Islamoložka Zora Hesová: Jsme ve válce s islámem?

The siege of united Christian forces in Buda, 1686, https://en.wikipedia.org

Útoky na západní civilisty, brutální propaganda tzv. islámského státu a nakonec příliv z uprchlíků z islámských zemí: poslední době vévodí nevyhnutelný pocit, že „západní civilizace“ a „islámský svět“ jsou v konfliktu. Čím dál víc lidí na Západě i mezi muslimy si myslí, že liberální západní svět a konzervativní náboženský východ stojí v jakémsi zásadním protikladu.

Odpověď na otázky Co se stalo? a Co je na tom pravdy? hledá islamoložka Zora Hesová. Text byl původně publikován na HlidaciPes.org.


 Co se v článku mimo jiné dočtete:

  • Neúspěch pokusu o demokracii v Egyptě odstavil pragmatický proud středního islamismu.
  • Kulturní válka se Západem není v islámu zakódovaná. Je ale nástrojem cílené strategie radikalizace.
  • Aféra s dánskými karikaturami v roce 2006 byla uměle vyprovokována.
  • Teze o kulturní válce se Západem stala zbraní v konfliktech mezi samotnými muslimy.
  • Radikálové přivolávají útoky vraždami amerických občanů, aby mohli tvrdit, že Západ útočí na islám.
  • Přijmout tvrzení, že jsme ve válce s islámem, znamená hnát vodu na mlýn extremistům.

Odpověď je třeba hledat ve zvratech na obou stranách Středozemí v posledním desetiletí a v politických strategiích radikálních skupin. Před patnácti lety byla teze střetu mezi civilizacemi kritizovanou politologickou hypotézou. V posledních letech se ale stala sloganem radikálů a nakonec i politickým programem těch nejradikálnějších z nich.

V Evropě nastal zvrat po roce 2001. Milióny gastarbeiterů, kteří tu do té doby žili jako Alžířané, Turci, Maročané a Bangladéšané, začaly být vnímány houfně jako „muslimové“ a to i přes to, že Kurd z Anatolie má velmi málo společného s Maročanem z Tangeru – včetně jejich islámu.

Do devadesátých let neměly západní země téměř žádnou integrační politiku a nedostatečné plánování bylo lehké omlouvat obtížnou integrací „muslimů“ do „západní demokracie“. Muslimové se ale stali předmětem podezírání už před tím, než tzv. islámský stát začal vraždit jménem jejich proroka. Pod vlivem brutalit a propagandy fundamentalistů se nelze divit, že vztah k islámu ovládl strach.

Nejdřív proti USA, teď proti celému Západu

V arabských zemích na druhé straně panuje už dlouho přesvědčení, že zahraniční politika USA je pokračováním evropské kolonizace s cílem ovládat arabskou naftu – jako důkazy platí železné spojenectví USA se Saúdskou Arábií, podpora Izraele a tragické důsledky invaze do Iráku. Teprve v posledních pěti letech se ale kritika amerického imperialismu proměnila v rozšířený pocit, že celý „Západ“ v USA v čele cíleně rozvrací nejen arabské země, ale svou materialistickou kulturou i duši islámu.

Vše změnilo tragické desetiletí amerického unilateralismu po roce 2003 a totální rozpad čtyř zemí v blízkém okolí Evropy, který následoval po politické probuzení Arabů.  Násilné reakce arabských diktatur na občanské protesty z roku 2011 otevřely prostor těm, kdo propagují radikální protizápadní ideologie. Neúspěch pokusu o demokracii v Egyptě odstavil pragmatický proud středního islamismu. Potom intervence fundamentalistických režimů a sítí v občanské válce v Sýrii umožnila bezprecedentní růst radikálních protizápadních hnutí.

Džihádismus se vrací

V roce 2013 se na scénu se vší silou vrátil džihádismus – paradoxně poté, co se zdálo, že sekulární vzedmutí Arabů odstavilo radikály z al-Káidy na slepou kolej historie. Transnacionální džihádismus je velmi odlišný typ islamismu od středního proudu, jakým bylo např. Muslimské bratrstvo nebo tuniská Nahda.

Na rozdíl od nich nemá národní politický program, ale definuje se pan-islámsky a v opozici proti všemu, co považuje za neislámské. Válka se Západem je základní ideologický princip džihádistů, kterým mobilizují tak různé muslimy, jako Tádžiky a Tunisany.

