Kremlin Watch: monitoring dezinformační scény

Jakub Janda: Jsme dnes některými našimi odpůrci vykreslováni jako „naivní euroblázni“, „ultralevičáčtí cenzoři“ nebo „váleční štváči“. Nikomu jeho názor neberu, ale považuji za svou povinnost předložit informace o tom, co a proč děláme.

Autor: Jakub Janda / Kremlin Watch

V následujících řádcích jsem se rozhodl sepsat, jak jsme se s kolegy z think-tanku Evropské hodnoty v posledním roce a půl pustili do boje s nepřátelským vlivem putinovského Ruska v Česku a u našich spojenců. Vede mě k tomu poměrně jednoduchý důvod.  Myslím si, že je správné, aby byly veřejně a transparentně známy jak motivace, tak konkrétní kroky, které jsme za poslední měsíce v tomto tématu prošli. Z důvodů osobní nebo institucionální bezpečnosti a citlivosti nemohu popsat všechno, nicméně většinu našich aktivit rozvést můžu. Jsme dnes některými našimi odpůrci vykreslováni jako „naivní euroblázni“, „ultralevičáčtí cenzoři“ nebo „váleční štváči“. Nikomu jeho názor neberu, ale považuji za svou povinnost předložit informace o tom, co a proč děláme.

Začněme chronologicky.

Think-tank Evropské hodnoty má od svého založení roce 2005 v poslání chránit liberální demokracii. Po roce 2011 jsme začali posilovat naše analytické zázemí s jasně formulovanými názory na vybrané části evropské, zahraniční, bezpečnostní a migrační politiky, protože jsme jasně viděli, jaké problémy dělá laxní přístup k imigraci a podceňování islámského extremismu u našich západoevropských spojenců.  Neplánovali jsme, že se někdy budeme systematicky věnovat ruským aktivitám. Přesto jsme předpokládali, že se tomu čeští politici budou muset jednou věnovat a aby dokázali předejít chybám svých západoevropských kolegů, dělali jsme pro ně různé analýzy, doporučení a tréninky. Jak jsme viděli po roce 2015, nemýlili jsme se. Tato otázka vletěla na českou politickou scénu a každý parlamentní politik se tomuto tématu musel nějakým způsobem věnovat.

O roli Ruska jsme detailně nepřemýšleli. Samozřejmě, že jeho potenciální hrozba byla zmíněna ve všech strategiích a koncepcích českého státu, ale pořád to nebyla hlavní otázka dne, jako například v baltských státech. Když Rusko provedlo invazi na ukrajinské území počátkem roku 2014, byli jsme překvapeni. Většinu roku 2014 jsme strávili veřejnou podporou západních sankcí jako rozumné odpovědi na ruskou agresi. Už v té době se mezi českými politiky objevovaly případy, které tvrdily, že bychom celoevropské sankce měli v zájmu sobeckého profitu podkopat. V listopadu 2014 jsme si například všimli, že český prezident v rozhovoru pro čínskou státní televizi zopakoval doslovnou lež vyrobenou Kremlem.

V té době západní svět pomalu procital a začal si všímat, že nejde jen o čistě vojenské hrozby, které Ruská federace předvedla při útoku proti Ukrajině. Už na podzim 2013 (tedy ještě před ruským vpádem na ukrajinský Krym) bylo rozhodnuto o založení Centra excelence pro strategickou komunikaci (NATO STRATCOM COE), které by dostalo certifikaci NATO. Od roku 2014 začalo v Rize fungovat – jde fakticky o výzkumný institut, do kterého alianční a partnerské státy pošlou své experty, aby společně zkoumali různé aspekty dané hrozby. Zní to nudně, ale lze to také přirovnat k specializovanému ústavu, který má za úkol vymýšlet cesty, jak danou hrozbu uchopit, změřit, a jak jí čelit.

Počáteční tápání

V květnu 2015 nás naši slovenští partneři pozvali na jednu z největších světových konferencí o bezpečnosti GLOBSEC. S místním think-tankem jsme spolupořádali uzavřené jednání o informační válce Kremlu proti Západu. Za stolem seděli relativně vysoce postavení představitelé NATO, novináři z východoevropského regionu, řada nevládních analytiků, důstojníci ozbrojených sil aliančních států, poměrně široká skvadra. V té době se většina odborných debat v západním prostoru točila ohledně popisování toho, co ruská armáda udělala na Ukrajině a jakým způsobem zapojila informační operace pro podporu svých vojenských cílů při agresi proti sousednímu suverénnímu státu. Hodně debat s vojenskými a civilními experty vypadala tak, že každý popsal svůj pohled na ruské aktivity, na několika obecných věcech jsme se shodli, ale pak už vypršel čas určený pro dané jednání. Zpětně si říkám, jak moc neorganizované a roztříštěné tyto bezpečnostní diskuze byly. Pro mě osobně přišel zlom, takový okamžik částečného prozření, když tehdy na bratislavském GLOBSECu do místnosti přišel tehdejší prezident Estonska Toomas Hendrik Ilves s ochrankou a sedl si mezi diskutující vojáky, analytiky a diplomaty za kulatý stůl. Během několika málo minut nám řekl něco ve smyslu: baltské bezpečnostní složky znají Kremlem využívané taktiky už dlouho a velmi jasně a kdo z vás to nečekal, tak prostě nedával pozor.  Docela nás zpražil. Po právu.

