Chameleónské proměny plukovníka Kaddáfího

Muammar Qaddafi, - U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist 2nd Class Jesse B. Awalt/Released - DefenseImagery.mil, VIRIN 090202-N-0506A-324. Wikimedia

Muammar Kaddáfí bývá sám označován za otce moderního terorismu, přesto se však později stal spojencem Západu v boji s islámským terorismem.

Muammar Kaddáfí je sice už skoro čtyři roky po smrti, ale s důsledky jeho vlády se Libye (a nejen ona) potýká dodnes. Libyjsko-československé kontakty byly do konce roku 1989 velmi přátelské. V Československu se libyjští či Libyí podporovaní teroristé dokonce přímo školili. A Libye se stala i jedním z největších odběratelů semtexu. Muammar Kaddáfí se však později stal spojencem Západu v boji s islámským terorismem.

Zaostřeno na moderní dějiny – Chameleónské proměny plukovníka Kaddáfího

Scénář pořadu /  Autoři: Petruška Šustrová a Josef Mlejnek

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání našeho cyklu. Dnes začneme tragickou událostí, která se stala 19. září 1989. Toho dne totiž odstartovalo z letiště v N’Djameně v Čadu dopravní letadlo francouzské společnosti UTA. Stroj byl na cestě z konžského Brazzaville, a přes Čad měl namířeno do Paříže – ale na cílovém letišti už nepřistál. Asi 45 minut po startu z N’Djameny otřásl letadlem výbuch a to se zřítilo do saharské pouště. Všech 156 cestujících a 14 členů posádky zahynulo, mezi oběťmi byla i manželka amerického velvyslance v Čadu.

Vyšetřování odhalilo jako původce útoku Libyi, podobně jako v případě mnohem známějšího atentátu, kdy v prosinci 1988, krátce před Vánoci, explodovalo nad skotským městečkem Lockerbie letadlo Boeing americké společnosti PanAm. Toto neštěstí si vyžádalo skoro tři stovky obětí. Jednu z hlavních rolí v této tragédii sehrála i československá výbušnina semtex. A semtex také výmluvně vypovídá o velmi těsných vztazích Muammara Kaddáfího s tehdejším sovětským blokem, a zejména právě s Československem. Libyjsko-československé kontakty byly do konce roku 1989 velmi přátelské. V Československu se libyjští či Libyí podporovaní teroristé dokonce přímo školili. A Libye se stala i jedním z největších odběratelů semtexu. Kromě vlastních akcí ho z velké části distribuovala dál k takzvaně „osvobozeneckým“ skupinám po celém světě, včetně Irské republikánské armády, u níž nalezl semtex zvláštní oblibu. Dalo by se říci, že Muammar Kaddáfí byl prodlouženou špinavou prackou komunistických režimů. Ostatně, Gustáv Husák dokonce Kaddáfímu udělil řád Bílého lva s řetězem.

Nicméně útok na francouzské letadlo v Africe znamenal též jakousi labutí píseň Muammara Kaddáfího jakožto nebezpečného teroristy – tedy, pomineme-li jeho nechutné vydírání celého světa v případě bulharských sester, který byl v centru pozornosti světové veřejnosti v létě 2007. Pád komunismu a sankce, uvalené na Libyi v souvislosti s leteckými atentáty, vystavily režim plukovníka Kaddáfího do nepříjemné mezinárodní izolace. Změna mezinárodních poměrů i jeho vlastního politického kursu pak způsobila, že se z Kaddáfího, hlavního mezinárodního teroristy sedmdesátých i osmdesátých let minulého století, stal dokonce spíše spojenec Západu v boji s terorismem. A právě na příčiny tohoto podivuhodného obratu se nyní zaměříme. Kromě smutného výročí katastrofy, jež by se dala označit za „malé Lockerbie“, nás k tomu vede i skutečnost, že se Muammar Kaddáfí dostal k moci rovněž v měsíci září, konkrétně v září 1969. Jak se to seběhlo? To nám prozradí ukázka z článku Karla Vandáka, který vyšel v deníku Mladá fronta Dnes 3. dubna 2004:

