Výsledek voleb bezpochyby velkou část nejen Ameriky překvapil až šokoval. Ukázal, že Američané jsou z tradiční politiky unavení a naznačil, že průzkumy veřejného mínění je třeba brát s velkou rezervou.
Boj o Bílý dům skončil. A tentokrát to nebyl ani tak boj republikánů proti demokratům, ale spíše boj Donalda Trumpa proti všem. Přesto tento kontroverzní miliardář, byť jej ještě relativně před nedávnem velká část světa považovala za neškodného šaška neschopného konkurence, vybojoval své největší životní vítězství. Navzdory průzkumům a očekáváním.
Skutečnost, že Trump kandidoval za republikány, nevypovídá o ničem jiném než o tom, že pro ně byl nejsilnější volbou. To však ani náhodou neznamená, že by byl volbou nejvhodnější; Trump se s filozofií strany v mnohém rozchází a rozhodně nebyl typickým republikánským kandidátem, spíše byl kandidátem za republikány, ovšem ne natolik loajálním k tradičnímu pojetí strany, aby jeho vítězství v prezidentských volbách mohlo být republikány považováno za globální vítězství republikánů jako takových. Jak známo, Trump si od ohlášení své kandidatury až do dne voleb dělal prakticky co chtěl a bude s ním ještě mnoho práce.
Přesto Trumpova kandidatura v těchto volbách přinesla přinejmenším tři klíčové poznatky, nad kterými je třeba se v budoucnu zamyslet: (1) výsledek voleb bezpochyby velkou část nejen Ameriky překvapil až šokoval; (2) ukázal, že Američané jsou unavení; (3) naznačil, že průzkumy veřejného mínění je třeba brát s velkou rezervou.
Překvapení jménem Trump
Nelze pochybovat o tom, že prezidentská kampaň Donalda Trumpa byla z určité části pózou. O tom, nakolik se v ní Trump cítil sám sebou, můžeme spekulovat, nicméně je třeba předem říct, že Trump není žádný primitivní buran neschopný ovládat své emoce. Kdyby chtěl vsadit na seriózní postavení, jak je v USA v rámci prezidentských voleb zvykem, udělal by to a nemyslím, že by s tím měl problém. Přesto jeho kampaň byla v kontextu historie Spojených států prakticky bezprecedentní. A nakonec i úspěšná.
Pravda, guerilla marketing, na který Trump vsadil, byl krajně rizikový. Cíl šokovat není u tak mediálně známé osobnosti ničím složitým, psychologicky velmi složité však je proměnit tak rizikovou a kontroverzní kampaň v dostatečný počet voličů. Trump si ovšem, na rozdíl od jeho sokyně Hillary Clintonové, mohl dovolit ryze agresivní a nekonvenční kampaň, protože jeho jméno jen málokdo bude reálně spojovat s republikány; naproti tomu Clintonová má na demokraty jednoznačnou a dlouhodobou vazbu, kterou se chtě nechtě musela řídit a na rozdíl od pozdějšího vítěze voleb si tak v kampani nemohla dělat co chce. Trump šel do voleb s jasnou filozofií ukázat, že prezidentský úřad lze dělat i jinak, než na co jsou Američané zvyklí, a to i od republikánů. Zdá se, že to zabralo.
Zmiňoval jsem guerilla marketing. Podle P. Freye je cílem guerilla marketingu následující trojúhelník činností: (1) udeřit na neočekávaném místě; (2) orientovat se na přesně vytipované cíle; (3) co nejdříve se stáhnout zpět. Trump dokázal této metody využívat prakticky nepřetržitě. Opakovaně se ve své kampani zaměřoval na různá témata, na která udeřil jasným vytyčením problému, nabídl neobvyklé a přímočaré řešení a pak se stáhnul, aby si v „dalším kole“ vzal na paškál jiný cíl. Postupně tak – ač kontroverzním způsobem, ale to zdá se Američanům nevadilo – dával Americe vědět, že i navzdory své nepolitické minulosti má řešení všech problémů a je to řešení vlastně docela jednoduché.
Trump si vůbec svou přímočarostí získal miliony Američanů, kterým nevadily jeho kiksy, nevadila jim jeho povaha, to, že se nezdráhal používat společensky nevhodné metody a že jeho projevy často provázely nepravdy, lži, mystifikace a urážky. Nabízel řešení. A nabízel ho způsobem, který nemá v historii amerických prezidentských kampaní obdoby. A to se, zdá se, Američanům zalíbilo.
