Brexit za dveřmi aneb Když se EU vejde do jednoho odstavce

Zdroj: The Sun

To, co mi vadí u kritiků Evropské unie především je to, že mně jako občanu ČR nenabízejí žádnou reálnou alternativu členství v EU.

Předem oznamuji: respektuji názorovou pluralitu, nežádám od ostatních, aby uvažovali stejně jako já. Naopak, se zájmem sleduji jejich názory a konfrontuji je s těmi svými. Proto vítám, že skupina komentátorů na veřejnoprávní stanici mluveného slova ČRo Plus se rozšířila nad rámec tradiční sestavy zaniklé Šestky a Rádia Česko. Mám na mysli například osobu Petra Žantovského, univerzála, který vystupuje jednou jako mediální expert (parlamentní listy) jindy jako historik českých médií (Česká politika a média po roce 1989) a odborný garant doktorského studia a rigorózních řízení, někdy jako kulturní fejetonista (Biblio: Knihozor), na ČRo Plus pak jako politický komentátor.

Svým názorovým zakotvením se Petr Žantovský netají – vede k myšlenkovému okruhu Institutu Václava Klause, nelze tedy od něj očekávat nějaké příznivé stanovisko ve vztahu k Evropské unii. Také proto nemá cenu se Žantovského komentářem K čemu máme Evropskou unii ze 17. května nějak vážně a široce diskutovat. Fakta zde uvedená – výběr z „absurdní evropské legislativy“ – jsou pravdivá, ovšem autor komentáře je vybral tak, aby se mu hodila do předem určeného závěru komentáře: „EU se zabývá hloupostmi, nestará se o bezpečí svých obyvatel.“ Jen tak na okraj: Žantovský si vybral čtyři ze sto padesáti legislativních dokumentů publikovaných v měsíci květnu v Oficiálním věstníku. Kdyby se podíval na ty zbývající, pak by zjistil, že se zde řešily i závažnější věci než „antidumpingové clo na dovoz některých mechanismů kroužkových pořadačů.“

Tuto komentářovou metodu – výběr několika pokřivených stromů, aniž byl zobrazen převážně zdravý a rovný les – použil nedávno Žantovský v komentáři psaném pro MF Dnes „Za co platíme Kavčí Hory“ z 20. dubna. Na jednu hromadu zde nasypal některá provozní pochybení zpravodajských redaktorů ČT – špatný titulek, početní chyba ve volebním výsledku, záměna bojovníků na Ukrajině (na alternativních webech a v diskusích neustále omílaná jako korunní důkaz proti ČT). Tento výčet pak doplnil svými výhradami ve věci „zavádějícího nálepkování“ německé AfD a svými představami, co měla ČT vysílat, když „v neuralgickém bodě současné geopolitiky se třese zem“ (Jaceňuk podal demisi). Tímto způsobem pak došel k obrazu naprosto neschopné a špatné veřejnoprávní televize. Že by ČT vysílala také ještě něco jiného, než zpravodajství, tedy „za co platíme Kavčí Hory,“ na to Žantovský nějak zapomněl.

Jak jsem uvedl, odlišné názory respektuji, nemohu však přejít bez komentáře tvrzení, která se vzdalují od pravdy, nebo tuto pravdu úmyslně a demagogicky zkreslují a interpretují.

Blíží se den britského referenda, které rozhodne o setrvání nebo o odchodu Velké Británie z Evropské unie. Úterní úvodník nejčtenějšího bulvárního deníku The Sun se slovní hříčkou „BeLeave in Britain“ v titulku („Věřte v Británii“ se zdůrazněním slova „leave/opustit“) a začínající větou „Musíme se osvobodit od diktátorského Bruselu!“ víceméně předznamenává očekávaný výsledek a já bych se divil, kdyby hlasování skončilo jinak, než jak si to Murdochův plátek přeje. Nepatřím mezi ty, kteří by z toho dělali tragédii. (Navíc patřím k pesimistům, kteří jsou občas příjemně překvapeni, když věci dopadnou lépe, než člověk předpokládal.) Velká Británie s členstvím v EU nestojí ani nepadá. Totéž platí i pro EU.

Horší je to s naší republikou, u níž si jen těžko dokážu představit, že by nebyla zapojena do nějakého demokraticky fungujícího společenství, v němž jsou záruky, že i k malým státům se tady musejí chovat slušně. Což v případě osamělé existence bez spojenců nelze od silných sousedů Ruska, ale i Německa příliš očekávat. Také proto mne mrzí nepřátelský postoj většiny mých spoluobčanů vůči EU daný jejich nevědomostí o tom, jak to v EU vlastně funguje, a také nechápáním širších souvislostí tohoto našeho – kdysi touženého, ale dnes neoblíbeného – sňatku z rozumu.

