Ivan Brezina: Češi by byli dobří muslimové, stejně jako se po Bílé hoře stali dobrými katolíky

Ivan Brezina. Foto Petr Nutil
S redaktorem G.cz, cestovatelem a vystudovaným ekologem Ivanem Brezinou v rozhovoru o uprchlících, pachatelích dobra a černobílém vidění světa.


Ondřej Fér: Co si myslet o lidech, kteří jsou schopní mít na tak komplexní problém, jako je záležitost uprchlíků a uprchlictví jednoznačný názor?

Ivan Brezina: Jsou dvě varianty. Buďto je to idiot vesnického ražení, což říkám nerad, protože jsem sám z vesnice. Je to stupid, který pije lahváče a čumí u toho na Novu. Jednoduchý idiot, který má názor. Druhý případ je, že jde o manipulátora, který svým názorem sleduje nějakou politickou agendu. Chce se zalíbit a svoje postoje promýšlí.

Podívejme se na tu druhou skupinu. Lze ji nějak popsat, rozčlenit, jde u ní vysledovat nějaké základní strategie?

Na politickém trhu se u nás dnes dá vysledovat jediná věc, a to je snaha zaujmout. Z politiky úplně vymizely typy vyhraněných dejme tomu pravičáků a levičáků. Dnešní politici si nemyslí vůbec nic, jen zoufale hledají téma, kterým by někoho uchvátili. Přestali být konzistentní. V české politice nevidím nikoho, snad s výjimkou Filipa Humplíka (předseda pražské organizace ODS, pozn. of), kdo by si vytrvale stál za svým. Ve vrcholné politice k vidění každopádně nejsou.

Pojďme si ještě zkusit rozdělit politickou scénu z hlediska reakcí na uprchlickou krizi.

Hodně se pošťuchuju s Martinem Konvičkou, což je nesmírně chytrý, vzdělaný člověk, který přeložil třeba základní knihu o memech a který třeba ve svém oboru, v biologii, je skutečná špička. Problém specialistů jako je Konvička, tkví v tom, že si myslí, že když rozumí devadesáté deváté noze stonožky, rozumí stejně i celému zbytku reality. Konvičkův problém je, že vystupuje jako odborník v otázce, ve které je ve skutečnosti stejný laik jako téměř kdokoliv jiný. Přesto se pořád zaštiťuje tím, že je docent.
Konvička je nejvýraznější postava debaty o uprchlictví. Pak je tu samozřejmě Okamura, ale to je populista bez jakéhokoliv přesahu. Konvička je schopen nastudovat si o svém v uvozovkách nepříteli množství informací a ty potom dokáže používat. Někde hluboko v něm je ale ukrytá emoce, která tohle všechno nakonec vždycky přebije a on začne věci vidět černobíle. A na tomto místě musím poznamenat, že když sám sebe zkoumám na základě emočního fungování, s hrůzou – a to třikrát podtrhuju, s hrůzou – vidím, že Konvička je politický vůdce, kterého bych za určitých okolností dokázal volit. Je to jediný hlas v Česku, který říká, že tady zraje velký průser. Devětadevadesát procent Konvičky je nepřípustná tvrdá manipulace – a pak je tu to jedno procento, které oslovuje tu část mé osobnost, kterou se snažím tvrdě držet pod pokličkou a na uzdě.

Máme tu ještě skupinu lidí, která se vyznačuje tím, že všude dává hashtag #přijímám.