Unavená Amerika
Pravdou je, že Trump by pravděpodobně neuspěl, kdyby Američané nebyli unavení z mimořádně konzervativní politiky, která Ameriku prakticky nijak výrazně neposouvala. Vždyť jen za posledních dvacet, pětadvacet let se v nejvyšší politice vystřídali různí Bushové, Clintonové a další, jejichž společná vize byla po dekády téměř neměnná. A praxe jakbysmet.
Američané přestali věřit jistotám. Ukázali, že už nechtějí v Bílém domě dalšího prezidenta, který si tam lidově řečeno odsedí čtyři nebo osm let a reálně neukáže žádnou sílu. Skutečnost, že i navzdory Trumpovým skandálům se ženami jej volilo 42% všech žen, ukazuje, že Trumpova kontroverze je pro Američany pouze povrchním problémem, ale ve skutečnosti uvěřili, že bude dobrým prezidentem. Lze tak předpokládat, že Američané Trumpovu důkladně připravenou guerillovou kampaň prokoukli, ale přesto se jim zdála natolik atraktivní, že mu jeho přešlapy odpustili. Clintonové ovšem ne.
Kampaň obou stran byla z velké části postavená na negativní filozofii. Ač Trump svou kampaň vedl útočně prakticky od začátku a naprosto explicitně, i Clintonová, ač mnohem opatrněji, se snažila o diskreditaci Trumpa a jeho osobnosti. Přesto nakonec Amerika Trumpovi odpustila, protože i přes jeho chování se neváhal za své ideje postavit transparentně. Naproti tomu Clintonová a její kauza s e-maily byla něčím, co Američané považovali za narušení americké bezpečnosti a nepřekonatelný problém pro zemi. A to Američané neodpouští. Bezpochyby i díky tomu dali nakonec ve volbě najevo, že v Bílem domě už nechtějí další Bushe a Clintony. Chtějí novou krev, byť s nejistou budoucností.
Průzkumy nad průzkumy
Třetím poznatkem letošních voleb byl fakt, že průzkumy veřejného mínění potřebují výraznou evoluci a že dnes, v době mnohých volebních překvapení (vzpomeňme na Brexit), jsou potřeba lepší a sofistikovanější modely, abychom vůbec mohli brát průzkumy vážně.
Bezprostředně před začátkem voleb a vlastně ještě v jejich průběhu byla demokratická kandidátka jasnou favoritkou na vítězství. Váhy se přiklonily na Trumpovu stranu až při přepočítávání hlasů, kdy postupně začal vést a pak už své vedení pouze prohluboval. Přesto kurzy i všechny seriózní průzkumy mluvily jasně – ještě v den voleb sázkové kanceláře a čtyři nejsilnější agentury favorizovaly Clintonovou, některé průzkumy jí dávaly dokonce více než devadesátiprocentní naději na výhru (podotýkám, že se nejedná o 90 % Američanů pro Clintonovou, ale o pravděpodobnost šance na celkové vítězství).
Přesto to byl nakonec Trump, kdo zvítězil celkem jednoznačně a kdo obsadil i ty státy, které v minulých volbách bývaly baštou demokratů nebo se k demokratům přikláněly ještě těsně před volbami. Trump tak způsobil malou volební revoluci, kdy v podstatě překopal volební mapu a změnil jí z relativně konzervativního zbarvení v něco dříve prakticky nemyslitelného. Otázkou nyní zůstává, zda i Trumpovo úřadování bude – stejně jako letošní volby – podobně revoluční. Přesto je třeba trvat na tom, aby se změnila metodika zkoumání pravděpodobnosti výhry, protože už očividně nefunguje.
Experti přisuzují odlišnosti mezi průzkumy a samotnou volbou z velké části tomu, že se řada lidí zdráhala přiznat, že se chystají volit Trumpa. Stejně tak průzkumy většinou nepočítaly s lidmi, kteří tvrdili, že se k volbám pravděpodobně nechystají, přesto se jich nakonec zúčastnili a mezi nimi mohla být velká část Trumpových voličů, třeba prostě proto, že si Trump dokázal s voliči lépe poradit v posledních dnech před volbami. Důvodů, proč volby nedopadly podle očekávání, existuje řada.
Průzkumy v předpokladech selhaly, byť jen o pár procentních bodů. Ty v marketingových průzkumech téměř nehrají roli; ve volbě prezidenta, která často bývá velmi těsná, však mohou rozhodnout o vítězi. Donald Trump překvapil a zvítězil, ale především ukázal, že na průzkumy musíme nahlížet rezervovaně a že existuje ještě mnoho prostoru pro zlepšení jejich algoritmů. Konec konců Trump sám před volbami říkal, aby lidé průzkumům nevěřili. Nakonec tak možná mnoho voličů Clintonové k volbám ani nedošlo, protože její vítězství považovali za jisté. I to jí mohlo vzít potřebné hlasy v těch státech, kde byl výsledek těsný řádově o desetiny nebo nižší jednotky procentních bodů.