Během léta 2015 jsme začali přemýšlet, co bychom mohli v oblasti obrany demokratického státu proti dezinformačním kampaním dělat. Byli jsme v  první fázi, kdy nejdříve bylo potřeba vymyslet, jak tuto hrozbu uchopit, popsat a kategorizovat. Mluvili jsme o tom s různými lidmi z médií, bezpečnostních institucí nebo z  diplomacie. Někteří si sami uvědomovali, jak silnou zbraň si Moskva vytvořila, a jak málo o tom nyní v Česku a obecně v západních zemích víme. Respektive – jak málo víme o tom, jak to rozpoznat, rozkrývat a jak této hrozbě čelit.

Protože hlavním cílem ruských dezinformačních operací byla Ukrajina a snaha zmást české publikum, aby nevěděli co na jejím území Kreml provádí, dali jsme dohromady přední české a slovenské experty na toto téma a vydali jsme v předvečer výročí sovětské okupace Československa detailní přehled nejhmatatelnějších ruských lží a mýtů o Ukrajině. Tento dokument získal velký ohlas a dovolil bych si tvrdit, že to byl jeden z prvních viditelnějších kroků v boji proti systematické dezinformační kampani. Celý přehled pak otiskly Lidové noviny, což se u takto dlouhých textů moc často nestává. V říjnu 2015 jsme ještě vydali přehled relevantních analýz o dopadu protiruských sankcí, protože jsme od řady českých politiků poslouchali hrozivé predikce, jak strašně nás v Česku zruinují. Tento přehled pak také citoval Václav Moravec ve svých nedělních OVM, což nám v začátcích práce na tomto tématu udělalo radost.

Začátky

Kolektivními úvahami jsme dospěli k tomu, že je potřeba každý týden přinášet na stůl nové a nové příklady probíhajících dezinformací – tedy evidentně fakticky zkreslených tvrzení s konkrétní politickou linkou – abychom začali budovat povědomí o této hrozbě. Protože upřímně řečeno, v polovině roku 2015 se hrozbou dezinformačních kampaní nezabýval skoro nikdo. Evropští premiéři se sice v březnu 2015 shodli na Evropské radě na tom, že je to hrozba a je třeba s tím něco dělat, ale obecné povědomí v evropských a českých bezpečnostních kruzích bylo minimální.

Od září 2015 začal v unijní diplomatické službě (EEAS) fungovat East STRATCOM tým. Prakticky řečeno to bylo devět lidí placených členskými státy, kteří se měli z rozhodnutí Evropské rady začít touto hrozbou zabývat. Česká republika do týmu vyslala svého experta, který rozjel vydávání produktu jménem Disinformation Review. Postupně vznikla síť zhruba 400 expertů v členských státech EU a zemích východního sousedství, kteří na týdenní bázi dodávají reporty o dezinformacích zachycených v jejich lokálních jazycích. Tento produkt se stal dost důležitým, protože každý týden bylo možné evropským politikům a diplomatům ukazovat, co se rámcově děje v které zemi z pohledu probíhajících dezinformací. Často byly vidět podobnosti – dezinformace se rozběhla z jednoho státu do dalších, nebo se jako by najednou objevily stejné interpretace ve více evropských státech (takže bylo možné začít zkoumat možnou koordinaci).

Během roku 2015 jsme sledovali ruskou agresi proti Ukrajině. Na české politické scéně se prezident Zeman stal tahounem kremelské lži, že se na území Ukrajiny nevyskytují organizované ruské jednotky, protože „věří svému příteli Sergeji Lavrovovi“. Tato neskutečná lež dominovala v českém veřejném prostoru v diskuzi o ruské válce proti Ukrajině. Zvažovali jsme, co můžeme udělat. Několik našich kolegů v čele s kolegou Adamem Čechem se vrhlo do práce a v červenci 2015 vydal bruselský institut Wilfied Martens Centre for European Studies přehled námi sesbíraných příkladů techniky ruské armády, které byly prokazatelně na území Ukrajiny. V té době jsme byli jedním z prvních západních think-tanků (spolu s Atlantic Council a investigativní skupinou BellingCat), kteří předložili takto komplexní důkazní podklad. Tento paper pak například používala jako důkaz kanadská mise při NATO. Když jsme na podzim 2015 tento přehled představovali v Bruselu, vyzvali jsme k prodloužení sankcí proti ruské agresi, čehož se chytla evropská média.