Kulturní válka se Západem není v islámu zakódovaná. Nebyla tématem před čtyřmi lety, kdy ještě milióny demonstrovali za svobodné volby. Dnes je ale válka proti Západu je ale reálná – jako nástroj systematické propagandy radikálních skupin, který se v důsledku vnitřních politických konfliktů arabských zemí nejprve stal způsobem politické manipulace, a nakonec jej cílená strategie radikalizace učinila na mnoha místech i realitou.

Radikalizuj a ovládni!

Válka západu proti islámu byla nejprve konspirační teorií a nástrojem mobilizace al-Káidy. Profesionální náboráři al-Káidy, jako byl např. Američan jemenského původu Awár al-Awlakí, rozšiřovali pomocí sociálních sítí teze o tom, že „Západ“ cíleně ničí islám. Pro mnohé muslimy od Afghánistánu přes Irák až po Somálsko fungovala teorie západní anti-islámské konspirace jako přesvědčivé vysvětlení toho, proč se jejich země rozpadaly a jako náborový nástroj.

Západ se stal projekční plochou fundamentalistů pro frustrace způsobené chudobou, represemi, nedostatkem sociálních perspektiv a nakonec i reálnými invazemi. Svou úlohu sehrálo i to, že realita západních zemí je obecně málo známá a z velké části je přenášená popkulturou, hollywoodskými filmy a pocitem symbolického vyloučení muslimů v Evropě.

Hlavním faktorem rozmachu protizápadní propagandy byla ale skutečnost, že vedle marginální al-Káidy se k rozšiřování teze o „střetu civilizací“ přidaly širší fundamentalistické sítě a autoritářské režimy.

Dánské karikatury? Jen záminka

Předním příkladem manipulativní propagandy fundamentalistů i sekulárních států byla aféra dánských karikatur z let 2005 a 2006. Bouře kolem karikatur byly na Západě chápány jako spontánní odezva reakčního islámu na západní právo zveřejňovat i sžíravou kritiku náboženských figur. Aféra se ale vyvinula ale zcela jiného scénáře a je dobré si tento příklad manipulace připomenout.

Poté, co bylo dvanáct karikatur zveřejněno v Jyllands Posten v září 2005, se dánští muslimové obrátili na soudy a neuspěli. Karikatury byly na podzim bez důsledků zveřejněny v egyptském Fadžru. V listopadu 2005 začala delegace dánských imámů v čele s Abú Labanem lobbovat v Egyptě, Libanonu a Sýrii – ten k původním dvanácti ale přidal ještě další tři s explicitním obscénním obsahem.

V prosinci tyto pozměněné karikatury projednávala na popud Egypta Organizace islámské konference v Mekce. Na začátku roku 2006 se do kontroverzí vložila Saúdská Arábie a řada fundamentalistických skupin, na což následovalo masivní otiskování původních karikatur v Evropě. Imám Júsuf al-Karadáví vyhlásil „den hněvu”. V únoru situace eskalovala mezinárodní kontroverzí a násilnými protesty v Damašku, Bejrútu, Teheránu a v Islámabádu.

Nešlo o islám, ale o domácí politiku

Protesty nebyly ani samovolné, ani primárně náboženské povahy. Šlo o politické demonstrace buďto vyvolané islamistickou opozicí s cílem provokovat vlastní vládu (Gaza, Pákistán), nebo zorchestrované samotnými režimy (např. v Sýrii, která jinak žádné demonstrace netolerovala). Aféra umožnila sekulárním diktaturám (Egyptu, Sýrii) podpořit svůj „islámský“ image, nebo politické opozici tento image svým vládám odpírat.

Nejednalo se o „spontánní“ reakci muslimů na jakési protikladné západní hodnoty, ale – jako vůbec téměř vždy v aférách kolem „kulturní války“ – o střet radikálů a sekulárních diktatur ohledně lokální politiky.

Podobný scénář cílené eskalace se opakoval v roce 2011, kdy bylo na internetu zveřejněno silně protiislámské video na desáté výročí útoku na New York. Video rozvířili radikálové, došlo opět k násilným „protestům“, ve kterých se například egyptská a libyjská vlády cítily nuceny opět bránit „islám“ proti spojeneckému Západu pod tlakem vlastních radikálů.