Nakonec je také k zamyšlení americký systém voleb, který v podstatě okrádá vítěze o vítězství už ve svém principu, protože vyšší počet hlasů ještě nemusí znamenat kandidátovo vítězství, což je prostě něco, s čím se musí v systému založeném na volitelích počítat, na druhou stranu se však jedná asi o nejméně demokratický volební systém na světě. Realita je v praxi taková, že zhruba o 200 tisíc víc Američanů chtělo v Bílém domě i navzdory všemu řečenému Clintonovou, která ale přesto stojí na straně poražených. Navíc vzhledem k rozdílnému v počtu volitelů jednotlivých států a také vzhledem k odlišnostem v zákonech napříč státy je situace taková, že hlas jednoho voliče má mnohonásobně vyšší nebo nižší váhu pouze kvůli jeho geografickému umístění.
Jaký bude Trump?
Volby jsou však za námi a vítězství Trumpa v nich bylo, v kontextu dřívějších očekávání, drtivé. Nyní je na čase pomalu upustit od voleb a začít se zabývat vážnou a nejistou otázkou – jakým bude Donald Trump prezidentem? Bude se chtít přátelit s Putinem? Zasadí se o zrušení NATO? Postaví zeď na hranicích s Mexikem? Bude prosazovat striktní protekcionismus? Uzavře Ameriku do bubliny?
Osobně se domnívám, že není vhodný čas na jakoukoliv paniku. Jak bylo řečeno, předvolební kampaň Trumpa byla systémově postavená na guerilla marketingu, tedy na jasném cíli šokovat, ukázat čerstvou tvář, rozhodnost a přímočarost, s kterou Trump o Bílý dům bojuje. Přikláním se však k tomu názoru, že jako prezident bude zcela jiným člověkem, než jak ho známe z předvolebního období.
Už ve svém prvním projevu ukázal, že má formát státníka. Pochválil Clintonovou, slíbil, že se bude snažit Ameriku budovat a že na něj budou Američané hrdí. Pravda, projev je jedna věc a realita věc jiná. Na druhou stranu myslím, že Trump od začátku věděl, s jakou do úřadu nastoupí, pokud volby vyhraje. Trump nebude revolučním prezidentem v tom smyslu, že by zaváděl mechanismy, které Amerika dosud nepoznala a že by Ameriku snad rozvrátil nebo nějak zásadně změnil. Bude prezidentem, který i navzdory všemu, co tvrdil před volbami, jasně ví, co chce. Nejmocnější člověk planety musí mít chladnou hlavu, a i přesto, že Trumpova kampaň byla postavená na emocionalitě a racionalita šla stranou, jako podnikatel už mnohokrát prokázal, že chladnou hlavu má. A myslím, že jako prezident má co nabídnout i ve smyslu racionálních řešení, která může přinést. A v mnoha oblastech to mohou být řešení úspěšná, protože i přes nepochybné kontroverze je třeba Trumpovi nechat jeden fakt – není účelovým populistou a má jasné vize, které kupříkladu v ekonomických nebo bezpečnostních otázkách může a bude realizovat.
Obavy z toho, že s Trumpem bude na pořadu dne hrozba jaderné války nebo že bude ustupovat Rusku, protože sympatizuje s Putinem, jsou dle mého názoru liché. Trump je Američan, bude vůdcem Ameriky a bude mít okolo sebe tým zkušených lidí. Snad bude i prezidentem moderním, snad bude přímočařejší, než byli prezidenti v posledních dekádách, snad bude i ostřejším a nekompromisnějším. Ale určitě nebude nebezpečným ve smyslu, v jakém se o něm často mluvilo v uplynulých týdnech.
Říká se, že to, jakým bude kandidát prezidentem, se ukáže v prvních 100 dnech v úřadu. Donald Trump je vedle jmen jako George Bush, Bill Clinton či Barack Obama někým mimořádným, někým, kdo se vymyká všemu, co Amerika v posledních dekádách a vlastně v celých svých dějinách poznala. Přesto to ani v nejmenším nemusí znamenat, že politika, která Ameriku v budoucích čtyřech letech čeká, bude špatná a že na Trumpa se bude historicky nahlížet jako na omyl. Naopak, navzdory očekáváním snad může už pouze překvapit. S veškerými predikcemi tedy počkejme, aspoň na těch prvních 100 dní, jakým se Trump ukáže být prezidentem. Možná budeme všichni překvapeni.