Českou republikou hýbe výrok německé kancléřky Angely Merkelové o odsunu Němců. Odsoudil ho například prezident Miloš Zeman nebo premiér Andrej Babiš.
Co tedy skutečně Angela Merkelová řekla o odsunu?
“Proto je náš vzpomínkový den věnován obětem uprchlictví a vyhoštění – obětem, protože valná většina těch, kteří prchají, jsou oběti. Němečtí vysídlenci a jejich rodinní příslušníci dobře znají rozsah tohoto pojmu. Vysídlenci byli obětmi, které trpěly hořkou nespravedlností. Ale nesmíme špatně rozpoznat příčiny a účinky. Vysídlení a uprchlictví Němců byly bezprostředními následky Německem zahájenou druhou světovou válkou a nevýslovných zločinů spáchaných během nacionálněsocialistické diktatury. To nicméně nemění nic na tom, že pro vysídlení chybělo jak morální, tak politické ospravedlnění.” (překlad Viktor Derka)
Celý ten projev není o ničem jiném, než o tom, že Německo, kam před 70 lety přišlo 12 miliónů uprchlíků, má v kolektivní paměti uchováno, co to znamená přijít o všechno, být vyhnán z domu, usazovat se v úplně nové krajině. A ačkoliv je to se současnou situací těžko srovnatelné, ztráta domova a pocit úzkosti jsou podobné.
A hned vzápětí dodává, že Německo musí a bude nadále podporovat myšlenku smíření a porozumění v Evropě. Že migrace je velkým problémem, který je ovšem potřeba řešit na celoevropské úrovni a humánně, protože jsou to pořád lidé. Polovina všech uprchlíků na světě jsou děti mladší 18 let. „Chlapci a dívky, kteří by měli být ve školách a žít v bezpečí domova. Nikdo si neumíme představit, čím procházejí,“ shrnula Merkelová.
Odsun byl sporným okamžikem naší historie. Je pravdou, že po tragédiích například v Lidicích, dění na území Sudetského Německa nešel zajistit klid a mír mezi československým obyvatelstvem a Němci. Druhou stranou pravdy je, že během odsunu došlo k mnoha zločinům. Například k Masakru na Švédských šancích z 18. a 19. června 1945.
Příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky vedení poručíkem OBZ Karolem Pazúrem a osvětovým důstojníkem Bedřichem Smetanou zde zmasakrovali 265 obyvatel Dobšiné, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovy Lehoty u Žiari nad Hronom. Povraždění byli hlavně Karpatští Němci a Maďaři, bylo však mezi nimi i několik Slováků. Naprostou většinu povražděných tvořily ženy a děti. Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem, oběti byly přinuceny se svléknout do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly, děti se dívaly, jak jim vraždí matku, a pak postavené tak, aby viděly na její tělo, čekaly až na ně přijde řada. Pazúr nakonec přiznal pod tíhou důkazů i postřílení kojenců a jejich likvidaci „odůvodnil“ následovně: „Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?“ Tvrzení, že mezi povražděnými byli zrádci a nacističtí aktivisté, se neprokázalo. Svědkové pouze tvrdili, že před popravou se osm mužů přiznalo k příslušnosti k Hlinkově gardě, což ovšem nebyl relevantní důvod k rozsudku smrti (ostatně v Hlinkově gardě sloužil i sám Pazúr). Naopak se ukázalo, že mezi povražděnými bylo i několik antinacistů aktivně podporujících partyzány a Slovenské národní povstání a že třicet lidí bylo slovenské národnosti. Jelikož byl Pazúr přítel řady komunistických pohlavárů, kteří za něj opakovaně intervenovali před i po odsouzení, byl mu trest Klementem Gottwaldem (na doporučení mj. Bedřicha Reicina) snížen na polovinu a v roce 1951 (po dvou letech věznění) byl propuštěn při amnestii.