Sám jsem na této debatě zažil zábavnou situaci. Představitelka ruské ambasády po prezentaci našeho přehledu vystoupila v diskuzi a intenzivně si stěžovala, proč nesedí na panelu, když tam je například místopředsedkyně zahraničního výboru ukrajinského parlamentu. Řekl jsem jí, že bohužel, když systematicky a opakovaně lžete, tak ztratíte místo u diskuzního stolu ve slušné společnosti. Byl to spíše takový reflex, nicméně bylo zajímavé vidět, jak představitel české nevládní organizace může na plně oficiálním a mediálně dobře pokrytém fóru uzemnit představitele údajně mocného Ruska. Od té doby jsem si na podobné konfrontace zvykl, ale tato první mi utkvěla v paměti.

Na podzim 2015 nám začalo být jasné, že tato hrozba tu není jen na pár měsíců, ale trvale. Takže jsme začali dávat dohromady tým, který jsme pojmenovali program Kremlin Watch. Snažili jsme se nakombinovat několik typů expertízy – přidal se k nám expert na online bezpečnost a zkušený investigativní aktivista Roman Máca, jedna z nejzkušenějších českých ukrajinistek Lenka Víchová, nebo se během roku 2016 připojila Johana Grohová, dlouholetá novinářka a tisková mluvčí tří českých ministrů zahraničí. Skupinu jsme složili z mladých zapálených lidí, s kterými jsme se rozhodli začít na týdenní bázi monitorovat obsah těch nejkřiklavějších konspiračních, dezinformačních a manipulativních webů v českém informačním prostoru. Začalo to velmi jednoduše – reportovali jsme každý týden soubor dezinformací z českého mediálního prostoru (většinou v té době byly o Ukrajině) a bylo nám líto to jenom odeslat do EEAS (do East STRATCOM týmu – specializovaného týmu unijního diplomatického sboru),tak jsme to začali na týdenní bázi vydávat. Dnes tento Kremlin Watch Monitor pravidelně dostává několik tisíc novinářů, politiků a jejich poradců a představitelů bezpečnostních a zpravodajských institucí.

Během podzimu 2015 se na nás začali obracet představitelé různých bezpečnostních a zpravodajských institucí. Kvůli citlivosti nemůžu být konkrétnější, ale zajímalo je, co a proč zkoumáme, jak vnímáme jednotlivé hrozby a co by s tím státní bezpečnostní aparát měl dělat. Ještě na podzim 2015 jsme uspořádali konferenci k bezpečnostním hrozbám, kde k našemu pozitivnímu překvapení ministr obrany Martin Stropnický mluvil o těchto hrozbách velmi důrazně a jasně.

První investigace 

Od počátku roku 2016 se to rozjelo. Na jedné akci na českém ministerstvu zahraničí jsem se během diskuze docela živě pohádal s jedním akademikem, který tvrdil, že „s propagandou nejde nic dělat“, protože cokoliv by se v té oblasti dělalo, by byla „stejná propaganda“. To v žádném případě není pravda. Reálné zkušenosti z Ukrajiny či pobaltských států to ukazují. Samozřejmě, že je třeba pečlivě vážit, co přesně proti nepřátelskému vlivu budeme dělat, ale dát ruce vzhůru a tvrdit, že nejde dělat nic, je těžký alibismus. Po této diskuzi za mnou přišel šéf německé akademie bezpečnostních složek (BAKS) a zeptal se, jestli bych pro ně nechtěl sepsat ta doporučení, jak postavit specializované státní týmy pro boj se závažnými dezinformačními operacemi. Německé bezpečnostní složky tehdy žily nedávným případem Lisa, kdy se ruský vliv v kombinaci s dezinformacemi přetavil až do mezinárodní roztržky s deseti tisíci německých Rusů demonstrujícími v německých městech na základě zmanipulovaného příběhu. Za několik měsíců pak tato německá vládní instituce vydala tento přehled konkrétních doporučení. Až po delší době jsem zjistil, o jak důležitou věc šlo – na můj text se začali odvolávat další lidé z bezpečnostních institucí dalších evropských států, razítko této seriózní německé federální instituce tomu evidentně také dodalo váhu.  Díky tomu nám došlo, že je nejen důležité popisovat a rozkrývat samotnou hrozbu dezinformací, ale je i  nutné pracovat na možnostech protiopatření, které jednotlivé demokratické státy mohou začít přijímat.