„Nejmladší syn z kočovné beduínské rodiny v poušti Sirte napřed dostal tradiční náboženské vzdělání a v roce 1956 se nechal zapsat na střední školu ve Fezzánu. Tam se spřátelil se skupinkou angažovaných levicových studentů, kteří později vytvořili tvrdé jádro jeho militantní revoluční skupiny. Po pěti letech však musel Kaddáfí z Fezzánu odejít – právě kvůli svému politickému aktivismu. Jako pro mnoho muslimů jeho generace, byl pro Kaddáfího v té době vzorem egyptský prezident Gamal Abdul Násir, kterého k moci vyneslo volání po sjednocení arabského světa a více či méně otevřené nepřátelství vůči Západu. Přes nucený odchod ze školy se dostal na Libyjskou univerzitu, odkud v roce 1963 s vyznamenáním přešel na vojenskou akademii v Benghází. Tam založil s přáteli tajnou skupinu, jejímž cílem bylo svržení prozápadní monarchie. To mu nebránilo, aby po ukončení studií v roce 1965 šel na zkušenou do Británie. Po roce stráveném na proslulé vojenské akademii v Sandhurstu se vrátil s důstojnickou hodností u elitních jednotek Signal Corps a s nezmenšeným revolučním zápalem. Prvního září 1969 se tehdy ještě kapitán Kaddáfí v úctyhodně nízkém věku sedmadvaceti let pustil se skupinkou spiklenců v Tripolisu do nekrvavého puče. Svrhnout nepopulárního krále Idríse I. a vyhnat jej do exilu pro ně nebyl problém. V následném boji o moc Kaddáfí a jeho lidé vyšachovali ze hry starší důstojnickou garnituru a v lednu 1970 se Kaddáfí prohlásil vůdcem země.“

Nicméně Kaddáfí se nespokojil pouze s převzetím osobní moci. Stal se z něj i politický teoretik a v roce 1977 vyhlásil ustavení takzvané Velké libyjské arabské socialistické džamáhíríje. Všechna přídavná jména mají zvýraznit to poslední – arabský neologismus, znamenající něco jako „stát lidových mas“.

Džamáhíríje měla být dle Kaddáfího systémem překonávajícím jak západní kapitalistickou demokracii, tak komunismus. Novou ideologii obsahovala známá Kaddáfího Zelená kniha, jejíž tři díly vyšly ve druhé polovině sedmdesátých let. V Tripolisu dokonce vzniklo Světové centrum pro výzkum Zelené knihy, tedy jakási hlavní ideologická centrála. Břetislav Tureček v článku otištěném v deníku Právo 3. března 2007 napsal: V libyjských městech snad není místo, odkud by nebyl vidět nějaký Kaddáfího portrét či billboard s citátem ze Zelené knihy. Na jednom z tripoliských náměstí je kuriózní ocelová plastika: na zemi se válí dvě obří knihy znázorňující Bibli a Kapitál, obepnuté drátěnými pavučinami s dvojicí plechových pavouků. A nad touto ‚historickou veteší‘ triumfálně ční Zelená kniha.“

Podle Kaddáfího měl vládnout lid přímo pomocí různých rad a shromáždění, bez škodlivých politických stran i bez hlasování, při němž by rozhodovalo něco tak nízkého a nelegitimního jako je nadpoloviční většina. Sám Kaddáfí nezastával žádnou oficiální funkci – nechal se titulovat jako „bratr vůdce a průvodce revolucí“. Tolik zelená teorie. Strom života Kaddáfího džamáhíríje byl však nepřekvapivě kasárensky šedivý a drsný. Přes všechny vznešené teoretické řeči o vládě lidových mas panovala v Libyi obyčejná diktatura s plukovníkem Kaddáfím v čele. Šestimilionovou zemi ovládal Kaddáfího mocenský aparát a za kritiku „bratra vůdce a průvodce“ čekal odvážlivce zpravidla kriminál. Média byla v rukou vlády, stejně tak jako skoro celá ekonomika. Podle hodnocení ministerstva zahraničí Spojených států šlo o:Propracovaný systém dohledu nad jednotlivci, který důsledně monitoruje jejich veškeré činnosti.“ Tedy vlastně socialismus? Ano, ale jak pravil sám bratr plukovník, socialismus islámský. Kaddáfí prostě svérázně smíchal prvky (západního) marxismu, místních beduínských tradic a islámu. V zemi platil zákaz alkoholu, na noční podniky v Libyi nešlo narazit. Pokud ale v Libyi existovala nějaká reálná opozice, tvořili ji nejčastěji právě islamisté, které Kaddáfí tvrdě potlačoval. Islamisté Kaddáfího považovali za zkorumpovaného bezbožníka, jemuž jde v prvé řadě o vlastní moc a prospěch. Islám byl u Kaddáfího přinejlepším na druhém místě: dával před ním přednost vlastní – prý univerzální – teorii, a hlavně vlastní moci.

Muammar Kaddáfí bývá někdy označován dokonce za otce moderního terorismu. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století totiž, díky mohutným příjmům z prodeje ropy, financoval i jinak podporoval skoro všechny teroristické organizace, co tehdy na světě existovaly: od palestinských přes Irskou republikánskou armádu až po Japonskou Rudou armádu. Kaddáfí s velkou pravděpodobností podporoval skupinu Černé září, která provedla masakr izraelských sportovců na letní olympiádě v Mnichově v roce 1972. A platil i proslulého teroristu Iljiče Ramíreze Sáncheze, známějšího jako Carlos či Šakal. Kvůli rozsáhlé podpoře teroristických organizací zavedly v roce 1982 Spojené státy proti Libyi rozsáhlé ekonomické sankce.

