K dohadům nad ženskou obřízkou

Ilustrační foto: Vizuál filmu ESCAPE

Nejlítější spory kolem ženské obřízky se v současném západním diskurzu vedou především o odpověď na otázku, zda vůbec a případně do jaké míry souvisí obřezávání žen s islámem.

Autor: Miroslav Libicher. Vystudoval marketingové komunikace a mediální studia. Zabývá se světovou kinematografií, muslimskou kulturou a mediální reprezentací muslimů.

Ženská obřízka, často označovaná též jako Mrzačení ženských pohlavních orgánů (Female Genital Mutilation, FGM), je dnes pravděpodobně vůbec nejdiskutovanější a nejkontroverznější kulturní praktikou, která se na světě provádí. Vyhrocené diskuze ovšem obvykle nabývají podobu nepřehledné smrště faktů a emocí, která stěží směřuje k lepšímu pochopení daného problému. Skromným cílem tohoto textu je tedy představení základních skutečností, kolem nichž se současná debata o ženské obřízce točí a které je třeba brát v úvahu.

Odřezávání částí ženských pohlavních orgánů je zvykem nejasného původu, existují o něm však zprávy již ze starověkého Egypta. Dnes se praktikuje zejména v Africe, a to v zemích ležících přibližně v oblastech pásu Sahelu a Afrického rohu. Dětský fond Organizace spojených národů (UNICEF) mezi dalšími zeměmi s významnou mírou prevalence uvádí Jemen a Irák (respektive irácký Kurdistán), obřezává se však také v jihovýchodní Asii. Případy ženské obřízky jsou hlášeny i z mnoha dalších států po celém světě, objevují se tam však nejspíš jen v rámci imigrantských komunit či specifických etnických a náboženských minorit (na indickém subkontinentu například obřízku praktikuje několik statisíců příslušníků islámské sekty Davúdí Bohra, jejíž kulturní kořeny sahají mimo jiné do východní Afriky). Více než 80 % žen je obřezáno v Somálsku, Guinei, Džibutsku, Egyptě, Eritrei, Mali, Sierře Leone a Súdánu.

Západní slzy v písku

Ačkoli v odborných kruzích bylo tradiční obřezávání žen známo mnoho dekád a již na počátku 20. století vůči němu vedli neúspěšnou kampaň egyptští lékaři, širší veřejnost na Západě se o ni začala zajímat až od konce 70. let, zejména díky aktivitám a kampaním Světové zdravotnické organizace (WHO). Tato pozornost pak výrazně posílila na přelomu tisíciletí. Tehdy začal sílit institucionální tlak směrující k vymýcení této tradice (mnoho zemí ji zakázalo zákonem), vzrostl zájem západních médií o dění v (severní) Africe a na Blízkém východě a rozběhla se diskuze o přistěhovalcích z těchto regionů v západních zemích, z nichž někteří ženskou obřízku nadále praktikovali.

Téma se nadto zviditelnilo i díky činnosti aktivistek jakými jsou Ayaan Hirsi Ali nebo Waris Dirie a našlo si ohlas i v popkultuře, zejména v podobě beletrizovaných příběhů žen z Afriky a Blízkého východu. Kromě Diriina autobiografického bestselleru Květ pouště (jenž byl před několika lety taktéž úspěšně zfilmován) můžeme jmenovat třeba Slzy v písku Nury Abdy, Zmrzačenou Khady Koity či fiktivní román Zmocnit se tajemství radosti známé feministicky orientované spisovatelky Alice Walker. Ženské obřízce se věnuje také senegalský snímek Moolaadé, poslední dílo, které před svou smrtí v roce 2007 natočil jeden z nejvýznamnějších afrických filmařů Ousmane Sembène.

V západním prostředí se o ženské obřízce mluví takřka výhradně z pozic ostré kritiky, odporu, šoku či přímo zhnusení. Nekompromisní postoje přitom bývají odůvodňovány různými argumenty, které nejčastěji poukazují na drastičnost a bolestivost zákroku, zdravotní rizika s ním spojená, jeho negativní vliv na schopnost prožívat sexuální rozkoš, nebo na skutečnost, že jej nedobrovolně podstupují malé děti, jimž je tak upřeno, aby o svém těle rozhodovaly samy.

