Islamisté pronikají do Evropy, varují nás mainstreamová česká média. Muslimští imigranti (kteří, mimochodem prý po příjezdu do Evropy dostávají značkové tenisky zdarma) na nás již od ledna vykukují téměř z každé titulní stránky. V nekonečných debatách laicky diskutujeme možná řešení současné krize, snažíme se vyznat v konturách komplikované legislativy, zvažujeme, proč máme či nemáme povinnost na situaci reagovat. Což pak teprve, že někteří s komplikovanou terminologií žonglují jako se sadou lehce zaměnitelných míčků – muslim sem, islamista tam. Za vším tím povídáním však skutek utek.
Naši neochotu zabývat se tím nehezkým světem daleko za mořem podporuje mimo ekonomických námitek i strach z neznámého. Ten paralyzuje naši schopnost porozumět zkušenosti lidí, které osud dohnal až na bárku uprostřed středozemního moře.
Strach, ať už oprávněný či bizarně přehnaný, nám brání rozpoznat v těch tmavých tvářích na fotkách z Lampedusy lidi z masa a kostí, lidi prchající před životem pod taktovkou noční můry. I kdybychom přeci jen v sobě nalezli ochotu připustit si, že poskytnutí azylu tisícovce lidí ročně by neznamenalo ekonomický konec státu a že na přílivu nové pracovní síly do Evropy by přece jen něco dobrého být mohlo, strach nás záchvěvů solidarity rychle zbaví. Prohlížíme si upocené tváře Syřanů na útěku z války a pod obrázkem čteme, že průměrná cesta od břehů Severní Afriky k Evropské pevnině trvá 3 až 4 dny, ne-li déle. Spíš než obava z neznámých lidí je to však obava ze strachu samotného, kterou při pomyšlení na drsnou realitu moderní imigrace pociťujeme. Podle renomovaného německého sociologa Norberta Eliase je jedním z hlavních znaků modernizace právě absence násilí a turbulencí ve společnosti. Generace dnešních Evropanů tak žijí ve světě, ze kterého vymizela hmatatelná zkušenost s bolestí a hrůzou válek. Díky za to! Jedním z důsledků života v absenci strachu je ale i tendence strkat před ním hlavu do písku.
V devadesátém pátém nás tatínek dovezl na parkoviště pár hodin za chorvatským Záhřebem. Na obzoru se mohlo v horku tetelit moře, ale tatínka tenkrát rozhodilo něco docela jiného. Vedle naší Felicie stálo zaparkované auto s bosenskou poznávací značkou. Vzpomíná, jak byl ohromený blízkostí důkazu, že Bosna, a s ní i válka, bolest a hlad, jsou opravdu součástí našeho světa, a možná ani ne tak daleko, jak si představoval. I když nevím, jak si to před lety vysvětlil můj táta, kontrast mezi relativní pohodou našich životů a množstvím násilí mimo západní Evropu je lehké vysvětlit teoriemi o kulturní nadřazenosti.
„Barbaři, mohou si za to sami, ještě aby nám to sem zanesli” je dnes jedním z nejopakovanějších argumentů v diskuzních sekcích českých online médií. (Také si vždy slibujete, že si nenecháte kazit večer, jen aby Vás podobné příspěvky o pár minut později rozpálily doběla?) Jsme pyšní na vlastní realitu, ve které je násilí něčím cizím. Když xenofobní politici vyzývají náš ateistický národ k ochraně tradičních „křesťanských hodnot”, namísto biblické solidarity s utrpením druhých často myslí právě na naši – zjevně chvályhodnou – schopnost se od utrpení odříznout, zavřít před ním dveře. Žijeme pod narkózou, naučeni nevnímat a odmítat realitu, které nerozumíme. S přítomností násilí ve světě se poměrně logicky snažíme vyrovnat tak, že ho vytěsníme z našeho každodenního bytí a odsoudíme jako náznak odlišnosti. Problém však nastane v situaci, která nás přinutí si postoj k násilí vytvořit, jako například největší uprchlická krize od konce Druhé světové války. Mnohdy to končí právě pohádkami o kulturní neslučitelnosti našeho mírumilovného národa s „přirozeně násilnickými” vetřelci zvenčí.
Antropolog D. Feldman vyvinul v souvislosti s případy policejní brutality proti Afroameričanům ve Spojených Státech koncept kulturní narkózy, který právě takový přístup vysvětluje. Dokud jsme schopni si utrpení druhého – cizího – vysvětlit jako důkaz nadřazenosti naší vlastní kultury (kultury západní, kultury křesťanské apod.), připadá nám i bolest obětí takového násilí menší, jiná, méně opravdová. Západní média jen málokdy nabídnou aktérům celé novodobé migrační tragédie prostor sdílet své zkušenosti a naděje na život v bezpečí. Naše bublina je tak vypolstrována jednostranností našich zdrojů. Kromě strachu z násilí, který paradoxně s uprchlíky sdílíme, nám brání vnímat i jejich sny, které opravdu nemusí být tak odlišné od těch našich.
Bojíme se, že by lidé, kteří si prošli peklem, mohli jednoho dne s námi sdílet ulice, školy, nebo parky. Jejich přítomnost i trauma, které by si s sebou přivezli, by nás donutily zříci se iluzí odtrženosti a třeba i začít uvažovat, zda a do jaké míry jsme my sami pomohli rozdmýchat ohně, před kterými dnes statisíce prchají. Než se tedy znovu podíváme na ilustrační obrázky, koukněme se do zrcadla.