V roce 1984 pak byla před libyjským velvyslanectvím v Londýně zastřelena policistka Yvonne Fletcherová, která dohlížela na demonstraci proti Kaddáfímu. Britové byli přesvědčeni, že smrtící výstřely vyšly z oken ambasády, ale libyjští diplomaté se zaštítili diplomatickou imunitou. Nakonec, po desetidenním obléhání velvyslanectví, jim byl povolen návrat do Libye. Britská vláda přerušila s Tripolisem jakékoli diplomatické styky, a Libye tak definitivně získala status nepřátelského a nebezpečného státu. Nicméně Muammar Kaddáfí hodlal v prohlubování příkopu mezi Libyí a Západem pokračovat. 2. dubna 1986 vybuchla v Západním Berlíně v klubu La Belle, kam chodili příslušníci amerických ozbrojených sil, puma, která zabila dva americké vojáky a mladou Turkyni. Více než dvě stovky lidí utrpěly zranění. Záhy byla zachycena komunikace mezi Libyí a její berlínskou ambasádou, z níž jasně vyplývalo, že se na útoku podíleli dva agenti libyjské tajné služby. To už bylo příliš. Americký prezident Ronald Reagan nařídil odvetný úder – operaci nazvanou „Kaňon El Dorado“. Její průběh nám nyní přiblíží ukázka z článku Lukáše Visingera, který vyšel 13. září 2004 v Armádním technickém magazínu: Z Velké Británie vzlétlo 14. dubna 1986 24 bombardérů F-111F. Šest záložních bombardérů se vrátilo po prvním tankování a pět bylo odvoláno pro poruchu, takže nad Libyi jich krátce před půlnocí dorazilo třináct. Podpořily je stroje amerického námořnictva, které poskytovaly vzdušné krytí. F-111F udeřily na vojenské cíle v Tripolisu a Benghází; zničily mimo jiné budovu hlavního velení, a to jen několik minut po tom, co ji Kaddáfí opustil. Jeden americký letoun byl sestřelen a dvoučlenná posádka zahynula. Kaddáfí posléze prohlásil, že bylo sestřeleno dvacet letadel, tj. více, než kolik se jich útoku zúčastnilo. Nálet nesmírně otřásl sebevědomím nejen Libyjců, ale také Sovětů, kteří vybudovali protivzdušnou obranu Tripolisu.“Při náletu prý zahynula i Kaddáfiho adoptivní dcera. Je velmi pravděpodobné, že útok nad Lockerbie měl být odvetou za americké bombardování, které však bylo odvetou za teroristický útok na západoberlínské diskotéce i za řadu předchozích akcí. A nelze ani vyloučit eventualitu, že trpká zkušenost sovětských vojenských míst s průchodností Sověty vybudované protivzdušné obrany libyjské metropole přispěla ke konci studené války, k tomu, že v Kremlu museli uznat technologickou porážku v soupeření se Spojenými státy.

Ale po pádu komunismu ztratil Kaddáfí svého hlavního protektora a zároveň na něj dolehly sankce za atentát nad skotským Lockerbie. Právě kvůli sankcím nakonec vydal dva členy své tajné služby, za atentát údajně zodpovědné, soudu. A když zjistil, jak Američané sevřeli Saddáma Husajna do kleští, začal se v devadesátých letech postupně obracet k Západu. Překvapivě odsoudil útok na newyorská dvojčata, přičemž dokonce prohlásil: Po tomto strašném činu je lidskou povinností projevit účast s americkým lidem a stát na jeho straně.“ A po americké invazi do Iráku v roce 2003 pak Kaddáfí zkrotl docela. Pochopil, že pokud bude dále experimentovat se zbraněmi hromadného ničení, udělají mu Američané z Libye kůlničku na dříví. Zato když bude hodný, pominou sankce a on bude moci náramně profitovat z obchodu s ropou a zemním plynem. A podle této logiky se „bratr vůdce“ plukovník Muammar Kaddáfí choval až do svého pádu. Kruté divadlo s bulharskými sestrami z roku 2007 mu mělo asi posloužit hlavně k tomu, aby před domácími klany i okolními vládci neztratil úplně tvář, aby se zbavil pověsti zbabělce, který se přidal k Američanům s vyhlídkou na klidné stáří zajištěné tučnými zisky z obchodu s ropou a plynem.