Lidé ovšem nebývají pohoršeni jen samotnou obřízkou, ale také domnělým kulturně-sociálním kontextem, v jehož rámci je prováděna. Feministická kritika ji například vnímá jako extrémní manifestaci patriarchální snahy kontrolovat, limitovat či úplně zničit ženskou sexualitu. Časté také bývá spojování ženské obřízky s islámem, kdy samotný úkon není hlavním předmětem kritiky, ale poukazování na něj slouží jako podpůrný argument, který má dokazovat vypjatou misogynii muslimského náboženství či jeho obecnou neslučitelnost s „našimi hodnotami“.

Není obřízka jako obřízka

K vyjasnění a přehlednosti veřejné debaty přitom nepřispívá skutečnost, že pojem „ženská obřízka“ zahrnuje širokou škálu zásahů do ženských genitálii, které se výrazně liší mírou invazivnosti, přidruženými zdravotními riziky i dopadem na kvalitu dalšího života. Ženskou obřízkou se tedy rozumí:

a) odstranění části předkožky klitorisu a případně i špičky klitorisu samotného (WHO mluví v obou případech o obřízce typu I)
b) odstranění celého klitorisu a části vnitřních labií (typ II)
c) odstranění celého vnějšího genitálu zakončené sešitím vzniklé rány (typ III, často nazývaný též faraonská obřízka)

Mimo základní tři typy ženské obřízky existují ještě její symbolické formy, při nichž není žádná část genitálií odebrána, ale pouze lehce poraněna (píchnutím či škrábnutím) tak, aby se objevila krev.

U mužů je přitom obřízkou nazýváno pouze odstranění předkožky (tedy úkon analogický k ženské obřízce prvního typu) a nikoli další zásahy do pohlavních orgánů, které se provádí v různých kulturách a které zahrnují mimo jiné amputaci jednoho varlete, vpichování ozdobných předmětů do penisu či jeho podélné rozříznutí.

Těžko si lze také představit, že by někdo byť i jen naznačoval, že není velký rozdíl mezi odejmutím předkožky penisu a mezi odejmutím žaludu, případně celého údu. O ženské obřízce se přitom často hovoří tak, jako by snad rozlišování jednotlivých druhů bylo nepodstatné a podružné. Některé výhrady (třeba tu poukazující na vnucené zasahování do integrity těl dětí) nepochybně lze vztáhnout na všechny formy obřízky, včetně té mužské. U jiných to však již možné není.

Bylo by jistě zajímavé vědět, jaké typy ženské obřízky v různých zemích převažují, spolehlivá data zodpovídající tuto otázku ovšem dosud neexistují. Lze alespoň odůvodněně soudit, že kompletní odstranění genitálu s následným sešitím je převažující formou obřezání žen jen v Somálsku (podle UNICEFu se tam takto provádí 60 % obřízek) a ve významné míře se objevuje ještě v Eritrei (38 %) a dále pak v Džibutsku a Nigeru (v obou případech asi 30 %).

Obřezání místo holení

Ne zcela zodpovězená také zůstává otázka, jaké sociální a kulturní faktory praktikování ženské obřízky ovlivňují. Poměrně výrazné rozdíly ve společenských postojích vůči obřezávání žen se objevují nejen mezi obyvateli různých zemí, ale také mezi různými historickými regiony, etniky či náboženskými skupinami. Roli často hraje i sociální a ekonomické postavení rodiny či dosažená úroveň vzdělání.

Provádění obřízky je obvykle zdůvodňováno tradicí a skutečností, že obřezané genitálie jsou společensky vyžadovanou normou. Některá etnika považují mužskou i ženskou obřízku za rituál, který stvrzuje pohlavní identitu dětí. Ty se podle nich rodí částečně oboupohlavní – předkožka u chlapců je jakýmsi pozůstatkem labií, zatímco klitoris u děvčat je spojován s penisem. Tyto části těl, které mají náležet opačnému pohlaví, je tak třeba v rámci dospívání odstranit. Rozšířená je i představa, že podstoupení obřízky činí ženu čistější po fyzické i morální stránce.