Vytvořit nepřítele, vynutit válku

Myšlenkové schéma kulturní války se Západem se stalo ještě mocnějším nástrojem vnitro-islámského konfliktu po roce 2013. Teď už nejde jen o mediální souboj mezi fundamentalisty a státy o to, kdo reprezentuje islám. V posledních letech je se teze o kulturní válce se Západem stala zbraní a programem ve skutečných konfliktech mezi samotnými muslimy.

Propaganda o apokalyptickém střetu mezi „pravým“ islámem samozvaného chalífy Bagdádího a „křižáckým“ Západem, kterou chrlí tzv. islámský stát (IS), má podobný účel, jako byla taktika al-Káidy v roce 2006 a taktika IS před zmocněním Mosulu.

Al-Káida před deseti lety úmyslně rozdmýchala občanskou válku s iráckými šíity, aby se v ní potom mohla stát hlavním „obráncem“ sunnitů. Podobně vystupňovala Bagdádího skupina teroristické útoky na iráckou armádu v Mosulu v letech 2013 až 14 natolik, že se začala chovat jako okupační armáda a postupně zcela ztratila legitimitu. Poté džihádisté vystoupili na „obranu“ místních sunnitů a mohli s jejich podporou armádu vyhnat. Bezpečnostní situace se následně zlepšila – útoky logicky přestaly.

Krutost má vyprovokovat odvetu

Radikální menšina jako skupina kolem al-Bagdádího, v souladu s plány vypracovanými s pomocí kádrů bývalé Saddámovy armády, postupují podle tohoto scénáře i nadále: systematicky ovládají místní komunity, přivolávají útoky západní koalice inscenovanými vraždami amerických občanů, aby následně mohli tvrdit, že Západ útočí na „islám“ a mobilizovat radikalizované zahraniční bojovníky.

Podle rozšířeného dzihádistického manuálu „Správa krutosti“ může totiž vzniknout islámský chalífát pouze cílenou polarizací islámské komunity a provokacemi Západu. IS tak vyvolává náboženskou válku proti křesťanům, šíitům, alevitům a „špatným muslimům“, aby v troskách kdysi multikonfesních společností mohl převzít kontrolu nad většinovou populací.

Protizápadní rétorika se teď hodí všem

Propaganda o válce Západu a islámu je tedy nástrojem záměrné polarizace samotných muslimů ze strany nejextrémnějších elementů fundamentalistické scény, přičemž o samotný Západ v první řadě nejde. Smutným faktem je ale to, že propaganda kdysi marginální skupiny dnes zcela zaplavila blízkovýchodní mediální prostor a stala se široce zneužívaným nástrojem moci.

Pro svou vnitřní politiku ji používají i spojenci Západu. Egyptská státní a provládní média od převratu v roce 2013 systematicky rozšiřují velmi oblíbenou konspirační teorii o tom, že za vznikem IS stojí plán USA na „rozvrácení“ arabských států.

Podobně hovoří i turecký prezident Erdoğan. Státní média dávají konspiračním teoriím punc hodnověrnosti. Všechny strany, které se snaží ospravedlnit násilí, nebo radikalizovat vlastní přívržence a působit chaos, shazují vinu za tragický vývoj na západní konspiraci a kulturní střet.

Neskákejme radikálům na lep!

Přijímat tezi o tom, že jsme ve válce s islámem, tedy znamená vodu na mlýn těm nejradikálnějším prvkům v probíhající třicetileté válce na východě od Středozemí. Znamená to i zapomínat, že muslimové samotní jsou prvními obětmi této propagandy, která se stala tam mocnou, že je velmi obtížné se jí racionálně bránit.

Tuniští republikáni masivně demonstrovali proti extrémismu po útoku na muzeum Bardo, nedokázali ale zabránit další tragédii. Islámští učenci houfně vystoupili proti tezi, že islám dovoluje používání násilí k politickým cílům, jejich autorita je ale omezená. Učenci egyptského al-Azharu neubránili svou porevoluční autonomii proti armádě a jejich projev je dnes politizován a zcela pozbyl legitimity.

Na propagandu lze reagovat jedině podporou všech racionálních a konstruktivních hlasů mezi muslimy, zejména těmi evropskými, otevřeností a vyvarováním se všech kroků, které extrémisté úmyslně provokují.


Zora Hesová, text byl původně publikován na HlidaciPes.org