Během jara mi došlo, že se fakticky musí stát dvě věci. Zaprvé, že se podaří probudit bezpečností a politickou komunitu a vysvětlit jí, že tato hrozba (dezinformační operace a vlivové operace Ruské federace) je reálná, urgentní a doposud strašlivě podceňovaná. A zadruhé, když už dojde k probuzení a pochopení, o jak vážnou hrozbu jde, mít návrhy kroků, které by měly být udělány. Na tom jsme začali na jaře pracovat. Naši lidé každý týden četli nejzajímavější studie ze západního světa na toto téma, jejich krátká shrnutí jsme začali vydávat v každotýdenním Kremlin Watch Monitoru. To je produkt, který si oblíbilo několik tisíc převážně západoevropských a amerických expertů z vládních institucí, médií a think-tanků. Řekli jsme si, že by bylo škoda si nechávat zajímavé studie, dobré články a důležité novinky jen pro sebe, tak jsme začali vydávat týdenní přehled. Vypadá takto a je zdarma k dispozici pro každého, kdo si ho přeje dostávat.

Úvodem roku jsme sehráli roli v kauze „hnědá bunda“, kdy konkrétní konspirační weby vytvořily na jaře 2016 dojem, že stát řídil pro- i proti-migrační demonstrace v Praze. Původ této cíleně vytvořené dezinformace zmapoval a dohledal náš analytik Roman Máca. Vládní zprávy se tomuto tématu také začaly věnovat: „Řada těchto alternativních sdělovacích prostředků se účelově uchylovala k prokazatelným dezinformacím a konspiračním teoriím. Alternativní média se vyznačovala neuváděním zdrojů informací. Při prokázání nepravdivosti některých tvrzení se obvykle ani nepokoušela o další vysvětlení. Obvykle pro ně bylo dostačující vypuštění zprávy na veřejnost.“ To byly první povzbudivé zprávy. České bezpečnostní instituce toto téma začaly nejenom vnímat, ale i veřejně popisovat.

Další kroky následovaly. Při týdenním monitorování dezinformačních webů jsme si všimli, že jsou jimi přebírány texty prozápadních politiků za účelem vytvořit dojem, že tyto konspirační weby jsou seriózní. Tentokrát šlo o PrvniZpravy.cz. Upozornili jsme na to, přičemž KDU-ČSL přijala takový postup, že se texty pod jmény jejích politiků na tomto konspiračním serveru již neobjevují. Ostatní strany na to dále kašlaly, což nás sice mrzelo, ale za dobrý krok jsme považovali alespoň to, že jedna demokratická partaj to zvala do rukou a sám vicepremiér dohlédl na to, aby se to už neopakovalo. Malý krok, ale dobrým směrem.

Také jsme si všimli toho, jak moc v českém veřejném prostoru chybí proaktivní watchdog – hlídací pes s konkrétní expertízou, který se bude věnovat kauzám, na které média nemají čas, znalosti, nebo v reálném čase nestihnou pochopit, jak je daná věc důležitá. K tomu tu mají být nevládní organizace, které se danou agendou zabývají a dokáží na danou věc upozornit. Jak poslanci KSČM na východě Ukrajiny pravdu hledalise jmenoval náš text, kdy jsme sledovali cestu komunistických poslanců na Ruskem okupované území Ukrajiny, kde říkali místním takzvaným médiím pekelné věci. Byli také prezentováni jako oficiální návštěva z českého Parlamentu, což vůbec nebyla pravda. Všimli jsme si toho a upozornili na to česká média. Podobným případem byla situace, kdy nový ředitel Českého rozhlasu zasedl v porotě s českými konspirátory a nikomu to jako by nevadilo. Chvíli jsme zvažovali, zdali do toho máme jít. Věděli jsme, že pak naštveme dost lidí v Českém rozhlase. Nakonec jsme se rozhodli, že musíme na tuto kauzu upozornit, protože je to nejzávažnější případ infiltrace konspirátorů mezi česká seriózní média. Vznikl tak text „Ředitel Českého rozhlasu spoluhráčem českých konspirátorů“, kde jsme detailně vysvětlili, proč šlo o špatný krok ředitele této významné instituce české žurnalistiky. Dost médií se o to začalo zajímat a hodně novinářů si uvědomilo, o co vlastně jde.