Kaddáfí byl kmotrem teroristů v době, kdy si to mohl dovolit, kdy dělal špinavou práci za sovětské impérium. Jakmile po pádu komunismu zjistil, že mu kvůli teroristickým praktikám a vývoji vlastních zbraní hromadného ničení hrozí ztráta moci, rychle obrátil. S Američany i s Evropskou unií měl společné obchodní zájmy a též společného nepřítele – islamisty. Kaddáfí byl totiž zejména díky svému dílu Zelená kniha radikálními muslimy považován za ateistu a odpadlíka. Islamisté – podobně jako kdysi Kaddáfí – používají terorismus jako metodu. Ale boj s terorismem není bojem s metodou, nýbrž s těmi, kteří tuto metodu používají. Nyní tedy především s islamisty. To však nejde říci nahlas, neboť hrozí, že by se boj s islamisty snadno přelil ve válku s celým islámem.  Výraz „válka s terorismem“ je proto pouze maskovacím eufemismem, jenž má navíc tu výhodu, že vlastně nikdo nemůže být proti. A ze stejných důvodů byl Muammar Kaddáfí jakožto ne-islamista po jistou dobu spíše muzeálním teroristou předchozí historické etapy. V závěru ale musíme zmínit též složitou a nesrozumitelnou povahu Muammara Kaddáfího, který se i člověku zvyklému v politice na ledacos jevil jako velký podivín. A nejen kvůli tomu, že žil a návštěvy přijímal v beduínském stanu či že byl obklopen takzvanou Amazonskou gardou, oddílem pečlivě vybraných a po zuby ozbrojených krásek, v jejichž popisu práce zdaleka nebyla jen běžná činnost bodyguarda.

„Jsem chudý vandrující beduín, který nemá ani rodný list. Jím, aniž jsem si umyl ruce, a skopnu všechno, co mi stojí v cestě, i kdybych měl rozbít výlohu obchodu nebo trefit starou paní. Nikdy jsem neokusil alkohol, sodovku nebo pepsi. Nevím, jak vypadají peníze, i když po mně stále někdo něco chce. Vše, co mám, jsem vyrval z rukou zlodějů, z tlam koček, z pracek psů a věnoval to obyvatelům měst,“ píše autor souboru povídek nazvaného Uprchnout do pekla. Na tom by ještě nebylo skoro nic zajímavého, kdyby se ovšem onen autor nejmenoval Muammar Kaddáfí.

A Kaddáfí nebyl jen autorem uměleckých děl, ale dokonce jejich hrdinou. Anglická národní opera uvedla v roce 2006 představení nazvané Kaddáfí: žijící mýtus – šlo o mix opery, muzikálu a tanečního představení. Ladislav Nagy o tomto uměleckém díle v časopisu Respekt v září 2006 mimo jiné napsal:„Autorem hudby je u nás dobře známá kapela Asian Dub Foundation, která opět potvrdila pověst skupiny, jež chce něco zásadního říci, leč nějak přesně neví co. […] Recenze, jichž se opernímu opusu dostalo, jsou smíšené. […] Smíšeným ohlasům neuniklo ani libreto, lépe řečeno výstavba příběhu. Opera nabízí mozaikovitý pohled na dějiny Libye posledních osmdesáti let a současného diktátora zobrazuje ve sledu fragmentů nastavujících divákovi různou perspektivu: vidíme Kaddáfího jako romantického hrdinu bojujícího proti cizímu útlaku, jako milujícího otce, ale též jako diktátora nemilosrdně likvidujícího politickou opozici a neváhajícího podílet se na teroristických útocích. Zatímco deník Times takovou výstavbu oceňuje, Guardian pro ni příliš pochopení nemá a zdůrazňuje, že dílo nedokáže podat ucelenou výpověď ani odpovědět na otázku, kterou si Ramon Tikaram v roli Kaddáfího klade na začátku opery: ‚Kdo vlastně jsem?‘“

Náš pořad si kladl poněkud skromnější cíle – chtěli jsme připomenout hlavně měnící se obsahy pojmů terorista a terorismus v době před pádem komunismu a po něm. Snad se nám to podařilo. A na závěr si pustíme nikoliv přímo ukázku ze zmíněné opery, ale píseň skupiny Asian Dub Foundation nazvanou „Fortress Europe“ (Pevnost Evropa). Ta totiž nepřímo poukazuje na další důvod oteplení vztahů mezi Libyí a Západem, jímž byl strach z přílivu afrických uprchlíků, jemuž měl plukovník Kaddáfí zamezit. Ze studia ČRo 6 se s Vámi loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte zde, nebo v archivu Českého rozhlasu.

Článek byl publikován na webu Moderní-dějiny.cz

Moderní Dějiny