Česká koruna: Intervence mýtů zbavené

Building of Czech National Bank (Česká národní banka) in Prague, front view Jklamo - Wikimedia

Již více než tři roky trvající kursový závazek České národní banky držet kurs naší měny poblíž hranice 27 korun za euro budí vášně. Kromě emocí se však kolem měnové politiky naší centrální banky množí celá řada konspiračních teorií a mýtů. Ty ovšem pramení z neznalosti základních ekonomických souvislostí.

Fikce: Konspirátoři rádi citují zákony: „Hlavním cílem ČNB je péče o cenovou stabilitu,“ hovoří zákon o ČNB. Proti tomu se často staví zdánlivě protichůdné vyjádření někdejšího guvernéra ČNB Miroslava Singera: „Hlavním cílem intervencí je dosáhnout inflace kolem 2 procent.“

Fakt: Konspirátoři nechápou pojem „cenová stabilita“ a zcela cizí jim je i skutečnost, že cenovou stabilitu definuje samotná centrální banka. Ta naše ji chápe jako roční míru inflace ve výši 2 procent s pásmem plus minus jeden procentní bod. To má svou logiku. Centrální banky preferují mírnou inflaci před nulovým cenovým pohybem. Důvodů je několik. Především ten, že trefit přesnou hodnotu inflace je obtížné. Kdyby se tedy cílilo na nulu, střídala by se období mírné inflace a mírné deflace. Proč je takové lavírování mezi růstem a poklesem cenové hladiny, si řekneme vzápětí.

Fikce: „Do dnešního dne ČNB vynaložila na intervence více než bilión korun!!! Tj. vnitřně zadlužila každého z nás o sto tisíc Kč, včetně nemluvňat! A to za více než 3 roky a zcela zbytečně.“

Fakt: Každá centrální banka v současnosti může řídit množství peněz v oběhu s ohledem na svůj cíl, kterým je výše uvedená míra inflace. Mezi množstvím peněz v oběhu a inflací totiž existuje úzká souvislost. Pokud tedy ČNB uzná za vhodné, že je zapotřebí emitovat peníze proto, aby zvýšila inflaci, má na to plné právo. Žádný vnitřní dluh tím ale nevzniká. Centrální banky neprovádí svou činnost za účelem zisku. Dokonce si od nikoho peníze nepůjčují. Ani emisí korun tedy České národní bance nevzniká žádný závazek. Nežijeme v dobách zlatého standardu, kdy hlavní světové měny měly definovaný zlatý obsah. Každá emitovaná bankovka tedy představovala závazek banky vydat držiteli bankovky při jejím předložení odpovídající objem zlata. Dnes zkrátka nemůžete přijít na pobočku ČNB a předložit balíček „masaryků“ a říci, že chcete například zlatou cihlu.

Fikce: „Ničím nekryté papírky, kterými ČNB intervenuje, budeme splácet my a další generace.“

Fakt: Opět nesmysl. Už dávno před zahájením intervencí jsme v peněženkách vlastně měli „ničím nekryté papírky“ a 7. listopad 2013 na tom nic nezměnil. Samozřejmě, že nebudeme ani nic splácet, neboť emisí korun žádný dluh nikomu nevznikl. Používání prakticky jakékoli měny je založeno na důvěře v ní. Lidé platí korunami proto, že věří a vědí, že si za ně koupí určitý objem zboží a služeb. Zároveň lidé vědí, že si ony ničím nekryté papírky dokáží uchovat svou kupní sílu. Samozřejmě, že díky inflaci kupní síla jedné koruny, eura nebo dolaru klesá, ale díky prakticky stabilnímu růstu našich příjmů (který je častěji vyšší než růst cen) kupní síla obyvatelstva roste.

Fikce: „Ekonomové, stojící za intervencemi, je zdůvodňují tím, že pomáhají českým exportérům.“

Fakt: Cílem intervenci nic takového nebylo. Je zajímavé, že konspirátoři citují Miroslava Singera a jeho výrok, že smyslem kursového závazku je zvýšit inflaci k cílové hodnotě a jedním dechem to popřou tvrzením, že šlo o podporu českých exportérů. Ano, čeští exportéři na intervencích vydělávají. Jde však o vedlejší efekt intervencí a nikoli o jejich záměr.

