Čemu říkat fašismus? Úvaha nad jedním blogem

Milan Šmíd. „Foto: Petr Novák, Wikipedie“

Atmosféra ve společnosti – alespoň té, která se aktivně zapojuje do sociálních komunikací – houstne a debaty se přiostřují. Silné akce vyvolávají silné reakce, silná slova na jedné straně vyvolávají neméně silnou odezvu na straně druhé.

Úvodem citát Ferdinanda Peroutky z jeho Demokratickém manifestu: „Sociální vztahy mezi lidmi jsou udržovány na základě důvěryhodných slov. Když propagandista po dlouhou dobu zacházel se slovy svým způsobem, důvěryhodnost slov zmizí, řeč přestává být spolehlivým komunikačním prostředkem, společnost se rozdrobuje. Pod povrchem připraven čeká chaos. Úsilí demokracie, aby slovům byl vrácen počestný obsah, aby pojmy znovu byly jasně definovány, je víc než politický boj.“ (vydání z roku 1991, str.184)

Atmosféra ve společnosti – alespoň té, která se aktivně zapojuje do sociálních komunikací – houstne a debaty se přiostřují. Silné akce vyvolávají silné reakce, silná slova na jedné straně vyvolávají neméně silnou odezvu na straně druhé. Tak si vysvětluji blog Martina M. Šimečky z 26. října s názvem Říkejme tomu fašismus.

Uvádí se v něm: „Problém je, že když se novodobí fašisté vysmívají politické korektnosti (jako úchylce liberálů a humanistů) a šmahem označují uprchlíky za islamisty, kteří ohrožují naši evropskou kulturu, zároveň se velmi urazí, když jsou označeni za fašisty. A nejen oni – pro celou společnost je slovo fašismus tím nejhorším, jímž může být někdo označen. Je asi pravda, že říkat lidem, že jsou fašisté, není velmi produktivní: urazí se, zatvrdí a budou se ještě více fašizovat. Ale jaký jazyk mám používat, když podle mého názoru je takový Miloš Zeman klasickým fašistou?

Oslavy státního svátku 28. října a komentování prezidentova výběru vyznamenaných laureátů překrylo tuto mediální epizodu, já se k ní však přesto vrátím.

Použití silného – a podle mého názoru neadekvátního – výrazu Martinem Šimečkou si vysvětluji tím, že svůj blog psal krátce poté, co Miloš Zeman ve Zlíně strašil publikum hrůzami islámského práva šária a krátce nato poskytl záštitu senátní konferenci na téma „Evropa, imigrace, islám,“ jejímž spolupořadatelem měl být Konvičkův Blok proti islámu. Navíc minulou neděli 25. října ve svém kvartálním rozhovoru s bulvárním deníkem Blesk tyto své kroky bezostyšně hájil s odkazem na nezbytnost poskytnutí „mediálního prostoru“ lidem opačného názoru, neboť „podle průzkumu 83 českých obyvatel je proti uprchlíkům, ale devadesát procent českých novinářů je pro uprchlíky, což svědčí o kvalitě českých novinářů.“

Senátní konference s prezidentovou záštitou se naštěstí nekonala. Senátor Veleba svoji žádost o její uspořádání stáhl, a Benjamn Kuras, který zde měl rovněž vystupovat, včas z akce vycouval s výmluvou, že na žádné konferenci, kterou pořádají komunisté (senátní klub SPO+KSČM) vystupovat nebude.

Vraťme se však k Šimečkovu blogu. Když někoho nazvu fašistou, měl bych být schopen definovat, co chápu pod pojmem fašismus. Tady však vzniká problém, neboť v definicích fašismu nepanuje jednota. Slovo fašismus se často používá, aniž by mluvčí měl o něm jinou představu, než jaká vznikla na konci druhé světové války v minulém století. Fašismus od té doby bývá nejčastěji spojován se zločiny hitlerovského Německa, aniž se rozlišuje, že německý nacismus nebyl tímtéž fašismem, jaký v Itálii provozoval Mussolini, a proto nelze nacismus, nacionální německou odnož fašismu, ztotožňovat s fašismem jako obecnějším společenským a politickým fenoménem.

Nemyslím, že Martin Šimečka patří do kategorie lidí se zjednodušeným chápáním pojmu fašista, tedy lidí, pro něž každý fašista je utajený válečný zločinec tak, jak to dnes často využívá ruská propaganda proti ukrajinským nacionalistům. Šimečka na svém blogu píše o „novodobých fašistech, kteří se vysmívají politické korektnosti,“ kteří jsou přesvědčeni o tom, že „liberální demokracie se svým trapným humanismem je podle nich slepou vývojovou větví – budoucnost patří silným, egoistickým a nemilosrdným: takovým, jako je Rusko a Čína. A pokud se Evropa nebude vyvíjet stejným směrem, zahyne na úbytě.“

Nicméně i v takovém obecnějším kontextu je podle mého názoru označení prezidenta Miloše Zemana jako „klasického fašisty“ nepřípadné, logicky nezdůvodněné, a tudíž nepřijatelné. Oddělíme-li silná slova od prezidentových činů, pak nelze nevidět, že jeho činy zatím nepřekročily rámec pravidel demokratické společnosti. Když už se tedy má o jeho chování diskutovat, tak by stranou měly jít emoce, a měla by se používat „důvěryhodná slova“ a pojmy, které jsou „jasně definovány,“ jak o tom píše Ferdinand Peroutka.Tedy včetně pojmu fašismus.