Nebudu zde opakovat, kdo za to může. Ponechám stranou naše čelné politiky a povrchní média. Soustředím se teď pouze na jeden detail z jiného komentáře Petra Žantovského na ČRo Plus z úterka 14. června “Co je a není brexit“. Mám na mysli odstavec:

„O co by pak brexit Británii připravil? O směrnice na předepsanou velikost broskví, o zákaz křížení ostrovních a kontinentálních veverek, o vylobbované kšefty evropských výrobců úsporných žárovek, a především o podíl na odpovědnosti za nezodpovědné politické kroky Angely Merkelové v podobě migračních kvót. To, myslím, není nic, co by řadový Angličan, Skot či Velšan oplakával.“

Zde se přímo v krystalické podobě zrcadlí demagogie těch, kteří čím méně toho o Evropské unii vědí, tím více nás zásobují polopravdami a nesmysly. Využívaje svoji metodu vytrhávání jednotlivých faktů ze souvislostí Petr Žantovský tady v jednom odstavci vydává souhrn čtyř tvrzení za charakteristiku celé Evropské unie.

Vezmu to po pořádku:

1. Směrnice o předepsané velikosti broskví. Tak především: nejedná se o Směrnici EU, ale o Nařízení Evropské komise – informovaný kritik EU by možná měl vědět, že mezi těmito dvěma právními dokumenty je dosti velký rozdíl. Vyhledal jsem ho na eur-lex, aby si ho mohl každý přečíst zde. Doporučuji na odkaz kliknout a přečíst si úvodní ustanovení: „Cílem uplatňování norem je vyloučit z trhu produkty neodpovídající jakosti, zaměřit produkci na uspokojování požadavků spotřebitelů a usnadnit obchodní vztahy na základě poctivé hospodářské soutěže, a přispět tak ke zlepšení výnosnosti produkce.“

Uvedený dokument je běžným výsledkem stanovení kvalitativních standardů u zboží, kterému se v EU dostává privilegium volného oběhu. Broskve se tady člení do sedmi kategorií, přičemž u té nejnižší „D“, s průměrem menším než 56 mm, je uvedeno sezónní omezení. V době, kdy broskve zrají, od 1. července do 31. října, by se tato kategorie neměla obchodovat. Právě tento zákaz z předchozího nařízení vyvolal před patnácti lety ve Velké Británii mediální kauzu, včetně interpelací v Parlamentu, která se dnes zřejmě opět dostala do oběhu. Zařadila se tak mezi euromýty, které přežívají dlouhou dobu, přestože byly vyvráceny jako výmysl nebo se mezitím situace změnila. To je případ křivých okurek, hrbolatých mrkví a dalšího zelinářského zboží, na něž se už dávno, od roku 2009, přísné marketingové standardy EU nevztahují. Koneckonců i ten zákaz letního prodeje malých broskví má už své výjimky.

Ať si myslíme o normotvorné aktivitě Komise EU cokoli, vychází z logiky, jež chrání obchodníky i spotřebitele, kteří chtějí mít stejné a přesně stanovené podmínky na společném trhu. Nebo snad raději dáme přednost importu laciného masa s koninou, zelenině kontaminované chemikáliemi, máslu, které máslem není, nekvalitnímu zboží, které z trhu vytlačí dumpingovou cenou zboží kvalitní? Paradoxem je, že – jak uvádí informace BBC – po sjednocení kvalitativních standardů ovoce a zeleniny volali sami obchodníci a Komise s nimi předpis konzultovala.

2. Zákaz křížení ostrovních a kontinentálních veverek. Nevím odkud Petr Žantovský tento argument vyhrabal, ale při jeho formulaci také tady mohl být přesnější: žádné veverky „ostrovní“ a „kontinentální“ jako takové neexistují. Ale zřejmě tady jde o problém, který představuje vysazení veverky popelavé/šedé z Ameriky na území Velké Británie, kde začala vytlačovat dosud žijící veverku obecnou. Nechápu, co je špatného na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1143/2014 o prevenci a regulaci zavlékání či vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů z října 2014, kde se zakazuje jejich rozmnožování. Veverka šedá se tady sice výslovně neuvádí, ale dá se předpokládat, že na nějakém seznamu v přílohách bude.

Paradoxem je, že invaze šedých veverek postihla hlavně britské ostrovy, Irsko a sever Itálie, zbytku Evropy se netýká, a že studie zpracovaná pro Evropskou komisi vyčísluje nemalé škody, které invaze šedých veverek Velké Británii způsobuje. Znovu opakuji, rád bych věděl, odkud tento argument proti existenci EU Žantovský získal. Zřejmě z nějaké interní diskuse v Británii, kde panuje nejednota v tom, zda veverky šedé hubit či nikoli, a kde jeden z těchto táborů Nařízením EU získal podporu z Bruselu a proto se ten druhý ozval.

