Komunistický puč v únoru 1948 zahájil vlnu emigrace z Československa

Dnes si připomínáme 70. výročí komunistického puče známého pod názvem „Vítězný únor“. V 16:30 odpoledne prezident Edvard Beneš krátce jednal s Gottwaldem. Oznámil, že přijímá demisi ministrů a souhlasí s doplněním vlády podle Gottwaldova návrhu. Beneš tím porušil ústavu, která mu přikazovala vyhlásit nové volby. Podle dobových svědectví ale ke konečnému rozhodnutí přispěl tvrdý tlak ze strany komunistického premiéra, který prý Benešovi vyhrožoval okamžitým zatýkáním nepohodlných osob. KSČ před podepsáním uvedla do pohotovosti 6 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a také „Svobodovy“ tanky kolem Prahy. Ze SSSR přijíždí do Rakouska dalších 18 tisíc sovětských vojáků a zaujímá bojové postavení kolem československých hranic.

Následně byla 11. března 1948, jeden den po dosud nevysvětleném (poslední vyšetřování bylo uzavřeno s výsledkem, že se jedná o vraždu, pachatel neznámý) úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda. V Národním shromáždění jí jednomyslně vyslovilo důvěru všech 230 přítomných poslanců. Někteří poslanci, jako Milada Horáková, Fráňa Zemínová nebo Vojta Beneš, se už předtím na protest proti postupu KSČ vzdali poslaneckého mandátu, jiní rychle odešli do emigrace, někteří byli i zatčeni. 9. května byla přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku (přestože ji prezident Beneš odmítl podepsat a nepodepsal) a 30. května proběhly volby do Národního shromáždění s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty. 2. června ze zdravotních důvodů odstoupil prezident Beneš a 14. června byl jeho nástupcem zvolen předseda KSČ a dosavadní premiér Klement Gottwald.

Únor 1948 znamenal však i vlnu emigrace civilních obyvatel z ČSR. Podle statistických údajů, se v letech 1948– 1951 pokusilo uprchnout 20 450 Čechoslováků, ale útěk vyšel pouze 11 734 z nich.[1] Krátce po únoru 1948 byla úspěšnost přechodu hranice daleko vyšší, asi šedesáti procentní, se zdokonalováním železné opony se přímou úměrou snižuje i počet úspěšných přechodů.

Lidé se k útěku rozhodovali doslova z hodiny na hodinu. Útěk se nesměl odkládat, aby nebylo příliš pozdě k jeho realizaci. První občané začali opouštět republiku již 25. února 1948, neboť již v předrevolučním týdnu se objevují první zprávy o zatýkání nepohodlných osob. Informace o zatýkání se šíří rychlostí blesku. První uprchlíci míří tedy za hranice solitérně, mají jen mapu hraničního území a vydávají se do pohraničí pěšky anebo na běžeckých lyžích (byl únor). Odcházejí sami, neboť na zorganizování útěku i s rodinou nezbývá dostatek času. Hranice jsou v prvních týdnech relativně otevřené, neboť vedení strany nemá jasnou představu o tom, jak reagovat na nastávající situaci a tudíž se chovají podle doporučení Klementa Gottwalda: „Ať si jdou“.[2] Prezident však během pár týdnů mění názor, jelikož odchází příliš mnoho lidí. Aby nadále nedocházelo k lavinovité emigraci, začne vláda pracovat na systému překážek pro případné „narušitele státních hranic“. Podstatně ztíží podmínky pro získání pasu (postupem doby je potřeba až 10 různých potvrzení) a cestovní doložka, která je jedinou možností při přechodu státní hranice. Hranice samotná byla bedlivě střežená pohraničníky, a pomalu se začíná budovat důmyslný systém, jež se bude neustále vylepšovat, tak aby bylo zcela zabráněno jakýmkoliv únikům skrze železnou oponou.

Pobyt v záchytných táborech byl zpočátku velmi obtížný, chyběly finance. Situaci zlepšilo založení Czechoslovak Relief Committee for Political Refugees v dubnu 1948 v Londýně. Tato organizace se zaměřovala na pomoc uprchlíkům z Československa a postupně vznikaly její pobočky po celém světě. V USA vznikl American Fund for Czechoslovak Refugees, který pomáhal exulantům už od jejich příchodu do táborů. V táborech se tak začal organizovat jakýsi národní život – vznikaly organizace politických stran, spolky, vydávaly se noviny a časopisy. I když měly cílové státy regulovaný počet přijímaných uprchlíků, tak např. americký prezident Truman už v květnu 1948 rozhodl, že v daném roce přijmou USA nad povolený počet další 2000 exulantů z ČSR. Již od roku 1948 se také pracovalo na ustavení The Council of Free Czechoslovakia – Rady svobodného Československa, která byla oficiálně založena v únoru 1949 ve Washingtonu. Její ustanovující deklaraci sepsal Ferdinand Peroutka. Práce v ní se účastnily mnohé známé osobnosti Československa, ale vlivem vnitřních rozporů se v 50. letech její význam zmenšil a později se v této prvotní podobě Rada rozpadla.

V současné debatě o přijetí uprchlíků přicházejících do Evropy ze zemí s tuhým režimem nebo postižených válkou zapomínáme na jeden důležitý fakt – naši zemi opustilo mezi lety 1948 až 1989, tedy v období komunistické diktatury, podle některých odhadů až 250 000 lidí. Tito lidé utíkali před útlakem a nesvobodou na Západ. Z celé historie české emigrace druhé poloviny 20. století se můžeme podívat na krizový rok 1968 a reakci našich jižních sousedů, kam směřoval největší nápor uprchlíků. Rakousko evidovalo na svém území v prvních týdnech po sovětské invazi neuvěřitelných 162 000 osob pocházejících z Československa.

[1] Navara, Luděk: Příběhy železné opony. Brno: Host 2004, s. 17.

[2] Vykoupil, Libor: Slovník českých dějin. Brno: J. Zirkus 2000, s. 165.

Z dostupných zdrojů zpracoval Jan Cemper