Česká Wikipedie věnuje pojmu fašismu poměrně obsáhlý text, který jasně dokumentuje rozmanitost různých fašistických hnutí. Kromě toho zde uvádí definice fašismu snažící se vyhmátnou to společné, co spojovalo italský fašismus, německý nacismus či frankistickou diktaturu a další tak rozdílná fašistická hnutí.

Mně osobně se zalíbila definice Roberta Paxtona, kterou jsem si dovolil znovu přeložit z originálu, neboť podle mého názoru překlad ve Wikipedii není dostatečně přesný:
„Fašismus může být definován jako forma politického chování vyznačující se obsedantními (utkvělými) obavami ze společenského úpadku, z pokoření, z možnosti být obětován, a vyznačující se kompenzačním uctíváním jednoty, síly a čistoty (ryzosti), v němž masová politická strana oddaných nacionalistických radikálů, jednající v nesnadné, ale efektivní spolupráci s tradičními elitami, opouští demokratické svobody a s mesiášským násilím a bez etických a právních zábran prosazuje cíle vnitřní očisty (vnitřních čistek) a zahraniční expanze.“

Právě při překládání této definice z angličtiny jsem si uvědomil, jak blízko mají některé názory, které kolují na internetu, a které občas pronikají i do tradičních médií přes výroky reprezentantů extrémních stran a díky senzacechtivosti mediálních manažerů, k základním postulátům fašismu. Panika vyvolaná poplašnými zprávami a dezinformacemi zveličujícími velikost současného problému s uprchlíky nemá daleko k „obsedantním obavám ze společenského úpadku.“ Objevují se silácké návrhy radikálního řešení problému, volání po vládě silné ruky, ať to stojí, co to stojí, i za cenu opuštění etiky, práva a demokratických svobod. Diskuse jsou plné verbálních projevů jedinců, kteří si svoje frustrace odreagovávají agresí vůči svému okolí.

Jakkoli je marxistická definice fašismu tragicky neaktuální a lživá kvůli své ideologické konstrukci (viz Malý encyklopedický slovník Academia 1972: „politické hnutí ústící v otevřenou teroristickou diktaturu nejreakčnějších živlů finančního kapitálu, opírající se sociálně o deklasovanou část středních vrstev a lumpenproletariát.“), pak popis podhoubí, z něhož fašismus těží, může i dnes být užitečným podnětem k zamyšlení.

Jestliže je možné prezidentu Miloši Zemanovi něco vyčítat, pak zcela určitě to není nějaká náklonnost k fašismu nebo k nedemokratickým metodám vykonávání jeho funkce. Ovšem co je na pováženou, je jeho verbální nadbíhání právě těm vrstvám, na jejichž postojích a názorech bývají nedemokratické způsoby vládnutí, tedy i fašismus, vystavěny.

Závěrem několik perliček z prezidentova nedělního rozhovoru pro Blesk. Poté, co v 10. minutě Miloš Zeman ve větě „podle průzkumu 83 českých obyvatel je proti uprchlíkům“ se snaží podpořit svůj názor výsledky sociologického průzkumu, v 17. minutě při komentování stupně své popularity odpovídá: “Víte pane redaktore, já mám obrovskou nedůvěru k jakémukoli průzkumu veřejného mínění, ať už je pro mě pozitivní nebo negativní. Tak nevím, co si mám vybrat – průzkumy platí nebo neplatí? Nebo platí jenom tehdy, když se hodí do krámu?

Kromě toho, že se zde Miloš Zeman opětovně přihlásil k „metodě šrapnelu“ Járy Cimrmana, která vyvoláním skandálu pomáhá publicitě (40. minuta), v 18. minutě uvedl následující zdůvodnění některých svých kontroverzních výroků: “Pro mě základní kritérium je kompas, který mám v sobě, a ten kompas se jmenuje sebeúcta. Jinými slovy, když se kvůli takzvané politické korektnosti … budu bát říct natvrdo a na rovinu nějaký názor, tak jsem zbabělec a ten kompas mě na tu zbabělost upozorní.“

Sebeúcta jako kompas? Co takhle k ní přidat ještě sebereflexi?

Publikováno na webu autora.

Milan Šmíd