Karel Čapek: O Beneše

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5e/Karel_%C4%8Capek.jpg

Jeden ze zvláštních mravů naší žurnalistiky je jistý morální teror. Veřejně činný člověk nesmí projevit nějaké vlastní mínění nebo svůj rozum, aby se o něm v tu ránu neříkalo a nepsalo, že “slouží” tomu a tomu, že “je orgánem” toho nebo onoho a že snad je zkrátka a dobře za to určité mínění placen.

U většiny žurnalistů vyhynulo přesvědčení, že někdo může myslet po svém, že může poctivě a zadarmo v něco věřit a projevovat svůj názor jen proto, že jej pokládá za správný. Je ovšem pravda, že žurnalisté v orgánech stran bývají placeni, aby zastávali určité názory, že slouží za peníze určitým osobám a že jsou za to povinni a ochotni jednou denně hlásat, že X je zrádce a lump, kdežto Z je čestný a moudrý muž; je však zřejmá nestydatost, když tito služebníci svých pánů pokřikují na kdekoho, kdo není v žoldu jejich patrona, že “je ve službách” někoho jiného.

Protože Lidové noviny neotiskují kdejaké neslušnosti vůči Hradu, tvrdí o nich denně zaměstnanci pana Síse, že jsou ve službách Hradu. Jsou novináři, kteří už nechápou, že je možno mít vlastní a nehonorované mínění a dokonce hájit ho. Jsou lidé, kteří si nedovedou představit, že je možno být vůči někomu slušný a nebýt k němu ve služebném poměru. Nevím, co mne čeká, povím-li v tomto článku něco o Eduardu Benešovi, o jehož ministerskou kůži tak tuze v těchto dnech šlo. Snad bude řečeno, že jsem v jeho službách. Dobrá, neurazil bych se pro slovo “služba”; chtěl bych sloužit každé řádné věci a všemu, co považuji za správné; ale jsem šťasten, že to činím dobrovolně, po svém rozumu a srdci, tak jako přeji vám všem, abyste mohli sloužiti.

Čtu-li české noviny, mám dojem, že Eduard Beneš je muž velmi osamocený a že dělá něco velmi nepopulárního. Není strany, která by ho nesla, a je velmi málo stran, které by ho aspoň snášely; z každé může co chvíli čekat, že mu bude něco hozeno pod nohy. Patrně se mu má velmi za zlé, že už je osmý rok ministrem; neboť nedovedu se domakat jiné zřejmé příčiny, proč je mezi politickými profesionály tak neoblíben. Co se týče nás, laické veřejnosti, budiž po pravdě řečeno, že zahraniční politika je nám snad drobet cizí; nedovedeme se obyčejně pro ni rozčilovat a sledujeme ji s respektem poněkud roztržitým. Máme jaksi v dobrém i zlém víc co dělat s resortem ministra železnic nebo financí nebo pošt než s tím světem diplomatů, mezinárodních úmluv a dohod a konferencí; není nám to tak blízké. V tom bych hledal hlavní příčinu, proč k zahraniční politice přihlížíme trochu neúčastně.

Sám čert tomu chtěl, že mám ve svém soukromém životě tak mnoho co dělat s cizinci; skoro denně musím lámat nějaký cizí jazyk a skoro denně slyším, že tito cizinci, kteří stěží dovedou vyslovit krkolomné slovo Czechoslovakia v jeho různých variacích, vyslovují s naprostým respektem dvě jména: Masaryk a Beneš. Říkám vám, tento nepopulární Beneš je venku, ve světě, za moři znám tak jako třeba Baldwin nebo Briand nebo jiný z velikých a mocných tohoto světa; a přiznávám se, že to činí dobře mému srdci, že se nadouvám na tohoto muže a říkám co možná ledabyle: “Ano, ano, copak Beneš,” jako bychom měli podobných chlapíků celé  tucty. Slyšte, něco na tom člověku musí být; nic platno, tam v tom cizím světě se nedá švindlovat a žádná lokální veličina tam nemůže i jen píď jedinou přidati k své postavě. Ach, jak hřeje naše srdce, řekne-li nám cizinec něco pěkného o Smetanovi; jak jsme ochotni se propagovat, aby naše jméno častěji cinklo v tom ostatním světě. I dávám vám svědectví, že ten svět nás zná skrze tato dvě jména; že převeliká a neobyčejná, zrovna tajemná je úcta světa k Masarykovi; že vysoký a nás samy až překvapující je kredit mladého muže Beneše ve světě.

Zdá se, že můžeme být na něho přece jen hrdi; můžeme mít za to, že se umí ve svém oboru řádně ohánět, je-li tak za hranicemi estimován; važme si toho jako jistého národního kapitálu. Rádi mluvíme o národním prestiži; nuže, koukněme se za hranice, co pro něj tento politik znamená a co tam znamenají ti, kteří by mu u nás rádi podrazili nohy. Ani prázdné jméno ne, neboť svět se o jejich jméno nestará víc než o zlámanou grešli. Pravda, své hodnoty si tvoříme sami a nemusíme dát na to, co se líbí nebo nelíbí cizincům; kdyby celý svět nestál o naše pivo, vypijeme si je sami, kdyby nestál o naši hudbu, budeme ji poslouchat, prožívat a milovat sami. Mohli bychom se v mnohých věcech ještě méně starat o mínění ciziny a ještě méně čekat  na to, co o nás říkají; ale zrovna u ministra pro zahraniční věci není myslím lhostejno, jak vážně ho bere zahraničí, tak jako pro ministra železnic není lhostejno, bere-li či nebere-li ho vážně  člověk, který má co dělat se železnicemi. Je-li už někdo ministrem zahraničních věcí, musíme si uvědomit, že jeho vysvědčení bude podepisováno za hranicemi, že jeho váha, jeho význam, jeho výkony budou měřeny na světové platformě. Nemysleme si, že platíme-li co za hranicemi, spadlo nám to do klína pro naše krásné oči nebo pro naši holubičí a trochu nevycválanou povahu; musela být udělána zatracená práce a nechtějme měřit, jaký podíl na ní mají právě ti, do chtějí porážet Beneše, pokud nejdou ještě dál. Nechci soudit Beneše v dobrém ani ve zlém; podávám jenom svědectví o tom, co znám. Bude-li kdy třeba, ať je Beneš kritizován nebo porážen jako kterýkoliv jiný politik; ale žádáme, aby se to dělo stejně vážnými a těžkými důvody, jako jsou ty, které mluví pro něho.

Lidové noviny 1. 7. 1926

Karel Čapek