Fikce: „Průměrný český ekonom se bojí deflace, jako čert kříže! Ale proč, když znamená jenom pokles cen. A jak nejlépe dohnat úroveň západních zemí než řízenou deflací? To by každý občan přeci uvítal.“

Fakt: Zde se projevuje další zásadní neznalost konspiračních teoretiků. Deflace je pokles cen, to ano. Přesnější definice je pokles cenové hladiny. A jak známo, mzdy jsou také ceny. Došlo-li by k rozpoutání deflační spirály, klesaly by ceny nejen hotové produkce, ale také mzdy, sociální dávky, důchody. A nyní pozor. Odbory obecně pokles mezd blokují. K čemu by tedy deflační spirála vedla? K propouštění. Pokud budou klesat ceny zboží, které firmy prodávají na trhu, klesaly by tržby. Pokud by na to firmy nijak nereagovaly, klesaly by jim zisky. Firmy proto budou mít zájem na snížení nákladů, tedy především mzdových. Pokud odbory nedovolí pokles mezd, budou muset firmy mzdové náklady snížit tím, že zaměstnají méně lidí. A takto by to šlo stále dokola. Proto je deflace, respektive deflační spirála poměrně nebezpečná záležitost. Ostatně, máme za sebou přinejmenším dvě zkušenosti s deflací. Ta první přišla ve 30. letech minulého století, kdy svět zasáhla hluboká a dlouhá hospodářská krize. Nezaměstnanost v mnoha zemí, včetně prvorepublikového Československa, běžně dosahovala 25 procent. Ceny klesly kumulovaně až o třetinu, stejně jako hrubý domácí produkt. Svět se ekonomicky vrátil o dvacet let zpět. Druhou zkušeností je současné Řecko nebo Japonsko. Obě země se díky deflační spirále nemohou vzpamatovat.

Fikce: „Jak odlišný přístup od státotvorného působení Aloise Rašína, který podporoval politiku rozpočtových úspor a DEFLACE! Ano, DEFLACE!!!

Fakt: Rašínovu deflační politiku je třeba chápat v kontextu své doby. Tehdy měla československá koruna stanoven zlatý obsah. Vláda ani centrální banka si nemohly dovolit, aby byla koruna v očích zahraničních investorů chápána jako nekvalitní měna. Jenže to mimo jiné znamenalo, že korunu nebylo možné nominálně znehodnotit a podporovat tak československý vývoz. Naproti tomu prosazování deflace znamenalo, že se československé zboží stávalo relativně levnějším vůči zahraničnímu, rostl export, klesal import. Koruna byla reálně znehodnocena (za jednu korunu jste si v zahraničí koupili méně zboží než doma, protože domácí zboží stále zlevňovalo). Rašín tedy prováděl devalvaci koruny, stejnou politiku, ke které přistoupily jednotlivé země po propuknutí Velké hospodářské krize ve 30. letech. Rozdíl byl pouze v provedení. Zatímco Raší korunu devalvoval skrytě skrze reálný kurs, Británie, Francie a další znehodnocovaly své měny nominálně, tedy odpoutáním od zlata, případně skrze snižování zlatého obsahu.

Fikce: „Pokud nám vláda s ČNB zdraží vše umělou inflací, místo aby vytvořili prostředí pro růst HDP při malé řízené deflaci, tak se česká koruna nikdy nemůže zhodnotit tak, aby naše životní úroveň dohnala tu v západních zemích. Silná ekonomika není o růstu mezd, ale o růstu vlastní měny a produktivity.“

Fakt: Zde konspirátoři smotali několik věcí. Jak již bylo vysvětleno výše, deflace nevede k růstu, ale v konečném důsledku k poklesu HDP. Z toho ovšem nevyplývá, že inflace je motorem hospodářského růstu. Inflace, je-li v rozumných mezích, může hospodářskému růstu napomáhat. Zadruhé, silná ekonomika není o silné měně, ale právě o produktivitě práce. O schopnosti lidí v dané zemi produkovat stále větší objem zboží a služeb, které následně vyměňují na trhů za jiné zboží a služby.

Fikce: „Český národ díky intervencím chudne.“

Fakt: Český národ díky intervencím nechudne, protože český národ od zahájení intervencí ani v jednom roce nezchudl. Naopak, hospodářský růst za roky 2014 až 2016 je nadprůměrný v porovnání se starými členskými zeměmi Evropské unie. Rostou reálné mzdy, nezaměstnanost je nejnižší v EU. Do jaké míry za to mohou intervence, o tom se můžeme dohadovat. Ačkoli sám nejsem příznivcem arbitrárního přerozdělování bohatství (a jakýkoli zásah centrální banky takové přerozdělení způsobuje, byť v nepatrném měřítku), jsem přesvědčen, že nebýt intervencí, mohli bychom na tom dnes být daleko hůře. Otázkou samozřejmě je, zda neměly intervence už dávno skončit, například před rokem.

Petr Musil