Viděli jsme, jaký hokej mají česká média při reportování o dění na Ukrajině. Ruská dezinformační kampaň úspěšně rozmlžila jednotlivé pojmy. Požádali jsme tedy přední české odborníky na východoevropská studia, aby dohromady sepsali autoritativní terminologický slovník, jak čemu říkat. Co tedy je agrese, co je to anexe, a co je a není občanská válka. V Poslanecké sněmovně jsme pak představili text s názvem „Krátká chronologie ruské agrese na Ukrajině aneb jak co přesně nazývat.

Na Facebooku jsme si všimli velmi úspěšné kampaně s více než 50 000 fanoušky s názvem We Are Here At Home.com, která silně manipuluje se svými fanoušky. Naši lidé se do ní ponořili, a nakonec vydali detailní analýzu toho, jak funguje a jak přesně do dezinformací o migraci vsouvá pro-kremelská sdělení.

Bylo nám jasné, že by bylo potřeba, aby se do tohoto tématu pustily i akademické instituce. Mluvili jsme o tom delší dobu s lidmi z brněnské politologie, kteří si nadesignovali vlastní výzkum a pak ho s naší podporou představili novinářům. Šlo o výborný výzkum manipulativních technik, který se věnoval webům Parlamentni listy, Sputnik, AC24 a SvetKolemNas. Dodnes jde podle mojí znalosti o jediný známý empirický výzkum těchto webů, který by pečlivě zkoumal jejich obsah a porovnával ho mezi sebou.

Koncem jara jsme si také všimli velmi dlouhé stížnosti na informování České televize o Ukrajině. Prošli jsme si jí a našli řadu obvyklých chyb, které jsme vydali v samostatném reportu Hodnocení stížnosti na zpravodajství České televize o Ukrajině. Od té doby se změnilo to, že je znám autor dané stížnosti, její struktura však zůstala stejná. I na základě našeho hodnocení pak Rada ČT jako regulátor tuto stížnost nepřijala.

První střípky obranného valu

Jak jsme se prohrabávali dezinformační scénou a skupinami přátel Putina, bylo nám jasné, že nestačí jenom poukazovat na největší úlety a konspirace, ale že je třeba z této věci udělat pořádné politické téma. Začali jsme o něm mluvit s politiky českých demokratických stran. Naše přehledy a doporučení začali číst lidé jako předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel, komisařka Věra Jourová, nebo se nám dařilo dostat naše výstupy na stoly ministrů, náměstků a ředitelů důležitých bezpečnostních odborů. Když úvodem května 2016 ministr vnitra spolu s premiérem ve Sněmovně oznámili založení Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH), měli jsme ohromnou radost. Jenom pro ujasnění – jde o státní instituci, my jako nevládní organizace zůstáváme „venku“ – tedy dále budeme briefovat různé státní instituce, ale CTHH nikterak neovládáme a neřídíme, či cokoliv dalšího co tvrdí různí konspirátoři od Aeronetu po Pražský hrad. Založení specializovaných týmů jsme doporučovali a teď se to konečně začalo dít.

V červnu 2016 jsme v Senátu představili „Doporučení pro budoucí českou strategii proti systematickým dezinformačním operacím cizích mocností“ (a navazující manuál Šest praktických kroků, jak ubránit českou demokracii před bažinou konspirátorů). Následně jsme v Evropském parlamentu zveřejnili komplexní návrh padesátibodové strategie. To byl mimochodem asi nejnáročnější dokument, který jsem kdy dělal. Celé jaro jsem na různých konferencích poslouchal různé návrhy na správný postup proti této hrozbě – hodně věcí se opakovalo, občas se lidé točili okolo blbých nápadů. Na jedné z nich jsem si uvědomil, že nemůžu být jen nespokojený s úrovní debaty o protiopatřeních, ale že je potřeba navrhnout, co by se mělo dělat. Tak jsem strávil dlouhé týdny čtením, konzultacemi s nakonec zhruba třiceti evropskými experty z think-tanků, bezpečnostních institucí a zpravodajských služeb.  Výsledkem je již zmiňovaný seznam navrhovaných kroků, rozdělených do čtyř oblastí na třech úrovních (EU/NATO, úroveň národní vlády, úroveň občanské společnosti). Tento papír byl následně naší vstupenkou pro mnoho dalších cest. Během roku 2016 jsme byli pozváni na konzultace do čtrnácti států.  Naše texty začal tisknout jeden z nejvlivnějších amerických think-tanků Atlantic Council. Během podzimu jsem byl pozván, abych dělal briefingy na britském ministerstvu zahraničí, polském ministerstvu obrany a německém ministerstvu zahraničí. Otevřel se nám kus nového světa.

