Barbora Přibylová Kočková: Dobrovolnictví mi dalo obrovskou sílu

Barbora Příbová ( Zdroj: archiv autorky )

Co matku tří dětí vedlo k dobrovolnické cestě na Balkán, jaká je situace uprchlíků na místě a jak na její angažovanost reaguje její okolí? 

Barbora Přibylová Kočková (33) z Děčína je finanční poradce a předsedkyně krajského sdružení Pirátské strany.

Co tě vedlo k tomu jet jako dobrovolník do Chorvatska pomáhat uprchlíkům ?

Dráždí mě neinformovanost a krátkozrakost českého lidu. Přímé svědectví je myslím k šíření osvěty bezpodmínečné, takže jsme se s kamarády sebrali a jeli se podívat jak skutečně vypadají ti, kterých se většinová společnost u nás bojí. Sledováním zdrojů na Facebooku jsme si udržovali přehled o situaci a že ta pomoc je tam nutně potřeba, bylo více než jasné. Kromě veledůležité materiální pomoci, je neméně důležité i pomáhat poutníkům udržet lidskou důstojnost. S ohledem na strašné podmínky víceméně pocitově. Širokým úsměvem, pohlazením, společnou selfie, společným schroupáním sušenky,pochováním batolete, pokecem odkud jdou a jak dlouho…..

Jak takováto pomoc vypadá a kdo jí financuje ?

Humanitární sbírky v Děčíně, které jsem spoluorganizovala vznikly z občanské společnosti. Jenže se nám sešlo tolik věcí, že jsme za pochodu vymysleli jejich odvoz přímo na nejkrizovější místo. První cesta byla částečně financována Piráty a větší podíl sponzoroval člen strany Zelených Daniel Pitek. U té druhé jsme část nákladů pokryly z veřejné finanční sbírky a opět díky Pirátské straně jsme dokoupily potřebné věci a vyrazili na Balkán.

Jak vypadal Váš příjezd ?

Příjezd a to co se odehrává bezprostředně po, jsou věci, které fakt nenaplánuješ. Prakticky víš, že musíš udělat vykládku sbírky a zapojit se, ale zmatek na místě stejně veškerou přípravu zhatí. Tam se věci mění z minuty na minutu. Takže konkrétně částečně jsme ihned vykládali materiál, do toho jsme byli zaškolováni koordinátorem Janem Piňosem v improvizované kanceláři, do toho jsem se chopila smetáku a vymetala z polní kuchyně bahno z předchozích deštivých dnů… Aklimatizovat a přizpůsobit se situaci jsme zvládli velice rychle.

Jako pomoc jste na místě poskytovali ?

Spontánně jsme se rozdělili kam bylo potřeba. Anica z našeho týmu se chopila práce ve skladu a u výdeje. (Mnoho hodin se nezastavila, převlékala mokré děti, měnila žabky za boty, přebalovala mimča..) Honza si po cestě ani neodpočinul a jel zpět dalších 300km do Záhřebu na otočku pro další sbírku. Já sem si po příjezdu našla své místo v „dětském koutku“, procházející vlny byly plné maličkých dětí. Dělali jsme blbinky, rozdávali dobrůtky a plyšáky ze sbírek. Ptali jsme se dětí jak se jmenují a odkud přichází. To byla situace ještě pod kontrolou a příliv i odliv fungoval relativně plynule. Hlavní prací byly služby na jednotlivých liniích. Důležité je s nimi mluvit, udržovat je v klidu. („Všichni se dostanete, vaši rodinu nikdo rozdělovat nebude atd..“) Systém, kteří Češi na místě vytvořili, geniálně zabraňoval vzniku davu. Postavili 5 stanů kde se srovnaly dvě skupinky po pětadvaceti lidech do dvojstupů. Má práce mj spočívala v organizování posunů po jednotlivých liniích až k místě hranice, kde si je přebírala Chorvatská policie.