3. Vylobbované kšefty evropských výrobců úsporných žárovek. Tady nezapřel Žantovský školu Václava Klause, pro něhož bylo zavádění úsporných žárovek jedním z nepřátelských činů Evropské unie proti svobodě člověka. Co říci dnes, po čtyřech letech od zákazu výroby klasických, tzv. inkandescenčních žárovky? Úsporné žárovky se prosadily, jejich kvalita vzrostla, jejich cena klesla, podobně jako naše účty za elektřinu. Prodej těch starších nikdo nezakázal, ale technický pokrok, dirigovaný rozhodnutím EU se postupně prosazuje. Nejen v EU, ale i v dalších částech světa, neboť přechod na úsporné žárovky je jevem globálním. O tom, že nějaký lobbing při zavádění nových předpisů asi existoval, se nedá vyloučit. Ale byli to jenom evropští výrobci, o nichž se Žantovský zmiňuje, čímž naznačuje, že výměna žárovek se týkala jen EU? Nikdy jsem nepochopil, proč v době vrcholící hysterie nad ukončením starších klasických žárovek kolem roku 2012, se nikdo nepodíval za oceán do říše individuální svobody, kde ve stejné době již platil americký Energy Independence and Security Act of 2007, který výrobu starých žárovek od roku 2014 rovněž zakazoval.

4. Podíl na odpovědnosti za nezodpovědné politické kroky Angely Merkelové v podobě migračních kvót. Jedině v tomto bodě přiznávám Petru Žantovskému, že ve výčtu toho, o co přijdou Britové brexitem, tedy čím je i pro nás Evropská unie, nezkresluje a nevychází z nějakých euromýtů. Ano, solidarita a spoluzodpovědnost je tmelícím prvkem každého společenství, které se rozhodne spolupracovat. Jestliže Britové se o ni nechtějí dělit, mají na to právo. I když také tady by se dalo s Petrem Žantovským polemizovat. Protože ztotožňovat EU s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, jakoby to byla ona, která řídí celou EU, to je další z euromýtů, na který slyší zvláště nacionalisticky orientovaní posluchači, a který je dost nebezpečný, neboť do nálad namířených proti Evropské unii přimíchává i nálady protiněmecké.

Post scriptum:

To, co mi vadí u kritiků Evropské unie neschopných dohlédnout geopolitické souvislosti našeho postavení v Evropě, je nejen jejich manipulace s fakty, vytrhávání věcí ze souvislostí a vyvolávání emocí spojených s první signální soustavou, kterými se snaží – zatím dosti úspěšně – vyvolávat nepřátelskou náladu nepoučené veřejnosti vůči našemu členství v této organizaci, ale především to, že mně jako občanu České republiky nenabízejí žádnou reálnou alternativu členství v EU.

Neboť Česká republika nezakotvená ve spojeneckých svazcích se v podmínkách současného globalizovaného světa může ocitnout bezbranná jako nahý v trní mezi dvěma mocenskými centry – Ruskem a Německem. Ano, členství v EU je pojistkou i obranou nejen proti ruské, ale i proti německé dominanci či nadvládě. Ta druhá zatím nehrozí. Zatím. Německo Helmuta Kohla, které za své sjednocení slíbilo bezvýhradnou podporu Evropě, a které se ve prospěch eura zbavilo své silné měny, a jejíž politikou je evropanství a dobré sousedské vztahy, tady zatím stále ještě existuje, a jeho reprezentantem je dnes Angela Merkelová. Ale takové Německo tady nemusí být navždycky.

Nikdy nepochopím krátkozrakost Václava Klause, jenž nevidí, že za euroskepticismem Alternativy pro Německo AfD, které tak lahodí jeho uchu, se v této straně klube na svět starý známý německý nacionalismus – Německo a jeho národ na prvním místě. Ať už má extrémní podobu Björna Hockeho, jenž se v televizi obával o budoucnost „tisícileté německé říše“, nebo umírněného populisty Alexandera Gaulanda, který pro národ používá výraz der Volkskörper (tělo národa, národní tělo) z doby Třetí říše a jde mu o jeho čistotu, nemluvě o náznacích plíživého antisemitismu uvnitř AfD. Ojedinělý výkřik saské pobočky AfD k Benešovým dekretům nemusí zůstat ojedinělým.

Protože jsem optimista, věřím, že Německo je – díky dlouholeté zažité tradici politické demokracie – imunní proti nákaze primitivním nacionalismem natolik, že AfD či jiná podobná strana tady nikdy nezíská parlamentní většinu, jako se to podařilo nacionalistům v Maďarsku a Polsku. Také proto se více obávám té ruské varianty.

Publikováno na webu autora.

Milan Šmíd