Během léta jsme dodělali několik rozsáhlejších přehledů, kterými jsme dokončili zevrubné zmapování české scény. S Ondřejem Kundrou z Respektu jsme představili Schéma fungování nástrojů vlivu Ruské federace v ČR, náš tým vydal přehled zvaný Fungování českých dezinformačních webů. S ním jsme spojili další přehled nazvaný Manipulační techniky dezinformačních webů.  Bylo nám jasné, že to samozřejmě bude trnem v oku řady zájmových skupin, ale nakonec jsme si řekli, že to – s vědomím nedokonalosti – nakonec vydáme. Inspiroval nás úspěšný slovenský projekt Konspiratori.sk, který se toho také nebál. Odvedli jsme hodně práce při mapování vlastnických a finančních struktur jednotlivých projektů na dezinformační scéně, stejně jako jsme popsali jejich propojení a styl fungování.

V září jsme ještě přidali Výkladový slovník pojmů souvisejících s dezinformačními kampaněmi, protože jsme viděli, jak to lidé ve veřejné debatě míchají. Také jsme v rámci projektu GLOBSEC Trends ve spolupráci středoevropských zemí vydali porovnání sociologických dat o podpoře jednotlivých dezinformací a dezinformačních projektů. V Česku to pro nás měřila agentura STEM během června. Až zpětně nám došlo, že jsme tento výstup chybně pojmenovali „Dopady dezinformačních operací v České republice“. Byli jsme na to během podzimu správně upozorněni kolegy z brněnské politologie, že skutečně o přesné měření dopadů nejde. Ona sociologická data ukazují míru podpory pro jednotlivá tvrzení (propagovaná pro-kremelskou dezinformační kampaní), nikoliv přesný dopad, který lze metodologicky těžko změřit. V tom jsme se zmýlili. Samotná data jsou někdy až dost děsívá – například čtvrtina populace více věří projektům jako je AC24, než například Hospodářským novinám či deníku Právo (což byly příklady, které jsme lidem uváděli během testování sociologickým šetřením).

Z průběžného zkoumání jsme již měli poměrně přehledný obrázek české scény. V prosinci jsme to v jednom našem dokumentu shrnuli takto:

  • ČR geograficky nesdílí pozemní hranici s Ruskou federací. V současné době je operace Ruské federace pozemního vojenského charakteru na území ČR méně pravděpodobná než například v pobaltských státech. Tento fakt ovlivňuje vnitrostátní koordinaci, tedy to, které orgány budou vykonávat které aktivity.
  • Za dominantní nástroje dezinformačních operací proti zájmům ČR lze považovat politické spojence Ruské federace a dezinformační projekty, převážně v kybernetickém prostoru.
  • Role vlivu Ruské federace na českou extremistickou scénu se meziročně zvyšuje, je možné očekávat vývoj směrem ke stavu na Slovensku. Dochází ke vzniku a aktivitě paramilitárních skupin s extremistickými tendencemi, které mohou být hrozbou pro vnitřní bezpečnost ČR.
  • ČR je už dnes terčem vlivových operací subjektů navázaných na Ruskou federaci, při nichž má ČR sehrát roli vhodné platformy pro reprezentaci zahraničně-politických zájmů RF uvnitř EU a NATO (například snaha o otevření tzv. konzulátu tzv. Doněcké lidové republiky v roce 2016).
  • Velikost diplomatického zastoupení Ruské federace v ČR je dle BIS „velmi disproporční“ a „značná část ruských zpravodajských důstojníků působila pod diplomatickým krytím ruské diplomatické mise“, přičemž jejich nedeklarování podle kontrarozvědky „jednoznačně implikuje činnost, která ohrožuje bezpečnost a jiné oprávněné zájmy České republiky“.
  • Ruská komunita v ČR je v porovnání se situací jiných států relativně poklidná a hrozba fyzické agresivní akce od ní v současné době spíše nehrozí. To je odlišná situace od pobaltského regionu.
  • Značná část dezinformačních aktivit sloužících zájmům Ruské federace je dnes vykonávána domácími aktéry.

První zárodky sebeobrany demokracie

Během podzimu začalo být pomalu jasné, že se český stát bude této hrozbě bránit. Minimálně na vnímání této hrozby už existovala shoda mezi českými silovými ministry:

Nemám pochyb o tom, že Rusko nachází cesty, jak financovat [nacionalistickou a euroskeptickou pravici],“ řekl pro FT ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek.

Audit [národní bezpečnosti] nám už teď odhalil, že je nutné, aby stát měl centrum, které bude komplexně monitorovat teroristické a hybridní hrozby i tzv. propagandu cizí moci,prohlásil ministr vnitra Milan Chovanec.