Antropolog Jaroslav Skupnik připomíná, že podobné významy přikládá různým modifikacím pohlavních orgánů a jejich okolí i současná euroamerická kultura, která například vyžaduje vyholení či alespoň výraznou úpravu ochlupení v intimních oblastech. Žena s přirozeně zarostlým klínem by dnes řadou lidí byla považována za méně atraktivní, méně čistotnou a v některých jedincích by nejspíš budila i (kulturně podmíněné!) znechucení. Jiní lidé dokonce podstupují chirurgické zákroky jako je operativní prodlužování penisu či vaginoplastika, které ve většině případů nepřináší operovanému žádnou zdravotní výhodu, ale pouze modelují jeho pohlavní orgány tak, aby jejich vzezření více odpovídalo nějakému ideálu stanovenému kulturním konsensem.

Někteří západní muži si ostatně stále dobrovolně a bez zdravotního odůvodnění nechávají provádět obřízku penisu, neboť v ní vidí domnělý hygienický, ale také sexuální či estetický přínos.

Mezi holením klínu a faraonskou obřízkou pochopitelně existují diametrální odlišnosti, pokud jde o míru zásahu do integrity těla a zdravotní konsekvence. Kulturní význam obou těchto praktik se však může velmi podobat. V subsaharské Africe je zkrátka možné, že obřízka učiní ženu v očích společnosti atraktivnější, zatímco neobřezaná vulva může vzbuzovat odpor.

Výše řečené však neznamená, že kritika ženské obřízky je čistě doménou Západu. Ani v zemích, kde se stále široce praktikuje, se netěší všeobecné podpoře. V posledních letech byla naopak v mnoha afrických zemích zakázána a průzkumy UNICEFu ukazují, že se proti pokračování této tradice rovněž staví velké množství tamních žen a srovnatelný podíl mužů.

A co na to Alláh?

Nejlítější spory kolem ženské obřízky se v současném západním diskurzu vedou především o odpověď na otázku, zda vůbec a případně do jaké míry souvisí obřezávání žen s islámem.

Komentátoři, kteří takovou spojitost popírají, poukazují na několik skutečností: V řadě muslimských zemí v regionu severní Afriky, Blízkého východu a jižní Asie, se ženská obřízka neprovádí (nebo se provádí jen minimálně), Korán se o ní vůbec nezmiňuje, počátky jejího tradičního praktikování sahají mnoho století před vznik islámu a v subsaharské Africe neobřezávají ženy jen muslimové, ale také křesťané, Židé (konkrétně etiopští Falašové) a stoupenci tradičních afrických náboženství.

Oponenti tohoto pohledu se dělí do několika táborů. Někteří tvrdí, že ženská obřízka je pro muslimy náboženským příkazem a hledají pro tuto tezi oporu v hadísech (záznamech údajných výroků a činů Muhammada a jeho blízkých), klasických (předmoderních) islámských právních textech i v názorech současných muslimských učenců. Jiní tvrdí, že obřízka sice v islámu nemá původ a není vyžadovaná jeho základními texty, avšak muslimové ji během let integrovali do své náboženské praxe a občas dokonce šířili dále – silným argumentem podporujícím tuto tezi má být zejména přítomnost ženské obřízky mezi muslimy v Indonésii a Malajsii, neboť se historici shodují, že před prvními výraznými kontakty s islámem ve 13. století se v oblasti jihovýchodní Asie neobřezávali ani muži ani ženy.

Nijak výjimečnými nejsou spekulace, že si muslimové obřízku osvojili pro svůj domněle negativní vztah k ženám. Reprezentativní je v tomto smyslu tvrzení publicisty Břetislava Olšera, který říká: „Paradoxně ženská obřízka nemá svůj počátek v islámu, přičemž se ale jeho vyznavačům hodí do krámu, aby v jeho jménu masakrovali své paní a dívky.“

Poslední skupina komentátorů říká, že ženská obřízka sice není specificky islámskou praktikou, ale její přetrvávání je podporováno patriarchálním pohledem na ženskou sexualitu, který islám (ale nikoli výhradně jen on) legitimizuje. Pákistánsko-kanadský ateistickýaktivista Ali A. Rizvi například dává obřízku do souvislosti s vnímáním ženského sexuálního potěšení jako zárodku hříchu, které v různých variacích sdílí všechna velká náboženství.