To jsou naivní idioti. Bojím se používat slovo sluníčkáři, protože to je naprosto vyprázdněný pojem, který neznamená vůbec nic. Jsou to levičáci, kteří si myslí, že se stačí na každého usmát a celý svět bude v pohodě. Že až sem dorazí muslimové, budou se usmívat i na ně, oni se tu bezvadně asimilují a nebude žádný problém. To je samozřejmě obrovská naivita.
Kdyby tady přistáli marťani a začali nás tady žrát, tihle lidi by za nimi šli s kytičkou a mysleli by si, že se s nimi nějak domluví.
Současně jsou rozpolcení. Řada z nich má zkušenosti s jinými kulturami. To ale člověku dává nepřesnou představu. Když člověk jako třeba já strávil tři roky v různých asijských zemích a nikdy neměl žádný problém, měl by se vyhnout dojmu, že to stejně bezproblémově bude fungovat, když toho pohodového člověka přesadí do Česka. To je zásadní omyl a lidé, o kterých teď mluvíme, se ho dopouštějí. Prolnutí kultur by znamenalo především průšvih.
Čechy jako takové by to nicméně nakonec příliš neovlivnilo, přizpůsobili by se a nechali by se asimilovat. Češi by byli dobří muslimové, stejně jako se po Bílé hoře stali dobrými katolíky a po roce 1948 dobrými komunisty. A pokud sem přijdou Číňani, nechají si Češi hromadně zešikmit oči, tak to prostě je. Jsme přizpůsobivý národ, nebojujeme. Chvíli remcáme, ale nakonec to přijmeme, až na výjimky jako byli Gabčík a Kubiš.

Můj skromný názor je, že žijeme v dalším stěhování národů. Můžeme se stavět na hlavu, ale nezastavíme ho.

Evropa žije v přesvědčení, že tady bude navždy, ale to je velký omyl. Evropa je výsledkem specifického uspořádání okolností a nikde není řečeno, že vydrží navždycky. Žádná říše nevydržela navěky. Máme se tu jako prasata v žitě, v nejlepší době, v největší myslitelné svobodě, kdy můžeš dělat cokoliv. Jen si to mnohdy neuvědomujeme, protože neumíme vykouknout za hranice.

Zpátky domů: když si vedle sebe postavíme „konvičkáře“ a „sluníčkáře,“ kdo z nich představuje potenciálně větší nebezpečí pro budoucnost téhle země a blízkého okolí?

Oba stejně… ačkoliv Konvička je možná trochu nebezpečnější. Protože v něm je potenciál vůdce. Sluníčkáři jsou ve srovnání s ním jenom rozbředlé partičky.

O Konvičkovi jsme toho už řekli dost, pojďme se podívat na „sluníčkáře.“ Jejich agenda není jen prouprchlická, je to široký konglomerát podpory alternativy všeho druhu. Když se podívám třeba na akce okolo squattingu, mám obavu, že změny, které tahle skupina lidí láskyplně propaguje, směřují v důsledku k likvidaci současného právního řádu.

Určitě. To co teď řeknu, bude znít velmi silně, ale jsou to transformovaní komunisté. Zabýval jsem se třeba vývojem ekologického hnutí. Zajímalo mě, kde se ti lidé vzali: Když skončila válka ve Vietnamu, najednou zmizelo levičácky bouřlivé téma protiválečného protestu a vystřídala ho témata zelená. Teď se ukazuje, že ekologická situace není taková, jak ji ekologisté vymalovávali a vyvstala potřeba dalšího tématu, protože oni téma potřebují. Zaplaťpánbůh pro ně, nikoliv pro uprchlíky, se tu objevilo téma uprchlictví, na kterém můžou dál páchat dobro.
A řekněme si ještě jednu věc: ekologie sama o sobě je bezhodnotová věda, která se nezabývá tím, jestli něco je dobře nebo špatně, ale pouze popisuje stav věcí. Žádný ekolog ti neřekne, jak to má se světem správně být. Na to se nabaluje ekologismus, který říká, jak by to mělo být. To je okamžik, kdy se na vědu začíná nabalovat ideologie. Mezi ekology není žádný ekologista a mezi ekologisty nenajdeš žádného ekologa.

Což mi přijde jako zajímavý psychologický moment. Každý člověk by se, aspoň podle mě, měl snažit ve svém blízkém okolí měnit věci k lepšímu, ale kde se vezme touha dělat tyhle věci angažovaně, organizovaně, politicky?