Ruská strana [do propagandy] investuje opravdu obrovité finanční prostředky a já myslím, že je to patrné komukoliv, kdo se pohybuje i v naší republice v tom prostoru,“ tvrdil pro Radiožurnál ministr obrany Martin Stropnický.

Když na podzim vydala české kontrarozvědka BIS pod novým ředitelem Michalem Koudelkou svou výroční zprávu za rok 2015, byl na ní patrný posun k tomu, po čem jsme dlouho volali. Tedy po větší explicitnosti a transparentnosti popisovaných hrozeb, aby to veřejnost dostala černé na bílém i od zpravodajské služby.

Aby to bylo dobře uchopitelné pro naše politiky, začali jsme pracovat na zpřehledňování. Pro jeden náš podklad v prosinci jsme porovnali kontrarozvědkou popisované nepřátelské aktivity Ruské federace s hlavními zájmy našeho státu, jak je popisuje platná Bezpečnostní strategie:

Zájem České republiky dle Bezpečnostní strategie ČR 2015 Typ zájmu dle Bezpečnostní strategie ČR 2015 Typ aktivit nepřátelsky jednajících proti zájmu ČR dle výroční zprávy BIS za rok 2015
Politická nezávislost ČR Životní zájem ČR „Cílem ruského informačního působení v českém prostoru bylo (…) ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“); vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit).“

 

Posilování soudržnosti a efektivnosti NATO a EU a zachování funkční a věrohodné

transatlantické vazby

Strategický zájem ČR Cílem ruského informačního působení v českém prostoru bylo (…) narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem).“

 

Podpora mezinárodní stability prostřednictvím spolupráce s partnerskými zeměmi Strategický zájem ČR Cílem ruského informačního působení v českém prostoru bylo (…) poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).“

 

Zajištění kybernetické bezpečnosti a obrany ČR Strategický zájem ČR V oblasti státem řízené či podporované kybernetické špionáže představují nejzávažnější hrozby pro ČR Ruská federace a Čínská lidová republika.“

 

Výsledek je jasný. To, co náš stát považuje za zásadní (tedy životní a strategické zájmy ČR), na to ruské aktivity přímo útočí. Abychom to ještě zkonkretizovali, připravili jsme následující zjednodušený přehled:

Typ hrozby proti zájmům ČR Empirický příklad Možná budoucí projekce
Dezinformační a vlivové operace či kampaně směřující k manipulaci české veřejnosti

 

Kauza „hnědá bunda“. Konspirace „červená karta řízena USA“. Možné masové dezinformační kampaně proti jednotlivým politickým entitám.
Dezinformační a vlivové operace se zahraničně-politickými cíli

 

Otevření tzv. konzulátu samozvané „Doněcké lidové republiky“ v Ostravě. Využití ČR jako platformy pro ruské zahraničně-politické zájmy například pořádáním konference Dialog civilizací v Praze, nebo jednání extremistických sil v ČR.
Vliv cizí moci na domácí extremistickou scénu, se zřetelem na paramilitární skupiny Napojení bývalých instruktorů ruských speciálních sil Spetsnaz na skupinu Slovenští branci Možné snahy o finanční, materiální, či tréninkovou podporu českých paramilitárních skupin ze strany ruských nebo proxy-ruských entit.
Kyberhrozby Kyberútoky na americkou Demokratickou stranu nebo německý Bundestag. Útoky na kandidáty proti Ruskou federací preferovaným politickým spojencům.
Špionáž a vlivové operace proti politickým a bezpečnostním institucím ČR Česká kauza agenta Rachardža. Známé ruské zpravodajské operace na polském MO, nizozemském MZV, nebo v estonských zpravodajských službách. Snahy o penetraci českých institucí s cílem získat citlivé informace o slabinách politických a bezpečnostních špiček pro budoucí použití jejich oponenty, kteří mají k Ruské federaci bližší vztah. Útoky na měkké cíle.

Během podzimu se také začalo dít to, že Česká republika mezi spojenci začala být vnímána jako stát, který si uvědomil riziko vlivu Kremlu a začal proti němu vědomě bojovat. Pomohlo tomu vládní oznámení budování Centra proti terorismu a hybridním hrozbám. Vládní představitelé tak začali být zváni k přednáškám o hrozbě dezinformačních operací do institucí jako je švédský institut SIPRI. Česko začalo být oceňováno na chodbách NATO jako spojenec, který proti této hrozbě začal něco solidního dělat. V září 2016 byl do NATO Centra excelence pro strategickou komunikaci vyslán český zástupce, z čehož jsme měli velkou radost. Snažili jsme se na to tlačit celé jaro, otravovali jsme s tím vládní představitele, až se to nakonec stalo.