Faktické údaje dávají za pravdu spíše těm, kteří spojitost mezi islám a ženskou obřízku vidí, není to však spojitost příliš přímočará a ani nezrušitelná.

Arabové ještě před vznikem islámu běžně prováděli obřízku mužů a již výrazně řidčeji i obřízku žen. Šlo přitom výhradně o obřízku prvního typu, při níž je odstraněna část předkožky a někdy i špička klitorisu (mnoho muslimských učenců ale trvá na tom, že klitoris musí zůstat netknutý). Korán tyto zákroky sice nenařizuje, ale skrze tradici, zčásti písemně zachycenou v hadísech, se přenesly až do současnosti.

Samy hadísy se o obřízce zmiňují poměrně řídce. V obecné rovině (bez rozlišení mužské a ženské formy) ji zahrnují mezi doporučená hygienická pravidla jako je zastřihávání vousů či čistění zubů. Provádění specificky ženské formy spíše připouštějí, než doporučují nebo nařizují. Vůbec nejznámější a pravděpodobně i nejvýstižnější je ve vztahu k této problematice hadís z Abú Davúdovy sbírky, v němž prorok Muhammad ženě provádějící obřízku radí, aby „neřízla příliš hluboko, neboť je to tak lepší pro ženu a více žádoucí pro jejího manžela“.

Obřízka tedy má podle základních pramenů islámu statut zvyku, nikoli nábožensky významného úkonu, k jehož provádění je věřící vázán povinnosti (to platí i pro její mužskou formu, ačkoli v průběhu dětství a raného dospívání bývají obřezáni téměř všichni muslimští muži).

Dříve než byly muslimské společnosti zasaženy modernitou, se názory muslimských učenců na obřezávání žen pohybovaly mezi akceptací a doporučením, přičemž šáfiovský směr islámského práva jej považoval za povinné – spolu s ním se také obřízka pravděpodobně rozšířila i do jihovýchodní Asie. Tam je dodnes široce podporována a prováděna především v málo invazivních formách (bez odstraňování klitorisu či jeho částí).

Současní muslimští učenci se ve věci ženské obřízky neshodnou. Někteří ji schvalují, doporučují či přímo vyžadují, jiní se vůči ní staví kriticky. V roce 2006 obřízku jako neislámskou odmítla egyptská univerzita al-Azhar, často považovaná za nejváženější islámskou instituci dneška. Fatwy (náboženská dobrozdání) namířené proti obřízce se obvykle odvolávají buď na islámský zákaz mrzačení, nebo na požadavek plnohodnotného sexuálního uspokojení obou partnerů v rámci manželství. Některé zase zpochybňují autentičnost hadísů, které obřízku podporují. Nejde přitom jen o planá prohlášení – UNICEF například poznamenává, že v Senegalu mají na rostoucím negativním postoji obyvatel k obřezávání žen zásluhu z velké části právě muslimští duchovní.

Háček je v tom, že náboženství nelze redukovat jen na jeho normativní podobu, kterou formulují učenci vzdělaní v teologii. Lidové formy religiozity se více než o svaté texty a jejich učené výklady opírají o udržování tradic, které není možné náhle změnit vydáním dobrozdání. Za náboženský požadavek tak považuje obřízku značná část obyvatel Guiney, Mali, Mauretánie, Egypta či Indonésie. U některých muslimských etnik je dokonce obřezání považováno za nezbytný krok k dosažení rituální čistoty, a tedy i způsobilosti k modlitbě a provádění dalších náboženských úkonů.

Prevalence obřízky v rámci jedné země je obvykle o něco vyšší mezi muslimy než mezi nemuslimy. Významnými výjimkami jsou v tomto směru Tanzanie, Nigérie a zejména Niger – v poslední jmenované zemi obřízku podstupuje asi polovina křesťanek a jen 2 % muslimek.

Rozsáhlou zprávu UNICEFu o ženské obřízce, z níž pochází většina citovaných statistických údajů, najdete zde.

Text Jaroslava Skupnika, který na fenomén ženské obřízky pohlíží z perspektivy sociální a kulturní antropologie, si můžete přečíst zde.

Publikováno na webu HateFree Culture.

HateFree Culture