelci zvenčí.

Antropolog D. Feldman vyvinul v souvislosti s případy policejní brutality proti Afroameričanům ve Spojených Státech koncept kulturní narkózy, který právě takový přístup vysvětluje. Dokud jsme schopni si utrpení druhého – cizího – vysvětlit jako důkaz nadřazenosti naší vlastní kultury (kultury západní, kultury křesťanské apod.), připadá nám i bolest obětí takového násilí menší, jiná, méně opravdová. Západní média jen málokdy nabídnou aktérům celé novodobé migrační tragédie prostor sdílet své zkušenosti a naděje na život v bezpečí. Naše bublina je tak vypolstrována jednostranností našich zdrojů. Kromě strachu z násilí, který paradoxně s uprchlíky sdílíme, nám brání vnímat i jejich sny, které opravdu nemusí být tak odlišné od těch našich.

Bojíme se, že by lidé, kteří si prošli peklem, mohli jednoho dne s námi sdílet ulice, školy, nebo parky. Jejich přítomnost i trauma, které by si s sebou přivezli, by nás donutily zříci se iluzí odtrženosti a třeba i začít uvažovat, zda a do jaké míry jsme my sami pomohli rozdmýchat ohně, před kterými dnes statisíce prchají. Než se tedy znovu podíváme na ilustrační obrázky, koukněme se do zrcadla.

Autorka: Karolína Křelinová
Kavárenská povalečka s titulem z antropolgie a politologie. Podílí se na projektech společnosti Člověk v Tísni a organizuje politicky aktivní mládež v Evropě.

Článek byl publikován na webu Hate Free Culture

HateFree Culture