Během podzimu jsme byli citováni v řadě největších mezinárodních médií – od New York Times, přes německé noviny Frankfurter Allgemeine, či německý deník Bild. Dohromady jsem napočítal, že jsem o tomto tématu a situaci ve střední Evropě briefoval zhruba třicet novinářů od australských novin po finský deník, ten zájem je obrovský. S ním je spojen i protitlak, což jsou řady výhružek, některé se kvalifikují i na §353 Nebezpečné vyhrožování – když nám někdo vyhrožuje fyzickou likvidací. Takových případů je docela dost a některé z nich předáváme policii.

S tím je spojen jeden z incidentů, který se nám stal. V srpnu jsme na základě informací z otevřených zdrojů v jednom našem přehledu jmenovali konkrétní osobu: „Vybrané části ruské komunity se mohou účastnit práce nevládních aktérů jednajících v zájmu Kremlu. Konkrétním případem jsou aktivity podnikatele Ivana Sokolova, který se podle svých slov účastní aktivit “Institutu slovanských strategických studií”.“ Pan Ivan Sokolov z „Institutu slovanských strategických studií“ (což je netransparentní organizace provádějící aktivity plně podporující aktivity putinovského Ruska) nám dne 22. září 2016 vtrhl do kanceláře, hlasitě se dožadoval kontaktu se mnou (byl jsem v té době v Londýně) a pak vyhrožoval našim kolegům, že si na nás posvítí, což mi následně sdělil i telefonicky. Člověk si na to zvykne, ale chce to trénink.

Během podzimu jsme zvládli ještě jednu velkou věc. Když jsme na jaře viděli, že se na české vládní úrovni chystá tvorba specializovaného týmu, tak jsme si říkali, že by dávalo smysl jim do Prahy přivézt jejich protějšky z ostatních aliančních a partnerských států. Tak jsme to udělali. V polovině října jsme za podpory řady partnerů uspořádali STRATCOM SUMMIT, což se nakonec ukázalo jako celoevropskynejvětší letošní akce specificky zaměřená na toto téma. Přivezli jsme na 200 odborníků z 15 států, včetně šéfů specializovaných týmů strategické komunikace v NATO, EU a státech od Litvy, přes Finsko po německý Bundeswehr. Na uzavřených jednáních si čeští specialisté probrali se svými partnery své plány a postupy, v hlavním sále se střídaly evropské špičky od generála Petra Pavla po Edwarda Lucase. Velkou radost jsem měl z toho, že naše doporučení přebírali důležití lidé v různých bezpečnostních institucích, ale také z toho, že jsme z Prahy na několik dní udělali evropské centrum přemýšlení o dalším postupu vůči této hrozbě. Hodně našich spojenců s radostným údivem zjišťuje, že Česko v této oblasti má docela jasno a dělá konkrétní kroky, což upřímně s naší povětšinou pesimistickou a reaktivní pozicí na většinu mezinárodních záležitostí považuji za skoro zázrak.

Poslední důležitý krok roku 2016 byl kulatý stůl vládního Národního konventu o EU, pro který jsme počátkem prosince připravovali podklady a moderovali diskuzi českých vládních a nevládních odborníků. Seděl jsem tam a poslouchal představitele jednotlivých bezpečnostních institucí a složek ČR, jak popisovali, jak vnímají tuto hrozbu a co s ní plánují jejich instituce dělat. Cítil jsem ohromnou satisfakci. Téměř všichni popisovali – svými slovy a ze svých úhlů pohledu – tuto hrozbu jasně a zřetelně, nikdo z představitelů klíčových státních orgánů nezpochybňoval, že by šlo o vážnou hrozbu a jen se diskutovaly konkrétní kroky. To je neskutečný posun, počátkem roku vůbec neexistovala shoda na tom, že toto téma je vážné a stát by se mu měl věnovat. Může se stát cokoliv, nicméně již dnes existují desítky bezpečnostních expertů ve službách státu, zapálených akademiků, novinářů či zodpovědnějších politiků, kteří sdílí pochopení, o jak vážnou hrozbu jde. Nepřátelský vliv Ruské federace a hrozbu dezinformačních operací se podařilo prosadit na českou veřejnou, politickou ale zejména vládní agendu a já jsem vděčný, že jsme k tomu s think-tankem Evropské hodnoty mohli přispět. Do roku 2017 vstupuji s dobrým pocitem, že naše snaha má smysl.

Evropské hodnoty