Tu snahu měnit věci k lepšímu má v sobě podle mě každý. Třeba já mám barák na vesnici. Dají se tam dělat na lokální úrovni parádní věci. Vyčistíš potok, posedíš si s kamarády. Pak jsou ale lidé, kteří mají pocit, že tohle musí rozšířit na okres, na Česko a na celý svět.
Dokonale je tohle vidět na Jakubu Patočkovi (někdejší ekologický aktivista, dnes šéfredaktor internetového Deníku Referendum, pozn. of), který dobro páchá s takovým zápalem, že za ním vidíš šibenice a koncentráky. Páchal ho s takovým zápalem, že se mu rozpadl soukromý svět. Tam je vidět ta hranice. Pro mě a myslím, že pro normálně uvažujícího člověka obecně je bližší jeho zaprděný poklop, do kterého se vejde jeho rodina nebo vesnice. Jakmile to překročí tuhle úroveň, je v tom člověku psychologicky něco špatně. Vždycky je smysluplnější vyčistit potok, který ti teče za barákem, než bojovat za záchranu deštného pralesa na druhé straně zeměkoule.

Pachatelé dobra, ať už s uvozovkami nebo bez nich, se stále častěji dostávají do administrativní struktury na vládní úrovni a z ní potom prosazují svojí agendu, aniž by k tomu měli voličskou podporu. Nesměřuje tohle k vyrušení principů zastupitelské demokracie?

Tohle je koncept občanské společnosti, který před deseti lety říkal, že politici mají jít od válu, protože to všechno zvládnou angažovaní občané, spolky a hnutíčka. Na tom se svezla obrovská spousta lidí, která věděla, že by volbami se svou agendou neprošla. Proto tvrdili, že jsou občané s velkým O a že jsou lepší než politici. Dneska je to naštěstí mrtvé a vyšumělo to, politici ale přesto ztratili kredit. Občanská společnost je v tomhle strašně nebezpečná. Hnutí, která z ní vzešla, tvrdila a tvrdí, že stojí nad politikou, že se tedy nebudou nikoho na nic ptát a udělají si to po svém.

Když jsme u skrytého prosazování různých zájmů: Nakolik jsme s to orientovat se ve světě zájmů globálních velmocí a strategií, počínaje Zemanem v Číně a Klausem na ruské ambasádě?

Nejsme schopni se v tom zorientovat, protože nedokážeme posoudit, jaké jsou reálné události. Dostáváme se k tomu, když se Zeman na ruské ambasádě ožere tak, že málem poblije korunovační klenoty a pak se složitě vysvětluje, že má vlastně nemocnou nohu. Zdá se mi, že nás v posledních třech nebo pěti letech táhne k Moskvě, ale je to v rovině pocitů. Nemám pro to žádné důkazy.

Nesporný vliv na agendu má Facebook. Když jsme u směřování Česka, jak vnímáš třeba přestřelky mezi hradním mluvčím Ovčáčkem a Jakubem Jandou z Evropských hodnot?

Snažím se to nesledovat. Facebook má moc vtahovat do sebe i člověka jako jsem já, který se tomu snaží programově bránit. Denně mě to nutí reagovat na tisíc věcí a každý večer si řeknu, že jsem tím zabil celý den. Psal jsem idiotské posty a reagoval jsem na idiotské posty někoho jiného. Říkám si, že můj život přece zrovna tímhle nemůže být ovládaný – a druhý den se do toho stejně znova pustím. Jako feťák. V tomhle je skrytá obrovská každodenní manipulace. Proto taky každý rok vypadnu do Himaláje, jdu krajinou, kde není žádný signál a žádné notifikace a ohromně si to užívám.
Největší manipulace je v tom, že se každý den dobrovolně vystavujeme všem pitomostem, které na nás ze sociálních sítí proudí. A odstřihnout se od toho může každý. Stačí odjet třeba na chalupu a vypnout počítač a telefon. Říká se tomu digitální detox a třeba já ho potřebuju. Zjišťuju totiž, že jsem kvůli zahlcení podněty ztratil schopnost soustředit se na psaný text. Byly doby, kdy jsem četl tisícistránkové romány, dneska mi dělá potíže udržet pozornost na sobotní Lidovky.