Připadala jsi si někdy na místě bezmocná ?

Víceméně neustále. 🙂 Mezi nejintenzivnější momenty patří např. okamžik, kdy mi došlo, že se těmto lidem na útěku nedá říct úplná pravda. V jejich očích svítila naděje. Ale my jsme věděli, že chorvatské autobusy jednou přestanou k hranici zajíždět a oni zůstanou uvězněni na území nikoho. (Což se stalo) Nebo být s hrstkou dalších dobrovolnic součástí živé zdi, když už se nedalo zabránit vzniku davu a sledovat zoufalství v očích otců, když mávali svými miminkami nad hlavami, tak aby byli zrovna oni vybráni k cestě do chorvatského autobusu. A obrovskou bezmoc jsem cítila po zásahu srbské úřednice, která spustila onu katastrofu tím, že rozhodla o vypuštění lidí z desítek přes noc stojících autobusů. Veškerý systém vzal v tu chvíli za své. Dav je nekompromisní. Nebo zkrátka jen bezmoc z nedostatku lékařů, z absence někoho kdo má dohlížet na udržení pořádku, či jenom ze selhání vlád států Srbska i Chorvatska, kteří veškerou pomoc nechali na dobrovolnících z Česka.

Vzpomeneš si i na nějaké světlé chvilky ?

Tragikomické momenty. Třeba kouzelník z Polska kouzlící i českým dobrovolníkům pro radost, nebo společné čutání se syrským chlapcem v první linii, který míč kopl až ke stojícím policistům a ti mu ho přihráli nazpět. Nebo umělé vytváření pozitivní atmosféry při nekonečném nočním čekání na autobus, který nepřijede, v chladu a zápachu vojenských stanů. Na to nikdy nezapomenu, s kytarou a ukulele jsme jim zpívali české lidovky a oni byli tolik šťastní!

Jak tvou angažovanost zvládá tvoje rodina ?

Vzhledem k tomu, že uprchlické krizi se věnuji už cca dva měsíce a zatím nikdo žádnou újmu neutrpěl, asi zvládají dobře. :). Klid a pohodu si užívám se svými třemi dětmi, třeba touláním se po lese. Vyvažuji tím ty nabitější dny a zároveň jimi dobíjím svou energii.

Na jedné fotografii jsi spolu se Syrskou dívkou, znáš její příběh ?

Ano, Meryl Elias se mi vryla do paměti, i když mezi zásady takovéto pomoci patří si na sebe nevázat jejich osudy a dopady krize si nepřipouštět, tato rodina mi utkvěla. Třeba i proto, že byla poslední kdo z místa ještě odjel. A tohle štěstí je provází i dál na jejich cestě. Díky spojení přes Facebook dnes už vím, že jsou v pořádku a šťastní ve Švédsku. Tento pozitivní příběh je pro mě hodně důležitý. Pomáhá mi se vyrovnat s šíleností celé situace.

Barbora Příbová ( Zdroj: archiv autorky )
Barbora Příbová s Meryl Elias ( Zdroj: archiv autorky )

Setkáváš se s negativními reakcemi nebo projevy nenávisti kvůli tomu, že pomáháš uprchlíkům?

Samozřejmě. Slyším to okolo sebe denně, v práci, všude. Ale díky tomu co jsem prožila jsem pevně nastavená vůči nepravdám a bojácnému osočování. Dalo mi to obrovskou sílu a jsem rozhodnutá s tímto vystupovat dál. Proto děkuji i za tento rozhovor. Je důležitý dostat k co nejvíce lidem, že uprchlíci jsou vesměs obyčejný lidi jako my. Akorá ty rodiny jsou početnější. Jsou skvělí, vděční, vtipní!!

Chystáš se jet znovu ?

Ano. Tenhle způsob pomoci je totiž silně návykový. 🙂

 

Michal Havránek

Jeden komentář

Comments are closed.